Květa Legátová: Audience

Anděl klesl k nohám Hospodina. 

- Pane, co nám vyvádí u posledního soudu Josef Poupě, ten arcilotr, kterému není nic svaté... o soudné stolici se vyjádřil... - 

- Vím, - usmál se Pán, - řekl, že tu máme bordel. Přiveď mi ho. - 

Anděl se zachvěl. 

- Ano, Pane. - 

Tak stanul Josef Poupě před tváří Nejvyššího. Spatřil bělovlasého starce s temnýma, zasmušilýma očima. Připomněl mu trafikanta, kterého zamordoval kvůli dvěma zlatkám. Ta podoba ho znervóznila. 

- Posaď se, - promluvil Hospodin. 

Poupě se uvelebil na dřevěné stolici s vysokým opěradlem. 

- Šéfe, - začal opatrně, - rád bych věděl, s kým mám tu čest. - 

- Mluvíš s Hospodinem. - 

- To by mohl říct, bez urážky, každej dacan. Kdybyste dokázal uhodnout, co si právě myslím... - 

- Myslíš si, že tu nemám žádný komfort. - 

Josef Poupě uznale pískl. 

- To sedí, šéfe. - 

- Mluv, - povzbudil ho Hospodin. 

- Jestli ste vševědoucí, víte, vo co de. - 

- Vím. Chceš vykličkovat. Myslíš si, že to máš dokonale promyšleno, ale mýlíš se. - 

- Hele, - nadýchl se Poupě, jehož tváře zflekatěly, - kdo tady bude kličkovat, to se eště ukáže. Hádat myšlenky dovede každej jasnovidec. Jenže vy mně budete muset předvést, že ste nanejvýš spravedlivej: že vodměňujete a trestáte po zásluze: a to každýho! - 

- V tvém případě jde jen o potrestání. - 

- Mě zatím vynechte, šéfe. Já vám předvedu takovej fígl, že vám to vobrátí celý nebe naruby. - 
Hospodin se usmíval a mlčel. 

- Vám se zdá, že na to nemám dost inteligence, že jo? Že sem vobyčejnej debil, kerej se vytahuje. Ale já mám svý eso v talóně. Anežka Pivousová, nic? - 

- Nic. - 

- Je tady. Eště nic? - 

- Nic. - 

- Tak vám to řeknu polopatě. Anežka Pivousová umřela na rychlý souchotě, když jsem kroutil první rok za toho kreténa trafikanta. - 

- To je mi známo. -