Ženy jsou magické, říká svým novým filmem Rozervaná objetí Almodóvar

Název filmu Rozervaná objetí, který natočil režisér Pedro Almodóvar, působí, jako by šlo o titul laciné telenovely. Slavný španělský tvůrce ale na půdorysu červené knihovny konstruuje rafinovaně spletitý příběh o osudové "zakázané" lásce, vroucích citech, chorobné žárlivosti, výčitkách svědomí - a také o posedlosti filmem.

Ústředním aktérem dramatu, oscilujícího mezi několika časovými vrstvami, je bývalý filmový režisér Mateo Blanco (Lluís Homar), jenž před čtrnácti lety oslepl po tragické autonehodě a pod smyšlenou identitou píše scénáře. Ačkoli žije i tvoří ve tmě, všemi zbývajícími smysly si plně užívá života.

Smrt finančníka Ernesta Martela (José Luis Gómez) i následné setkání s jeho homosexuálním synem (Rubén Ochandiano), jenž chce o svém nenáviděném otci natočit pomstychtivý film, ve slepci oživí vytěsněné vzpomínky na jeho životní lásku Lenu (Penélope Cruzová). S Martelovou milenkou, jež se toužila stát herečkou, se režisér seznámil při natáčení komedie Dívky a kufry, kterou žárlivý despota produkoval...

Fascinace ženami

Komplikovaně strukturovaný, duplicitní a ve flashbacích vyprávěný příběh (současná dějová linka se odehrává v roce 2008, v retrospektivách se příběh vrací do let 1992 a 1994) zahrnuje většinu atributů příznačných pro režisérovu tvorbu. Vizuálně bohatě překypuje sytými barvami, žánrově balancuje na hranici (melo)dramatu, romance a thrilleru, dějově je plný nepředvídatelných, v závěru snad až příliš krkolomných zvratů.

Nechybí mu ani bizarní humor, ani absurdní situace jako odečítání slov nevěry ze rtů milenců z neozvučeného "voyeuristického" dokumentu.

Podobně jako ve snímku Mluv s ní, jehož součástí je scéna stylizovaná jako němý (porno)film, je také do Rozervaných objetí začleněn "film ve filmu" a dokonce i "film o filmu ve filmu". Groteskní ukázky z (fiktivní) bláznivé komedie Dívky a kufry připomenou starší Almodóvarův snímek Ženy na pokraji nervového zhroucení.

Almodóvar nadále zůstává fascinován ženami, jejichž krásu zkoumá s takřka "fetišistickým" zaujetím, jak dosvědčují scény, kdy slepý režisér studuje pleť neznámé slečny oblečené v těsně obepnutých džínech či objímá promítaný obraz milované bytosti. Almodóvar je doslova zamilovaný do vizuálních proměn Penélope Cruzové, která střídá paruky i účesy a nakonec je "přetvořena" v kopii Audrey Hepburnové. Almodóvarova "múza", jež účinkovala v jeho filmech Na dno vášně, Vše o mé matce a Volver, ve své (dvoj)roli znovu stvrzuje jedinečný talent, byť v hollywoodských produkcích takřka nevyužitý.

Kinematografie má láska

Mnohé z předchozích Almodóvarových snímků jsou prostoupeny odkazy na díla filmové historie, ale nikoli v tak hojném počtu jako nyní. Klasický příběh l'amour fou (šílené lásky) nezapře vliv temných noirových dramat - například záběry na schodiště připomenou Polibek smrti. Prosakují jím ale i citace z jiných filmů: některé jsou explicitní, jako záběr na "pompejské milence" z Rosselliniho Cesty po Itálii, jiné jsou méně zřetelné, například když si Lena - ještě jako Martelova sekretářka - přivydělává coby "call girl" pod přezdívkou Severine, tedy pod jménem postavy prostituující se paničky v Bu#195#-uelově Krásce dne.

Almodóvarův poslední film je méně kontroverzní, dráždivý, ale i méně sentimentální než kupříkladu oscarové melodrama Vše o mé matce. Je to však jeho nejvíce "cinefilské" dílo, jehož prostřednictvím vzdává svůj láskyplný hold kinematografii. A podobně jako Quentin Tarantino ve svém novém eposu Hanebný pancharti, i španělský tvůrce jako by se snažil naplnit obě základní teze Françoise Truffauta, jenž zkoumal, zda jsou ženy magické a jestli jsou filmy důležitější než život.

Almodóvarova odpověď na obě otázky zní "ano". V případě první to dokládá zářivý úsměv Penélope Cruzové, v případě druhé potutelný dovětek, že film se musí dokončit, i kdyby to bylo poslepu.