Román Hůlové o normalizaci patří do literární "šedé zóny"

Pražská autorka Petra Hůlová (1979) vydala již šestou knihu, logicky tedy z českého prostředí. Příběhy jejích lichých titulů byly totiž dosud vždy umístěny do zahraničí, zato ty sudé zůstávají "doma".

A i když se největší pozornosti dostalo debutu Paměť mojí babičce, dá se také říci, že "domácí" texty vyznívají lépe - už proto, že bývají kratší a tím koncentrovanější. To ale ještě samo o sobě uměleckou výhru neznamená.

V nejnovější knize Strážci občanského dobra se Petra Hůlová pustila do naší nedávné minulosti - normalizace, listopadu 1989 a toho, co následovalo... Ano, rozpaky ve společnosti se šíří, ještě pořád všechno u nás zdaleka není normální.

Stále se u mnoha "osobností" musí vypouštět, co dělaly v padesátých letech, protože potom přece udělaly tolik dobrého. Stále bývá umělecká hodnota díla nahrazována tím, že autor byl disident. Stále se u leckoho, kdo působil v oficiální sféře již před listopadem 1989, urputně zdůrazňuje, že tehdy ale uměl pořádně zlobit...

A do toho vstupují mladí, kteří před volbami pronesou něco efektně povrchního. Jako kdyby cítili, že je nyní poslední možnost být politicky angažovaný - než nastoupí ještě šedivější vlna politiků, kteří už nebudou ani hodní rozlišování... Protože říkat něco vážného o politice mladému člověku zkrátka sluší.

Strážci občanského dobra vposledku historicko-politické téma také bohužel jen používají. Pokolikáté tak musíme v českém románu číst pasáže o "sametových" změnách... Vše navíc Petra Hůlová lehce "přestřelila", aby to bylo atraktivnější, a tak román působí jako McNormalizace menu.

Co vám ještě povím

Zpočátku se román jeví jako písanka pilné dívky, která tvoří na dané téma, později nicméně několikrát textem probleskne, že Petra Hůlová je schopná napsat okouzlující věty a pasáže. Není to však bohužel zdaleka v takovém množství jako v knize Umělohmotný třípokoj (2006), kde vynalézavým jazykem dokázala vybudovat svérázný svět.

Ve Strážcích občanského dobra neustále zůstává nakročena směrem k publicistice i proto, že příběh knihy není nijak strhující a vzhledem k historickému soukolí a rozestavení postav také velmi předpokládatelný.

O to víc ovšem autorka neustále "tajemně" odkazuje k tomu, co se stalo později - připomíná to Události České televize, kde moderátoři také věčně slibují úžasné reportáže, jde ale jen o nudné natahování času.

Jazyk Petry Hůlové se však v novém románu paradoxně pročistil a příběh na jeho vlnkách - až příliš snadno - pluje. Ovšem příběhová hyperbola a taktéž závěr textu upomene na knihy Jáchyma Topola ještě víc než jindy - ostatně i jeho loňská próza Chladnou zemí vězí jednou nohou v "publicistice".

Ve Strážcích občanského dobra se objevuje ale také povědomý důraz na skupinové rozlišování - na generace, na národnosti, na ty, kdo jsou s námi, na ty, kdo jsou proti nám...

To vše je podrobováno sice jemnému posměchu, zároveň s tím jako by ale byl vysmíván i ten, kdo se k posměchu přidá na nevhodném místě. Právě za tímto účelem autorka stvořila hlavní postavu a vypravěčku, kterou je přerostlá pionýrka, frigidní a velmi uvědomělá. Má to asi být jakási hra na závažnost a na ironii.

Konzumní společnosti

Zmíněná "písanka" pilné dívky a okouzlující věty jsou nakonec ale přebity příchutí chladného kalkulu. Vyprávění příběhu z echtsocialistického města, které po listopadu 1989 pomalu, ale jistě ztroskotává na mělčině demokracie, totiž působí bohužel samoúčelně.

Petra Hůlová sice disponuje schopností vybudovat fikční svět, ten je ovšem jako celek vlastně k ničemu - není krásný a ve čtenáři nijak "neorá".

Strážci občanského dobra se tak spíše než uměleckým dílem jeví jako typický produkt konzumní společnosti. Kniha se napíše a pak vydá, a tak si ji někdo koupí a pak přečte. Jenže to ještě samo o sobě není hodné obdivu.

Obdivuhodné je teprve to, když někdo napíše dobrou knihu, případně když někdo dokáže špatnou knihu nenapsat.