Režisér Juraj Herz není v nejsnazší pozici. Předchozí film, netrpělivě očekávaný horor T.M.A., skončil zoufalým fiaskem, propadákem byl z hlediska kritiky i návštěvnosti.

Naznačil, že někdejší legenda československé kinematografie, která v září slavila šestasedmdesáté narozeniny, není v nejlepší tvůrčí formě.

Letos se Herz pokouší vylepšit si reputaci, kterou mu před čtyřiceti lety vydobyl Spalovač mrtvol a později filmy Morgiana, Petrolejové lampy, Den pro mou lásku či hororová pohádka Panna a netvor.

Zvolil si téma, které coby pamětník koncentračního tábora Sachsenhausen označuje za svůj opus magnum: krvavé poválečné odsuny sudetských Němců z pohraničí.

Pro "comeback" je to látka víc než důstojná. Škoda že zpracování záslužného díla (téma odsunů se oproti desítkám svědectví o holocaustu přízni filmařů netěší) po obsahové stránce zaostalo daleko za očekáváním.

Jen Roden Herze nespasí

Náročnou a nejednoznačnou problematiku poválečného vyrovnání Čechů s Němci dodnes hyzdí nedořešené křivdy.

V Německu léta žijící československý emigrant Herz ji však uchopil natolik tradičně, povrchně a schematicky, že i přes řemeslně zručné zpracování a solidní výtvarné pojetí dobové drama vyznívá zcela banálně.

Jen s vynikající kamerou Alexandra Šurkaly a výborným Karlem Rodenem ve vedlejší roli Habermannova důvěrníka Březiny zkrátka Herz svůj ambiciózní projekt nespasí.

Skutečný (a dodnes nedořešený) kriminální případ sudetoněmeckého průmyslníka, který byl zavražděn krátce po válce v divokých dnech po osvobození coby nacistický kolaborant, ač celou válku pomáhal svým českým sousedům a zároveň se snažil chránit svou ženu, poloviční Židovku, je v sousedním Německu pochopitelně známější než u nás.

Není divu - jednoho z těch "dobrých Němců stojících mimo ideologie" (jak je i přes zoufale necharizmatické ztvárnění německým hercem Maxem Waschkem Habermann vykreslen i v Herzově opusu) podle všeho zlikvidovali samozvaní čeští soudci a kati, jimž však šlo spíš o Habermannův majetek než o spravedlivé vyrovnání se s minulostí.

Národ sobě. Ale který?

Náročná dramatická linka se však v Herzově pojetí rozpadá desítkami dějových odboček s novými a novými postavami. Psychologické prokreslení jednotlivých charakterů či jejich pohnutek přitom naprosto chybí, Herz si vesměs vystačí s jednobarevnými karikaturami plnými klišé (kterým navíc škodí únavně jalové postsynchrony). Zlosyn je zlosynem za každého režimu, místní nacista je sice esencí zla, ovšem chladnokrevně kolaborující a všehoschopný český intrikán v podání Jana Hrušínského se mu hravě vyrovná.

Nadějné střízlivě zachycené epizody z "civilního" soužití Čechů a Němců, tyto útržky plné půvabných i nápaditých detailů a důležitých odkazů, pak ztrácejí v konfrontaci s patetickým, kýčovitě bolestínským finále poválečného zúčtování a pouličního lynčování na jakékoli naléhavosti a vyznívají zcela bezúčelně.

Herz od počátku počítal s česko-německou koprodukcí a distribucí. Možná i proto scénář namísto osobité, autorské interpretace stále spíše méně známé kriminální kauzy vyznívá spíš jako černobílá omalovánka pro děti, která neurazí (avšak také nenadchne) ani jednu ze zúčastněných stran. U tak ambiciózního filmu je to trochu škoda.