Joe Cocker nebude dnes večer v pražské O2 Areně šetřit svůj charakteristický chraplák. Pěvecká forma šestašedesátiletého Angličana zůstává od konce 60. let jistotou populární hudby. O jeho hlase stále platí vtipný příměr, inspirovaný zpěvákovým průmyslovým rodištěm. Sheffieldská ocel.

O Cockerovi se traduje, že dokázal odvést dobrý výkon i v dobách, kdy se vinou závislosti na sklence skoro neudržel na nohou. Kdykoliv se objevil v Česku, přesvědčil. Ať už na Staroměstském náměstí v roce 1991 jen v doprovodu kláves Billyho Prestona, nebo naposledy minulý měsíc v Brně. V posledních deseti letech navíc interpretační mistr bílého soulu, rocku i popu prožívá konjunkturu.

Umírněná moderna

Současné turné doprovází vydání alba Hard Knocks (Osudové rány), které zachytilo určitou změnu zpěvákova směřování. Inovace nejlépe vystihl sám Cocker, když v tiskové zprávě uvedl: „Chtěl jsem natočit desku moderní, ale ne zase příliš moderní.“

Jako vhodného producenta Cocker zvolil Matta Serletice, známého dosud především zkušenostmi s „mladšími“ kapelami Collective Soul nebo Matchbox Twenty. Serletic vnesl do „cockerovského“ soul-blues-rockového zvuku víc popových prvků a také podíl elektroniky. I když například syntezátorový riff v písni Runaway Train může některé Cockerovy příznivce popudit, drobné zvukové novinky neporušily zpěvákovu osobitost.

Ostatně Serleticovy elektronické počítačové výplně působí – v Cockerově případě naštěstí – nenápadně podpůrným dojmem. Se zpěvákovým projevem se lépe pojí „živá“ kapela.

K nejsilnějším písním tak patří titulní Hard Knocks, okořeněná výraznými kytarovými laufy a zvukem dechové sekce, či Thankful, kde Cockerovi vypomáhá gospelový sbor.

Ústup od cover-verzí?

Určité novum představuje v případě alba Hard Knocks i fakt, že všechny písně až na jednu nově vznikly Cockerovi na míru. Není tomu tak poprvé, převahu novinek obsahovalo Cockerovo bezejmenné třetí studiové album z roku 1972, ale zpěvák dříve v drtivé většině sázel na svérázně upravené převzaté skladby.

Nedostatek známých melodií a nemožnost obvyklého podivování se, co s nimi Cocker dokázal provézt, může působit jako handicap desky. Nicméně osloveným autorům, převážně producentovi Serleticovi, ale i kanadské písničkářce Chantal Kreviazuk, se podařilo zkomponovat kolekci z větší části nosnou.

Jako výjimka z pravidla figuruje závěrečná píseň I Hope, původně z repertoáru dámského tria Dixice Chicks. Natočena byla jako první, ještě před rozhodnutím „modernizovat“. Jako jedinou ji produkoval Tony Brown, někdejší pianista Elvise Presleyho či countryové divy Emmylou Harris. Opět nezbývá než ocenit, jak si i tuto „holčičí“ záležitost Cocker dokázal přeonačit k obrazu svému.

V kontextu Cockerovy diskografie sice album Hard Knocks spadá mezi tituly průměrné, po interpretační stránce ovšem pěvci ostudu nedělá. Do programu současného turné přispěla nová deska většinou čtyřmi písněmi Get On, Unforgiven, Hard Knocks a Thankful. Na návštěvníky pražského koncertu tudíž čekají především trvalky With A Little Help From My Friends, Unchain My Heart či The Letter.