Vítěz Chalupeckého ceny vystavuje i větu, která se píše na hrob

Umělec Jiří Skála (shoda jména s Františkem Skálou je čistě náhodná) se nejprve třikrát ocitl na seznamu finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého. Teprve napotřetí mu porota minulý rok ocenění přiznala. Součástí odměny byly také prostředky na sólovou výstavu. Tu nyní pod názvem Ty jsi předmět, já jsem podnět až do 2. ledna představuje pražská Galerie Václava Špály.

Loňské ocenění Jiřího Skály pobouřilo kritiky, které už tak provokuje příliš konceptuální směřování soutěže (klasický malíř nebo sochař se již několik let neprosadil). Když se Jiří Skála coby čerstvý vítěz dostal minulý rok do médií, staly se jeho výroky nezamýšlenou provokací. "Malba mi už nenabízí možnost odpovídat na důležité věci. V mých očích je to etnografický materiál, ne umění," prohlásil tehdy umělec, který raději používá spotřební média - video, zvukové nahrávky, texty.

Roztržitý, nikoli drzý

Autorskou výstavou, ve které představuje sedm nejnovějších prací, rozvíjí čtyřiatřicetiletý Jiří Skála své experimentování na území umění. Patří k autorům, kteří s každou novou prací začínají od nuly – nebuduje si vlastní styl, příbuznost mezi staršími a mladšími díly je jen myšlenková.

Při svém hledání nejlepší formy se navíc příliš neohlíží na diváka. Vyšší stupeň obtížnosti pro pochopení díla však vychází z umělcovy roztržitosti, z přílišného zaujetí pro věc, rozhodně nejde o drzé sebevědomé gesto. Jako suverénní egoista by si zřejmě získal pozornost snáz, Skála ale sází na myšlenkovou propracovanost a především autentický dotyk s "problémem".

Za dveřmi galerie stojí dřevěná konstrukce, uvnitř které je osm statických projekcí. Osm diapozitivů s různými texty, které možná mají mezi sebou souvislost. Aby si to návštěvník ověřil, musel by přijít na výstavu osmkrát – diapozitivy se vyměňují jen jednou za den. Pointa však není v sestavení příběhu.

Umělec se snaží poukázat na samotný proces vyprávění, na mechanismus komunikace. Povídkové čtecí zařízení nazvané "Pokaždé se jí udělá špatně, když pomyslí na nekonečno" je společným dílem Skály s umělcem Zbyňkem Baladránem.

Poněkud sdělnější je Tichá pošta, jejíž zvukový záznam si návštěvník Špálovky může pustit na přehrávači. Skála nechal spolužáky jedné školy opakovat osobní výpověď. První vyprávěl druhému, co by si od života přál, spolužák to pak tlumočil dalšímu a ten zas dál. Původní, dětsky upřímná výpověď se nakonec promění v jednověté sdělení. "Skončí to téměř epitafem, větou, která se píše na hrob," říká umělec, který byl nedostatkem empatie u mladých lidí zaskočen.

Ztracen ve svém obraze

Zbyněk Baladrán, který se rovněž ocitl třikrát ve finále Chalupeckého ceny, je spoluautorem i dalších prací výstavy. V jednom videu se však stává objektem: kamera snímá Baladrána přes skleněnou desku, po které začíná umělec kreslit. Nejprve chaoticky, stále však s větší systematičností pokrývá sklo čarami, až se ve svém obraze ztratí docela.

Obraz doprovází komentář Jiřího Skály. Vzpomíná na jedno své zaměstnání, hovoří o tom, jak se v dílně pokoušel vymyslet co nejúspornější systém práce. Svou zkušenost dává do kontrastu s pracovním pořádkem, který vládne v jedné z českých automobilek. Dělníci pracující u výrobní linky mají přesně určené pohyby, jsou synchronizovaní. Video je více filozofující než angažované, současně je patrný prvek solidarity.

Jiří Skála při performanci Výměna rukopisu. Při "hře pro dva aktéry" šlo o to, přijmout identitu druhého přes jeho rukopis.