Zpravidla to začíná jen bouřkovým mrakem, kvílením ve větru a vlnami šustící trávy, ale než se člověk naděje, lapí ho mocný vichr a jako pohádkovou Dorotku jej znenadání přenese do světa plného čarodějnic, okřídlených opic a snad i tajemných Mlaskalů. Tu bájnou příhodu s pomyslnou cestou napříč tornádem jako by během pondělního večera zažili také návštěvníci koncertu jazzového tria The Bad Plus v pražském Jazz Docku.

Akustické trio vedené analyticky smýšlejícím pianistou Ethanem Iversonem před lety zaujalo jakousi až postmodernistickou snahou o harmonické rozklady rockových hitů, které pak přesazovalo do nových kontextů s výraznou dynamikou zvuku a přitom nezvyklou čistotou hry.

Namísto převzatých skladeb ale v Praze tentokrát zazněly jen vlastní kompozice Bad Plus, které ovšem zachovaly pro tuto kapelu charakteristický kontrast ledově nezaujatých, ale lehce avantgardních klavírních linek proti emancipované rytmické sekci. Kdo měl výtky k jinak technicky založeným a odtažitě lyrickým improvizacím akademického perfekcionisty Iversona, musel ocenit, když pianista k jediné převzaté skladbě od Stravinského nepřidal snad jedinou notu – a do popředí pustil spoluhráče.

Vrcholovým momentem večera byla jednoznačně chytlavá balada People Like You, během níž Iverson v bílém koncertním křídle Jazz Docku objevil rozladěnou klávesu a postupně ji "rozkvedlal" až na pomezí atonality.

The Bad Plus se dnes ocitli na scestí: z jedné strany jim jazzoví puristé vyčítají absenci swingujících rytmů, cesta opačným směrem ale končí jen u dalších coverů Nirvany nebo Radiohead a u marné snahy sblížit jazz se současnou hudbou. To, že trio stylem hry balancuje na hranici moderní jazzové muziky a jakési inteligentnější rockové “úderky” – ale z repertoáru nečekaně vyškrtalo převzaté hity –, neomylně stimuluje silnější projevy autorské totožnosti.

A změna repertoáru jako by zase souvisela s impulzivností, kterou Bad Plus měli od pradávna a s jakou se ostatně mění i podnebí jejich domovské Minnesoty. Vždyť kontrastní přechody z baladických klavírních kaskád až k bouřlivému fortissimu v Jazz Docku čeřily poklidnou hladinu sousedící Vltavy tak silně, jako by se od řeky každou chvíli blížilo tornádo. Úplně stačilo zaklonit hlavu a nechat se unášet.