Divadlo

Paul Claudel
Polední úděl
Divadlo v Dlouhé, režie Hana Burešová. Premiéra 12. 4.

Tři podoby lásky, jednu mimořádně krásnou a silnou ženu a především sám sebe podrobuje vypjaté náboženské reflexi francouzský básník a dramatik Paul Claudel v autobiografické hře Polední úděl.

Inscenaci náročného textu připravila v Divadle v Dlouhé režisérka Hana Burešová. Duchovní dimenze milostného vztahu je téma, k němuž se ve své práci stále vrací.

S Claudelovou hrou je to složité. Napsal ji brzy poté, co ho z několik let trvajícího směřování k mnišskému povolání vytrhla láska ke vdané ženě, kterou prožíval jako stravující vášeň i vinu a celý život se s ní vyrovnával.

Básnické drama napsané s tak krátkým odstupem je velmi osobní a přirozeně strhává pozornost na niternou rozpolcenost postavy, jež je autorovým alter egem: na Mesu (Marek Němec), mladého diplomata, jenž až dosud obětoval vztah se ženou svému vztahu s Bohem.

V divadle na zaoceánské lodi

Claudelova poctivá vůle uvidět skrze tuto postavu ve svém milostném dobrodružství s charismatickou ženou, jejímž obrazem je postava Ysé (Helena Dvořáková), vyšší, náboženský smysl je zjevná. Autor jí podřizuje i další dvě mužské postavy hry: De Cize, manžela Ysé a svérázného obchodníka šlechtického původu (Miroslav Táborský), stejně jako Yséina milence, zdravě zemitého dobrodruha Amalrica (Miroslav Hanuš).

Z inscenace Hany Burešové je zjevné, že se chce podívat na situace dramatu věcně, z odstupu, k němuž autor dospěl až po čtyřech desítkách let, když se v článku při příležitosti dlouho odkládané divadelní premiéry Poledního údělu znovu vyjádřil ke svému hrdinovi a smyslu jeho tehdejšího milostného soužení. A přitom zachovat i onen nábožensko-symbolický přesah děje, který je zdrojem Claudelova díla.

Daří se jí to v psychologicky precizně stavěných "konverzačních" scénách na zaoceánské lodi, na jejíž palubě se hrdinové setkávají při plavbě do Číny. Efektní scénografické řešení prostoru (Martin Černý) režisérce umožňuje nenásilně podložit v podstatě banální milostný příběh symbolickými významy. A zobrazit tak Claudelův svět, jenž "je nevyčerpatelným znamením Boha". Diváci sedí vzadu na jevišti, herce "na palubě" mají na dosah a ke všemu výhled do hlediště - na vzdálenější místa na lodi, širé moře i nebe nad ním.

Půvabná Ysé plná života pózuje a směje se provokativním "chlapským" smíchem, blonďaté kadeře kolem uší, pánové kolem ní krouží. Krásné, charakterotvorné kostýmy Kateřiny Štefkové v měkce šedé splývají s oparem nad vlnami, jejichž vzdutí či zbarvení nebe nad nimi prozrazují "režiséra", který vše pozemské řídí.

Cesta za sebepoznáním

V druhé půli večera jde do tuhého. Ysé, která zjevně prahne po silném citu a hraničních zážitcích, které by uspokojily její neobvyklý temperament, a fyzicky upjatý Mesa, který dosud napájel vznícenou obraznost v relativně "bezpečnějším" vztahu s Bohem, se definitivně poddají extrémně prožívané milostné vášni.

Symbolicky na hřbitově a za zatmění slunce. Zobrazit věrohodně tak specificky vypjatá duchovní, citová i tělesná pohnutí, jež je k tomu dovedou, je už téměř nad lidské síly a na hranici směšnosti.

Ve třetí části Ysé dospěla k trochu brutálnímu, leč zdravě přízemnímu vztahu s Amalricem. Není tu nic zbytečného - šaty ani řeči, jen holý život a prozaická smrt.

Cesta Ysé za sebepoznáním se zde stala, možná bezděčně, pravým leitmotivem inscenace. Halucinační závěr, v němž si Mesa s Ysé z "onoho" světa ex post doříkávají svůj vztah a jeho zapeklitý smysl, přes všechnu snahu o výtvarný efekt působí jako nudný, v podstatě nesrozumitelný přílepek, který pateticky zabředá do bažin autorovy osobní sebereflexe, z níž se inscenace - poměrně úspěšně - celou dobu snažila příběh povytáhnout.