Charles Lloyd veze dialog o víře

Charles Lloyd je podivuhodný muž; má výrazný obličej po indiánských předcích, malý dům jako kdysi na rodném Jihu, chodí se modlit do védántského chrámu a jazz vnímá zcela specificky. Hraje plaše, meditativně, na koncertech předčítá náboženské texty a mluví v hádankách. Příběh jednoho z posledních jazzových velikánů šedesátých let, kterého Struny podzimu na neděli pozvaly do Rudolfina, koneckonců není z obyčejných.

Matka ho přehlížela, takže dětství trávil samotářsky. U dědečka, který za vesnicí stavěl kostel, a tetiček, jež ho posílaly do katolické školy. Lloyd jeptišky neměl rád; dennodenně dostával pravítkem přes klouby. Nejblíž měl k babičce, indiánce narozené jako Sally Slunečnice Bílý obláček. Dala mu čelenku a nechala ho běhat po statku v Mississippi, kde vykládal, že chce být muzikantem. "Ne, ne, až vyrosteš, musíš mít opravdové zaměstnání," domlouvala mu. Marně. Půl století po její smrti jí věnoval celou desku.

Hudebně nasál vše, co na Jihu bylo k mání. Zajímal ho Charlie Parker, fascinoval pianista Art Tatum a brzy moderní vážná hudba. Ravel, a hlavně Debussyho snové devítkové akordy, které se mu zhmotňovaly ve snech. Na prahu dospělosti popadl saxofon a v černošských klubech hrál stovkám tančících bílých děvčat. Matka to nesla těžce, stejně jako okresní policajti. Jednou Lloyda vyprovodili až k vozu, pročež si odjel doplnit bluesové vzdělání do Chicaga a shodou náhod skončil v Los Angeles.

Psychedelie, drogy i KGB

V univerzitních klubech slyšel nastupující vizionáře Ornetta Colemana a Erica Dolphyho a na mejdanech hudbu dalekého východu, hlavně Raviho Shankara. Profesoři, dokonce i starý Šostakovič, který se přibelhal na pár seminářů, ho v tom odmítli podporovat. Na rozdíl od zamlklého černého kluka, bubeníka Billyho Higginse, ve kterém Lloyd našel kamaráda na celý život. Když se před deseti lety Higgins loučil ze smrtelné postele s koránem v ruce, říkali si akhi Lloyd a mistr Higgins; arabský bratr a mistr řemesla. Jejich poslední intimní nahrávka Which Way is East je výpovědí o velkém přátelství a fascinujícím dialogem o víře.

V šedesátých letech se Lloydovi svět otevřel s květinovými dětmi i halucinogeny. Šéfoval kapele Chica Hamiltona, chvíli hrál postbopový jazz, pak se pustil do avantgardy, freejazzové improvizace a hodně psychedelického rocku. Prodal milion kusů svého "živáku" Forest Flower, jako jeden z mála jazzových muzikantů vystoupil na festivalech v Newportu a Monterey. Šňupal s Hendrixem, podepsal se na zvuku Grateful Dead, zamilovali si ho Jefferson Airplane. Nejvíc toho za sebou ale nechal s experimentálním kvartetem, kde figuroval i mladý pianista Keith Jarrett. Pozvolna konvertující muslim Lloyd už tehdy snil o poutní cestě do Mekky, ale na vrcholu studené války s kvartetem naopak podnikl dobrodružné turné po Sovětském svazu. Po jejich odjezdu KGB pozatýkala pár pořadatelů a zabavila desítky saxofonů.

Jazzový tulák

Také v Praze se za Lloydem v roce 1967 jen zaprášilo, a pak začalo jít do tuhého. Doma umřela matka, zastřelili Martina Luthera Kinga, atmosféra zhoustla, a tak Lloyd zmizel. Stal se z něj tulák a několik let se toulal po horách, obdivoval kalifornský mys Big Sur a modlil se k božstvům, teď už výhradně indickým. Vysadil drogy a do studia chodil jen za kamarády z Beach Boys, kterým ukazoval čínské flétničky, vyprávěl o buddhismu a vymýšlel vokální aranžmá.

V létě třiaosmdesátého vytrvale pršelo. Sesula se půda, ani úroda nestála za nic. Lloyd, z donucení už vegetarián, cestou pro zeleninu náhodou objevil zakrslého pianistu Michela Petruccianiho, pocítil vyšší volání a s ještě neznámým talentem obrazil světová pódia. Málem se sesypal z vyčerpání, ale od začátku devadesátých let už zase pravidelně koncertuje. Svoji mantru - jednoduchost, kvalita a intimita - rozvíjí na deskách značky ECM včetně posledního alba Mirror, které otevře také v Praze. Jsou na něm černošské spirituály i čtení z Bhagavádgíty, kde Kršna s Ardžunou probírají osvícení a prozření. Nebylo by divu, kdyby u toho Lloydovi už vysvitla svatozář.

Charles Lloyd New Quartet
Rudolfinum, neděle 30. října, pořádá festival Struny podzimu.

Jazzové zrcadlení
Saxofonista Charles Lloyd, jeden z posledních jazzových velikánů šedesátých let, zahraje v neděli v pražském Rudolfinu. Představí zde kromě jiného i své poslední album Mirror, na němž spojuje jednoduchost, kvalitu a intimitu.
FOTO: STRUNY PODZIMU