Ned Beauman

Boxer, brouk

Odeon

Světová knihovna
Svazek 118

 Ve volných chvílích občas zavřu oči a představuju si oslavu čtyřicátých třetích narozenin Josefa Goebbelse. Říkám si, že toho hektického podzimu 1940 si Hitler možná našel čas uchystat pro svého přítele překvapení – dlouho předstíral, že na narozeniny zapomněl, úmyslně ignoroval stále rozmrzelejší a nucenější náznaky ministra propagandy, čekal až do večera 29. října, kdy byl kapitánům ponorek předán poslední rozkaz, a pak Goebbelse odvedl pod nějakou záminkou do koktejlového salonku říšského kancléřství. Sborový výkřik „Alles Gute zum Geburtstag!“, záplava konfet, Goebbelsův úlevný a snad i trochu dojatý smích, když Führera objal, a oslava mohla začít.

To všechno je pochopitelně jen domněnka. Jisté ale je, že někdy ten den Hitler Goebbelsovi věnoval dárek k narozeninám – nádherný patnáctisvazkový ilustrovaný soubor kompletních sebraných Goethových spisů, vydaný v roce 1881 ve Stuttgartu J. G. Gottfachenem, vázaný v červeném safiánu, s pozlaceným nápisem na hřbetu a mramorovanou ořízkou.

Člověku je skoro až líto vojáků americké 101. výsadkové divize, kteří se necelých pět let nato probourali do uzavřeného solného dolu nedaleko Berchtesgadenu, vypáčili uskladněné bedny od šnapsu a nenašli v nich ani zlato, ani Svaté kopí osudu, které probodlo Ježíšův bok, dokonce ani jedinou láhev toho šnapsu jako cenu útěchy, ale Goebblesovu soukromou knihovnu, která tam byla narychlo ukryta, když nacisti začali ve válce tahat za kratší konec. Nicméně někdo odpovědný si dal tu práci, knihy zachránil před spálením a nechal je převézt do knihovny Kongresu ve Washingtonu. (Valnou většinu z Hitlerových šestnácti tisíc knih s jeho lebkou a spodním prádlem Evy Braunové mezitím ukořistila Rudá armáda a dnes plesniví ve zrušeném barokním kostele v Uzkoje nedaleko Moskvy – podle mě to musí být asi nejstrašidelnější stavba na světě.)

Nashromážděné knihy nikdo ani nevybalil, až v roce 1952 to dostal za úkol jeden student, který si letní brigádu spíš představoval někde na dětském táboře. V tu dobu už byl Gottfachenův Goethe i s Hitlerovým vroucným věnováním a Goebbelsovými poznámkami po okrajích stránek pryč a koloval kdesi na volném trhu. O nějakých padesát let později se dostal do rukou londýnského developera Horace Grublocka, který byl až do své násilné smrti v letošním roce mým víceméně nepravidelným zaměstnavatelem.

V letech 2002 až 2007 mi Grublock dal za různé úsluhy tři svazky (od Prometheus po Ifigenie auf Tauris), přičemž mi sliboval, že jednou, pokud budu loajální, získám nakonec celý komplet. Bylo to ponižující, ale Grublock tvrdil, že to nikdy neprodá – a i kdyby prodal, obchodníci, kteří by si mohli dovolit Goebbelsova Goetheho od Gottfachena, by nějakému Kevinu Broomovi – tedy mně – nevzali ani telefon – a i kdyby zvedli, stejně bych na to neměl – takže mi nic jiného nezbývalo. Proto jsem taky v ten zářijový čtvrtek, kdy mi Grublock v deset večer zavolal, tenkrát, kdy jsem o městě Roachmorton ještě neměl ponětí, skočil k telefonu s pusou od pasty na zuby, jelikož mi bylo jasné, že to může být jedině on.

„Rybino,“ řekl.
„Ano, Horaci?“
„Vzpomínáš si na toho soukromého detektiva, co pro mě občas dělá? Zroszaka?“
„Myslím, že jo.“
„Měl se mi každý večer telefonicky hlásit. Ale zničehonic přestal, dva dny se už neozval. Pokoušel jsem mu volat, ale nezvedá to. Zajeď se k němu podívat, jestli je v pořádku.“
„Do kanceláře?“
„Žádnou nemá. Pracuje doma, jako nějaká věštkyně z předměstí. Bydlí v Camdenu. Zabere ti to deset minut.“ Nadiktoval mi adresu.
„Co pro vás dělá?“
„Víš sám, že ti to nemůžu říct, Rybino. I když jsi ke mně víceméně loajální, je mi jasné, že doopravdy držíš jenom s těmi svými kamarády z internetu. Ledaže bys znal nějakého Setha Roache?“
„Toho neznám.“
„Tím to je vyřízené. Můžeš vyrazit.“
Často se mě lidi ptají, „Proč by někdo začal sbírat vzácné nacistické memorabilie, pokud by sám nebyl utajený nacista?“ Nebo spíš ptali by se mě, kdyby o mé zálibě věděl ještě někdo další kromě Grublocka, mojí bývalé hospodyně Marie a (jak jim říká Grublock) „kamarádů z internetu.“

Nejsem žádný utajený nacista. Když pomyslím na to, co dělali, je mi z toho špatně. Zřejmě stejně jako vám. A pokud dokáže pouhé pomyšlení vyvolat falešný záchvěv provinilosti těch, kdo přežili, představte si, jaké to je, držet v ruce dýku příslušníka SS. Podobný zážitek neznám – máte pocit, že děláte něco odpudivého, a přitom víte, že na tom nic špatného není, protože tím nikomu neubližujete. Je to zvláštní, povznášející, je to jako zjevení. Za normálních okolností do svého svědomí moc často nevidíte, protože na vás jukne jenom tu a tam, aby vás seklo zobákem, a vy děláte první poslední, abyste ho umlčeli, ale když ho zavřete do klece tohohle paradoxu, kde se mele a poštěkává, ale nemůže na vás, máte možnost ho zkoumat, jak dlouho chcete. Většina lidí doopravdy neví, jak se stavět k holocaustu, protože mají obavu, že když se nad tím pořádně zamyslí, zjistí, že jim vlastně těch šesti milionů mrtvých není líto, ale já se ve svojí duši vyznám jako málokdo.

Taky bych měl dodat, že ceny památek na nacisty můžou stoupnout ročně o deset až dvacet procent. Zkuste to získat na burze. Já obchoduju na internetových aukčních síních a využívám blbosti a lenosti amatérů, kteří si neuvědomují, že by v kamenném obchodě dostali víc, anebo je jim to jedno. Jako všichni kapitalisti se k volnému trhu chovám jako k bohaté babičce – tvrdím, jak tu megeru miluju, říkám jí, jaká je to čiperka, ale kdy to jde, využívám její letargie a stařecké demence k vlastnímu prospěchu. Když se mi pokusí svojí Neviditelnou rukou sahat na obchody, pěkně ji přes ni plesknu. Normálně se specializuju na Spojence z druhé světové, ale taky na Krymskou válku, první světovou a Vietnam, a občas si střihnu nějaký ten japonský samurajský meč. (Žádné nacistické věci bych nekupoval a neprodával čistě pro zisk.) Dřív jsem dělal účetního, ale nesnášel jsem, když mi klienti něco diktovali, a taky mi připadalo lepší, když bude zaměstnání nějak konvenovat s mým povoláním – tak aspoň obhájím ty hodiny strávené u počítače prohlížením katalogů, dražebních seznamů a stránek různých oznámení. Na nájem si tím vydělám, ale nikdy nemám dost hotovosti na skutečně velké příhozy a kolikrát musím šetřit i několik měsíců, abych si mohl dovolit řekněme jedno cigaretové pouzdro Ilsy Kochové.

Takže mezi sběrateli jsem příštipkář – zvlášť ve srovnání s mým nejlepším kamarádem Stuartem, který by možná dal flek i Grublockovi. Často se na něho naštvu a týden se s ním nebavím, když odmítne přihodit na nějakou hroznou vzácnost, která pak skončí třeba v Tokiu a už o ní nikdo nikdy neuslyší. Mohl by si dovolit v podstatě cokoli, jako jediný syn virtuoza hedgových fondů, který dědictví po otci rozšířil ještě tučným mimosoudním vyrovnáním po příšerné nehodě, ve které figuroval kancelářský kávovar a po které zůstal ochrnutý od pasu dolů. Kolikrát uvažuju, jestli bych vyměnil svoje nohy třeba za zlaté plnicí pero, kterým Adolf Hitler a Rudolf Hess napsali Mein Kampf, a skoro bych řekl, že jo. Stejně z domu málem nevycházím a Stuart je i přes svoji invaliditu pořád v dobré náladě (čímž jen posiluje moje podezření, že jeho placená pečovatelka si přivydělává tím, že mu honí ptáka). Na druhou stranu taky často přemýšlím, jestli bych se takového pokladu vzdal za lék na moji trimethylaminurii, a upřímně, i když trimethylaminurii z duše nenávidím, myslím, že bych byl ochotný s ní nejen dál žít, ale ještě jí nějak nakazit i Stuarta, jen abych se k tomu peru dostal.

Zmiňuju se o tom jenom proto, abyste pochopili, že nejsem jako Grublock. Ani náhodou. Jednou jsem byl u toho, jak můj bývalý zaměstnavatel vysvětluje svoji rozsáhlou sbírku jednomu investorovi z Ruska. „Svým způsobem asi nacista jsem,“ řekl zamyšleně. „Obdivuji jejich ctižádost. Jejich odvahu. Jejich styl, v nietzscheovském smyslu. Měli svoji vizi a z té nehodlali slevit ani o píď, a z toho bychom si měli vzít příklad. A taky samozřejmě obdivuji jejich architekturu, i když ta, bohužel, zůstala z většiny jen v plánech.“
„Ale nenávidíte Židy?“ zeptal se Rus.
„V žádném případě. Jak jsem řekl, hluboce respektuji určité prvky nacismu, ale jejich podivné a trapné fobie mezi ně nepatří. Jsou iracionální a já nejsem iracionální člověk. Sběratele s takovými sklony poznáte na první pohled. Vlastní knihy údajně vázané v lidské kůži a kostky mýdla údajně z lidského tuku. Hovadina. Rozeznat vyčiněnou lidskou kůži od prasečí je téměř nemožné a báchorky o mýdle jsou skutečně jenom báchorky. Ale oni tak nesmírně prahnou po tom, aby to byla pravda, že za ty nesmysly utrácejí. Pokud ovšem nejde o popírače – u nich takové ohavnosti nenajdete, spíš nějaké nové „důkazy“ o tom, že Dachau byla ve skutečnosti pouze experimentální zelinářská farma nebo podobné cancy.“ Dopil gin s tonikem. „Ne, k Židům rozhodně nenávist necítím. Lituji oběti nacismu, pokud je možné litovat masy zahraničních proletářů, kteří zemřeli dávno předtím, než se člověk narodil. A uznávám, že Hitler byl s největší pravděpodobností blázen nebo ďábel nebo naprostá svině, pokud je mezi tím vůbec nějaký rozdíl a pokud má smysl takto popisovat mrtvého diktátora a ne třeba zemětřesení nebo hurikán. A snahu o obsazení Evropy pokládám za špatnou, pokud tedy mohou být politické cíle jednoho člověka víc či míň legitimní než cíle jiných.“

Mimochodem, absurdní na tom je, že Grublockova sbírka, která zabírala horní patro jeho třípatrového střešního apartmá, překonávala samotné nacisty. Nikdy v dějinách Třetí říše nebyla na jednom místě shromážděna ani polovina takových skvostů. Jako by nějací podnikatelé z Las Vegas osmdesátých let otevřeli kasino Hitler’s Palace. Středobodem expozice byla skleněná vitrína s uniformou Luftwaffe generála Waltera von Axhelma, s jeho rytířským křížem a zdobeným loveckým tesákem, posázeným smaragdy, s čepelí, která původně patřila Napoleonovi. Vedle byl vystavený Grublockův největší poklad, nádherná porcelánová sokolnická skřínka, vyrobená pro Hermanna Göringa. Zbytek místnosti zabíraly další uniformy, vyznamenání, zbraně, mučicí nástroje, dekorativní předměty a obrazy, nasvícené tlumenými bodovými světly. Stěny zakrývaly dlouhé rudé hedvábné praporce s černým hákovým křížem v bílém kruhu. Byla to učiněná říše divů. Tudíž když mi Grublock odmítl byť jen naznačit, co pro něj Zroszak dělá, mohl jsem vzít jed na to, že ten detektiv je na stopě něčemu skutečně výjimečnému.

Znovu jsem se převlékl z pyžama a šel dolů k autu. V Happy Fried Chicken, nad kterým jsem bydlel, bylo plno jako vždycky, opilci se div neumačkali. Popularitu toho pajzlu jsem dlouho nechápal, dokud jsem nezjistil, že jeden z kuchařů prodává marjánku. Byla chladná noc. Jel jsem k činžáku kousek od kanálu a Londýn se změnil v tichounký hovor pouličních lampami. Chtěl jsem si pustit rádio (rád jsem poslouchal pirátskou stanici Mýtická FM), ale na tom svém zoufalém krámu jsem chytil leda praskání a šumění. Prostor nad Londýnem musí být plný takového šumu, elektromagnetické vlny se vznášejí nad auty, mikrovlnkami a telefonními dráty jako další mrtvá usazenina, jako rez a prach a mour. Vsadil bych se, že se podle toho naučili orientovat i krysy, holubi a švábi.

U dveří činžáku jsem zazvonil na Zroszaka, ale nikdo se neozval. Počkal jsem, dokud nešla ven nějaká holka v šedých šatech. Podržel jsem si dveře, které se za ní zavíraly. Když kolem mě procházela, nakrčila nos. Dveře 3B nahoře byly pootevřené. Zámek byl rozlomený. Zaklepal jsem, ale zase zbytečně. Zavolal jsem, „Pane Zroszaku?“ a dveře jsem otevřel.

V malém, střídmě zařízeném bytě jsem uviděl Zrozsaka. Klečel u stolu, jako by se modlil, hlavu měl opřenou o desku tváří dolů. Na hraně stolu se černala zaschlá krev, která stekla na koberec, kde vytvořila velkou tmavou skvrnu. Když jsem přišel blíž, uviděl jsem na jeho čele naběhlé, temně zelené žíly a ve vzduchu ucítil pach rozkladu podobný staré tupé čepeli, kterou kdosi pomalu nabrušuje. Tohle všechno mi bylo tak důvěrně známé z televizních seriálů, jejichž uhlazení vyšetřovatelé ve vás skoro vzbuzují touhu být zavražděný, jen aby ta sexy ženská vzala do svých pěstěných rukou vaše plíce, a forenzní technici s místem činu zacházejí jako se stárnoucí herečkou, používají na ni pudry, pinzety a uctivě si cosi mumlají – jenže já žádný detektiv nebyl, nejradši bych prásknul do bot.

Třesoucí se rukou jsem vytočil Grublockovo číslo.
„Rybino?“
„Je mrtvej,“ oznámil jsem.
„Do prdele. Co se mu stalo?“
„Asi zastřelenej. Pistolí.“
„Do prdele. To určitě ty hajzli Japonci. Nějaké to jejich odporné konsorcium. Takovéhle sprosťárny dělají pořád. No nic, díky, Rybino. Jeď domů. Pošlu tam někoho, kdo ví, co a jak.“

Zavěsil jsem. Rozhlédl jsem se a došlo mi, že to tady někdo prohledával. Zásuvky Zroszakovy kartotéky byly pozotvírané, ale prázdné, a na policích nebyla jediná knížka. Na stole, vedle hlavy zavražděného, ležel sešit, tužka, guma a příručka Jak kreslit psy a kočky. Pokud v tom bezútěšném bytě byly další Zroszakovy osobní věci, zmizely, jako ponaučení z bajky zapomnětlivého vypravěče.

Kdybych našel něco důležitého, Grublock by mi za to třeba koupil pod stromeček tank Panzer. Jenže i kdyby tady Zroszakův vrah nebo vrazi něco přehlédli, neuměl jsem si představit, že bych s mrtvolou za zády hledal nějaké stopy. Už při tom pomyšlení jsem se rozběhl do kuchyně pro kostku ledu, kterou moje nebožka matka považovala za nejúčinnější prostředek na úzkost.

Světlo v mrazáku nesvítilo a miska s ledem byla přimrzlá. Zabral jsem a miska se sprškou jinovatky povolila. Zároveň něco vypadlo na zem.

Sehnul jsem se pro to. Byl to tenký balíček, zalisovaný ve fólii; z podobného by si mohli dávat astronauti rajskou polévku. Rozřízl jsem obal svým švýcarským nožem. Uvnitř byl zažloutlý list papíru, přeložený na čtvrtiny. Rozložil jsem ho na kuchyňském stole a přejel očima text, napsaný na stroji. Podle adresy v hlavičce byl dopis odeslán z Führerbau na Arcisstrasse v Mnichově 4. října 1936 a byl určený jakémusi Philipovi Erskinovi z Clarkenwellu. Když jsem si všiml podpisu odesilatele, honem jsem zašmátral po kostce ledu.

Vážený doktore Erskine,
obdržel jsem již dary od papežů, magnátů a hlav států, ale žádný nebyl tak výjimečný a neočekávaný, jako Vaše laskavá pozornost. Je připomínkou, že vítězství vědy jsou pro naši budoucnost právě tak důležitá jako vítězství vojenská. Věřím, že mě budete o postupu vaší práce informovat – je možné, že se pro Vás ve Třetí říši jednoho dne najde místo. Jak jste na tom s němčinou?
Se srdečným pozdravem
Adolf Hitler
Říšský kancléř

Další půlhodinu jsem prohledával Zroszakův byt centimetr po centimetru. Jeho mrtvola mi už nevadila. Ale nenašel jsem nic.

Z anglického originálu Boxer, Beetle
vydaného nakladatelstvím Sceptre v Londýně roku 2010 přeložili David Záleský a Markéta Záleská