Susana Fortesová

Čekání na Roberta Capu

Host

„Na ústup je vždycky pozdě. Jednoho dne se znenadání probudíš a uvědomíš si, že tohle nikdy neskončí, že to tak bude pořád. Nasedání do prvního vlaku, spěšné rozhodování. Buď sem, nebo tam. Buď bílá, nebo černá. Tomu důvěřuji, tomu ne. Včera se mi zdálo, že jsem byla v Lipsku s Georgem a ostatními. Měli jsme schůzi v domě u jezera. Seděli jsme u stolu s lněným ubrusem, na kterém byl keramický hrnek s tulipány, kniha Johna Reeda a pistole. Celou noc se mi o té pistoli zdálo, a když jsem se ráno probudila, v krku jsem cítila pachuť sazí.“

Dívka zavřela sešit, jenž jí spočíval na klíně, a zvedla pohled ke krajině, která se za okýnkem rychle míhala. Modravé roviny mezi Rýnem a Vogézy, vesničky s dřevěnými domy, pole růží, trosky středověkého hradu, zničeného během jedné z četných středověkých válek, které Alsasko pustošily. Takto k nám vcházejí dějiny, pomyslela si, aniž tušila, že území, kterým projíždí, se brzy opět promění v bojiště. Válečné vozy, bombardéry Blenheim středního dosahu, stíhací dvouplošníky Heinkel 51 německého vojenského letectva... Když vlak projížděl kolem hřbitova, ostatní spolucestující v kupé se pokřižovali. Za toho neustálého kodrcání se jen těžko dalo usnout. Hlavou co chvíli narážela do okenního rámu. Byla unavená. Zavřela oči a uviděla otce zachumlaného do teplého tvídového kabátu, jak stojí na nástupišti lipského nádraží a loučí se s ní. Čelisti pevně semknuté, až se mu v šedivém světle pod přístřeškem svaly ve tváři napínaly jako přístavním nosičům. Pevně stisknout zuby, ruce v kapsách sevřít v pěst a zapřísahat se v jidiš. Takhle to dělají muži, kteří neznají pláč.

 Je to otázka povahy anebo principu. City, když náhle vytrysknou, dělají všechno jen mnohem těžší. Otec vedl proti slzám neustálý boj. Když byli malí, zakazoval jim plakat. Stalo-li se, že se kluci ve čtvrti do sebe pustili pěstmi a prohráli, nesměli si přijít domů stěžovat. Natržený ret nebo modřina pod okem byly víc než dostatečným důkazem porážky. Pláč však byl zakázán. Pro ženy takový zákon samozřejmě neplatil. Jenže ona své bratry zbožňovala a za nic na světě by nepřipustila, aby se s ní zacházelo jinak než s nimi. V tomhle vyrostla. Takže jen žádné slzy. Otec dobře věděl, co říká.
Byl to staromilec původem z východní Haliče, jenž stále používal obuv venkovanů s gumovými podrážkami. Vzpomíná si, že když byla malá, vídávala na zahradě u kurníku jeho stopy, připomínající otisky kopyt obrovského býka. O šabatu při obřadu v synagoze byl jeho hlas stejně hluboký jako jeho stopy v zahradě. Hloubka daná asi devadesáti kilogramy váhy.
Hebrejština je starobylý jazyk, který v sobě má osamělost trosek. Je jako hlas, jenž tě volá z úbočí kopce, nebo jako lodní siréna, kterou je slyšet do daleka. Melodie žalmů ji stále dojímá. Po zádech jí přebíhá mráz, kdykoli ji zaslechne ve snu tak jako teď, když se za hranicí vlak ubírá dál. Pociťuje lehounké šimrání těsně pod hrudníkem. Tam mám asi duši, pomyslela si.
Nikdy nevěděla, co je to duše. Jako malá holka, když bydleli v Reutlingenu, myslela, že duše jsou bílé pleny, které matka věšela na terase. Oskarova duše. Karlova. A její. Ale teď už těm věcem nevěří. Kdyby mohla, tak by Bohu Abrahámovu a dvanácti kmenů izraelských přerazila vaz. Nebyla mu nic dlužná. Tisíckrát raději měla anglickou poezii. Eliotova báseň ti pomůže zbavit se zla, pomyslela si. Vždyť Bůh mi vůbec nepomohl dostat se z vězení na Wächterstraβe.
Byla to pravda. Dostala se odtamtud sama, vlastními prostředky, díky své rozvážnosti. Taková blondýnka, tak mladá a tak dobře oblečená, to přece nemůže být komunistka, pomysleli si jistě její věznitelé. Ona si to také myslela. Když chodila do tenisového klubu ve Waldau, vůbec by ji nenapadlo, že se bude zajímat o politiku. Pěkně opálená pokožka, bílý svetřík, krátká plisovaná sukýnka... Má ráda ten pocit, který ovládne tělo po cvičení. A také má ráda tanec, rtěnku, ráda nosí klobouk, kouří cigarety se špičkou, pije šampaňské. Jako Greta Garbo ve filmu Gösta Berling.
Vlak teď vjel s dlouhým hvízdáním do tunelu. Ocitli se ve tmě. Nadechla se vzduchu prosyceného pachem, který stoupá z vagonů a který je pro železnici tak typický.
Neví přesně, kdy se to vlastně všechno zvrtlo. Stalo se to, ani nevěděla jak. Bylo to kvůli těm zatraceným sazím. Jednoho dne byl v ulicích cítit nádražní pach. Zapáchalo to kouřem, jaký bývá při požáru, když se pálí kůže. Vysoké holínky řádně naleštěné, kožené pásky, hnědé košile, řemeny s cvočky, vojenské řemínky... Jednou v úterý, když s kamarádkou Ruth vycházely z kina, viděla ve čtvrti Weissenhof skupinu mladíků, kteří si zpívali nacistickou hymnu. Byli to jen takoví holobrádci. Nikdo tomu nevěnoval větší pozornost. Pak přišel zákaz  provozovat židovské obchody. Vzpomíná si, jak se matka sklonila pro šálu, která jí upadla, když do ní majitel krámku strčil a vyhodil ji ven. Ten výjev byl v její paměti jakýmsi výronem. Modrá šála špinavá od sněhu. Téměř ve stejnou dobu došlo k pálení knih a partitur. Pak lidé začali zaplňovat stadiony. Krásné ženy, zdraví mládenci, ctihodní otcové rodin. Nebyli to fanatici, ale obyčejní lidé, prodavači aspirinu, ženy v domácnosti, studenti, dokonce Heideggerovi žáci. Všichni projevům pozorně naslouchali, nenechali se klamat. Věděli, co se děje. Bylo třeba si vybrat, a tak si vybrali. Vybrali si.
Osmnáctého března v sedm večer ji v domě rodičů zadržela hlídka SA. Pršelo. Přišli pro Oskara a Karla, ale jelikož ti nebyli doma, odvedli si ji.
Rozbité zámky, pozotvírané skříně, vyvrácené zásuvky, poházené papíry... Našli poslední dopis, který jí Georg poslal z Itálie. Podle nich byl prostoupený bolševickým svinstvem. Co se dá od Rusa čekat? Georg nikdy nedokázal mluvit o lásce a vynechat přitom třídní boj. Aspoň že se mu podařilo utéct do bezpečí. Řekla jim pravdu, poznala ho na univerzitě. Studoval medicínu v Lipsku. Tak napůl spolu chodili, ale každý bydlel jinde. On ji nikdy nedoprovázel na večírky, na něž ji zvali přátelé, a ona se ho zase nikdy neptala na jeho schůze, které probíhaly za svítání. „Politika mě nikdy nezajímala,“ řekla jim. Asi se jim to zdálo přesvědčivé. Pravděpodobně tomu napomohlo i její oblečení. Měla na sobě vínově červenou sukni, kterou dostala od tety Terry k promoci, boty na vysokém podpatku a halenku s výstřihem. Vypadalo to, jako by ji z SA přišli zatknout zrovna ve chvíli, kdy se chystala jít tancovat. Matka vždycky říkávala, že vhodné oblečení jí může zachránit život. Měla pravdu. Nikdo na ni nevztáhl ruku.
Zatímco ji vedli chodbou k cele, ze západního křídla k ní dolehl křik provázející výslechy. Když pak na ni přišla řada, sehrála svou roli dobře. Naivní a vystrašená dívka. A opravdu to tak bylo, i když ne natolik, aby přestala myslet. Skutečnost, že člověk zůstane naživu, někdy závisí jen na tom, že si uchová hlavu na správném místě a zbystří všechny smysly. Pohrozili jí, že zůstane ve vězení, dokud se Karl s Oskarem sami nepřihlásí. Ona je však přesvědčila, že jim skutečně nemůže poskytnout žádné informace. Přerývaný hlas, doširoka otevřené oči, něžný úsměv.
V noci ležela mlčky na pryčně, kouřila a dívala se do stropu. Její hrdost byla trochu dotčená. Měla chuť s celým tím divadýlkem skoncovat. Myslela na své bratry, modlila se, aby už byli v ilegalitě, aby se dostali do Švýcarska nebo do Itálie jako Georg. Plánovala i svůj útěk, hned jak se jí podaří dostat se odtud. Německo už nebylo její zemí. Nezamýšlela jen dočasně uniknout, chtěla začít nový život. Cizí jazyky, které se naučila, jí přece budou k něčemu dobré. Musí odtud vypadnout. Podaří se jí to. Byla si tím jistá. K tomu měla svou hvězdu.
Vlak s kodrcáním horského povozu opět vyjel na světlo. Ocitli se v jiné krajině. Řeka, statek obklopený jabloněmi, malé vesnice s komíny, z nichž stoupá kouř. Začínalo se smrákat, když vlak vyjel z poslední zatáčky. Děti stojící vysoko na náspu zvedly paže a mávaly rukama zleva doprava.
První padající hvězdu viděla v Reutlingenu, když jí bylo pět. Vraceli se pěšky z Jákobova pekařství s moučníkem z kondenzovaného mléka a se semínky k večeři. Karl šel vepředu a kopal do kamínků. Ona s Oskarem šli vždycky kousek za ním. A tehdy Karl ukázal na nebe prstem poučujícího staršího sourozence.
„Dívej, Pstroužku. Něco si přej.“ Vždycky jí tak říkali. Tam nahoře měla tma barvu švestek. Tři děti s rameny u sebe se dívaly na nebe, zatímco hvězdy padaly, po dvou, po třech, po hrstech, jako když se sype sůl. Ještě teď, když si na to vzpomene, cítí na ramenou vůni rukávů vlněných svetrů.
„Kometa je dárek štěstěny,“ řekl Oskar.
„Jako narozeninový dárek?“ zeptala se.
„Lepší. Protože je to navždycky.“
Jsou věci, o nichž vědí jen sourozenci. Jde o jisté maličkosti, jež špion využívá k ověření totožnosti. O vzpomínky sklouzávající pod dlouhou trávu dětství.
Karl byl z nich vždycky nejbystřejší. Naučil ji, jak se chovat v případě zatčení. A také tajné dorozumívací šifry používané Komunistickou mládeží, kdy se písmena vyťukávala do zdi. Díky tomu si aspoň vysloužila uznání spoluvězeňkyň z cely.  Aby se ve vězení dalo přežít, je třeba posílit mechanismus vzájemné pomoci. Stojíš za tolik, kolik toho umíš. Oskar jí vysvětlil, jak se vnitřně zocelit, aby dokázala ledacos vydržet, jak skrýt své slabiny, jak se chovat vyrovnaně, sebejistě. Ať tě city nezradí, říkával jí, nebezpečí je cítit. Musíš ho vidět přicházet.
Nedůvěřivě se rozhlédla kolem. Jeden z cestujících ve vlaku bez přestání kouřil. Byl oblečen v černém. Otevřela okno, aby kouř mohl ven, a opřela ruce o rám. Drobounký déšť jí dopadal na vlasy a osvěžil jí tvář. Cítím ho, pomyslela si. Je tady, vedle mě. Musíš myslet rychleji než oni, vypař se, vysmekni se, prostě nějak zmiz, staň se někým jiným, říkával jí. A tak se to naučila. Vymyslela si postavu a hrála si na ni, stejně jako v pubertě, když si hrávaly s kamarádkou Ruth a napodobovaly filmové herečky, stavěly se do vyzývavých póz a v prstech držely cigaretu v dlouhé špičce. Asta Nielsen a Greta Garbo. Přežít znamená utíkat kupředu.
Po dvou týdnech ji pustili. Čtvrtého dubna. Na okenním parapetu ležela červená jiřina a otevřená knížka. Rodinné vyjednávání prostřednictvím polského konzula se ukázalo jako velmi účinné. Ale ona si vždycky myslela, že se odtamtud dostala díky své šťastné hvězdě.
Fakt, že na Zemi lze pociťovat vliv hvězdných konstelací, není žádnou metaforou. Je to stejný případ, jako když se potvrdí překvapivá přesnost nerostů ukazujících k magnetickému pólu. Hvězdy, vysílající své zprávy miliony světelných let, vedly kartografy a mořeplavce po celá tisíciletí. Přenášejí-li se zvukové vlny éterem, pak někde v galaxii nutně jsou i žalmy, litanie a prosby lidí a vznášejí se tam mezi hvězdami.
Jahve, Elohim, Siod, Brausen, ať už jsi kdokoli, Pane pohrom a oceánů, zákonodárce chaosu a zničených zástupů, Pane, jemuž patří náhoda i zkáza, zachraň mě.
 Vlak přijížděl k nástupišti pod kovovou klenbou nádraží Gare de l´Est.  Na druhé straně za okýnkem panoval běžný ranní provoz obyčejného pracovního dne. Dívka otevřela sešit a začala psát.
„Když svět, kam by se člověk mohl vrátit, už není, musí se spoléhat na štěstí. Na schopnost improvizovat a na chladnou hlavu. To jsou mé zbraně. Používala jsem je odmalička. Proto jsem přežila. Jmenuji se Gerta Pohorylle. Narodila jsem se ve Stuttgartu, ale jsem Židovka s polským pasem. Zrovna jsem přijela do Paříže, je mi dvacet čtyři let a jsem naživu.“