Big Boss a kolektiv

Kmeny

Big Boss a Yinachi

ROZHOVOR: „Povědomí o tetování a vůbec jeho přijetí se od devadesátek hodně proměnilo. Lidi na ulici mají tendenci chválit a obdivovat…“  

Tattoo scéna: To máš z kriminálu? 

Jana Kačurová 

Nejoriginálnějším motivem je čistá kůže bez inkoustu, žertují tatéři o současných kérkách a snaze být originální a „jiný“. Tetování dnes patří – spolu s piercingem – mezi nejčastější formy zdobení těla a vzhledem k jeho popularitě napříč kulturou a společností se už sotva dá mluvit o „jinakosti“, která obvykle provází životní styl běžných městských subkultur. A to i přesto, jaké reakce rozdílná estetická měřítka občas vzbuzují. 

Když mi byly čtyři, chytali jsme s bráchou na zahradě u strejdy a tety na vesnici králíky. Než jsme jednoho ušáka lapili, pomazlili se s ním a nacpali ho zpátky do králíkárny, utekli další dva. Byla to hrozná legrace! Většinou v neděli nám jednoho skokana sebral strýc; surově ho drapnul za zadní nohy, vší silou ho praštil do týlu a pověsil vedle houpačky na železnou tyč držící prádelní šňůry. Na nich se sušilo povlečení a vedle se houpala králičí mrtvola. Před stažením z kůže ho strýc nechal vykrvácet; zelený trávník pod ušákem se pomalu zbarvoval kapkami jasně červené barvy. Nebylo to morbidní. Bylo to na vesnici a bylo to normální.

 Jako dítě jsem porážku různých domácích zvířat viděla mnohokrát a pamatuju si to ve všech detailech. Strýc byl řezník, nosil obrovské gumáky na pole, montérky, těžkou flanelovou košili s dlouhým rukávem a řeznickou zástěru, celou od zaschlé krve. Měl hlasitý, chraplavý smích a učil nás spoustu sprostých slov, z nichž některé se stydím používat dodnes. Naši byli z nové slovní zásoby na pokraji zhroucení. Když si strýc jednou vyhrnoval rukávy, fascinovaně jsem zůstala zírat na jeho předloktí. Tyjo, tetování! Křivá námořnická kotva, rozpitý tmavomodrý inkoust. Nikdy dřív jsem kérku neviděla. V rodině se o tom nikdy moc nemluvilo, ale bylo jasné, že to má z kriminálu…

...

„A slečno, to máte ze salónu, nebo jste seděla v base?“ Výrazně potetovaný člověk je na zastávkách MHD zvyklý na ledacos. Největší pozornost obvykle vzbuzuje barevný rukáv* na pravé ruce, moje první kérka, kterou na jaře 2008 dělal Peter Bobek v pražském studiu Tribo. „A vám se to teda líbí?“ Táhl z něj krabicák na sto honů a žádných odpovědí se nedožadoval, tak jsem mlčela. Ještě chvíli kolem mě obdivně chodil, pokyvoval hlavou a pod vousy si opakoval: „Já mu řikal, že to může bejt i ze salónu…“ V tramvaji jsem si sedla naproti klukovi, který se ke mně, těsně předtím, než vystoupil, naklonil: „Super omalovánky. Ale to muselo bolet, ne?“

 „That’s gonna hurt like hell!“ Tatér v legendárním amsterdamském studiu Hanky Panky mě přátelsky varuje. Ukazuje vlastní potetované prsty, ale dušuje se, že na klouby by si jehlou sáhnout nenechal. Chvilku na to, za zvuků desky Blues Brothers, už soustředěně tetuje hvězdy a pobaveně sleduje moje reakce. Druhou ruku si mezitím uznale prohlíží jeho kolega; vyprávím, že je to práce Petera Bobka z Triba, z Prahy, a on na to, že zná a že i když není na „barevný (východo)evropský old school“, moc se mu zrovna tenhle rukáv zamlouvá. Otáčím rukou tam a zpátky, aby si ho prohlédl celý. „Beautiful colors, great piece.“ Moje řeč! V Hanky Panky se mi líbí. Před rokem mi tady tetovali kotník. Šlo o jednoduchý motiv z přebalu jedné mojí oblíbené desky: dva malé, jednobarevné kříže, jeden obrácený, oba schválně nakřivo a nepravidelné. Tátovi jsem to radši ani neukazovala.

...

Samotný akt tetování je tisíce let starý a jeho přírodní (amatérské) praktikování je spojeno s mnoha kmeny celého světa (a náboženskými, symbolickými i dekoračními účely). Tradice moderního tetování západního světa, jak jej známe dnes, odkazuje do Polynézie 18. století. V Evropě novinku rozšířili námořníci, kteří neodolali „suvenýru“ ze svých plaveb. V průběhu staletí se na obrázky na kůži nabalilo množství negativních asociací, daných historickým kontextem. Nejčastěji se jedná o spojitost s vězením nebo armádou; vyprávět by mohly kurtizány z vyhlášených nevěstinců; dlouhou historii zdobení má japonská jakuza nebo ruská mafie; nacisté si tetováním značkovali vězně v koncentračních táborech. Generační propast ve vnímání tetování je a ještě chvíli zůstane velká; paradoxně, některé aktuální trendy se k minulosti opět vracejí. „Black Heart Procession na noze? Znalec ocení, ale obávám se, že běžné populaci to spíš bude připomínat malůvky z kriminálu.“

Podle současných studií má tetování pětadvacet procent lidí do třiceti let (vzhledem k trvalosti tetování je ovšem poněkud zcestné vymezovat tuto skupinu věkem), halabala napříč společenskými vrstvami i kulturami. Spíš než definovat společné znaky majitelů kérek by bylo jednodušší najít styčné body v tetování jednotlivých subkultur, ale kam zařadit vrcholového sportovce, rosničku z hlavních zpráv nebo ředitele významné akciové společnosti, aby byl „výzkum“ kompletní? Při hledání styčných bodů „tattoo scény“ lépe než „subkultura“ funguje termín „dílčí kultura“, která lépe a přesněji vyjadřuje kulturní sounáležitost s dominantní společností. Kérky zdobí skejťáky, pankáče, anarchisty, skinheady, technaře, hooligans, hippies i satanisty, kteří (i) tetováním ukazují odlišnost vůči dominantním normám, ale taky úředníky, politiky, právníky nebo manažery, kteří tyto normy dodržují nebo přímo vytvářejí.

Tetování je dnes většinou chápáno jako trend, móda, ozdoba (často jsou to především estetická měřítka, která odlišují od „normálu“); jestliže má symboliku, pak je obvykle vyjádřením individuality, svobody, názoru a postoje nebo revolty. Oblíbené motivy z dřívějška – ornamenty, tzv. tribaly, realistické obrázky – dnes nahrazují divoké barvy, abstrakce a výrazné retro. Dříve bylo tetování chápáno výhradně jako řemeslo, dnes se posouvá do sféry umění. Cení se originalita, rukopis tatéra. A jako jakýkoliv jiný artikl, se kterým lze obchodovat, i tetování se za poslední roky stalo velkým byznysem. A ne nadarmo tatéři vtipkují, že nejoriginálnějším motivem je dnes čistá kůže bez inkoustu.

Tribo funguje přes patnáct let, bylo na počátku moderní české historie tetování. Co bylo předtím? Dá se vystopovat nějaké mezigenerační propojení?

Nejstarším pražským studiem je Uzi z roku 1992, ale těsně po revoluci si svoji činnost „zlegalizovala“ spousta jednotlivců po celé republice. Snad úplně prvním profíkem byl Viki (Michal Viktorin – pozn. aut.) z Tábora, který na tehdejší dobu obstojně tetoval mimo jiné biomechaniku, české specifikum a na konci devadesátých let neuvěřitelně oblíbený motiv. Za totáče se malovalo amatérsky doma,v armádě nebo třeba ve vězení, takže historie profesionálního řemesla se u nás začala psát až s pádem komunismu. Komunikace mezi generacemi tedy nefunguje, není s kým komunikovat, není co si předávat. Porevoluční doba první generaci teprve tvořila. Tudíž se nelze vracet moc daleko, ale současné trendy a různá retra fungují zcela nezávisle na zeměpisné poloze.

A kromě toho ignorují i důvody, proč tetování vznikalo… Tribo je například iniciátorem Outsider Tattoo Convention, soutěže, kde nejsou povolené strojky a tetuje se postaru ručně pouze jehlou. Kluk, který vyhrál loňský ročník, výsledky označil jako „čistej kriminál“.

Outsider Tattoo Convention byla především akce jen pro pár nadšenců, amatérské ruční tetování rozhodně není žádným vzrůstajícím trendem nebo oblíbenou módou. Zatímco různé motivy nebo přístupy mají tendence stát se mainstreamem nebo komercí, tenhle typ tetování zůstane vždycky na okraji. Kromě toho, ve světě jsou profíci, kteří takhle – bez strojku – pracují a vypadá to skvěle. Je to specifická, léta pilovaná technika a má svoje kouzlo. Stejně jako náš „čistej kriminál“.

Jak moc podléhá tetování módním trendům? Dají se vysledovat nějaké převládající motivy nebo přístupy v průběhu posledních patnácti let?

Určitě. Jednak je jasně vidět, jak moc se tetování vyvíjí, ať už to byl boom v druhé půlce devadesátých let (který samozřejmě přinesl spoustu tradičních, odkoukaných motivů), nebo dnešní doba, otevřená všemu. Dost jsou teď v módě různé abstraktní, barevné a velké motivy, byť to není pro každého… Tribo se, až na výjimky, nebrání ničemu, takže vedle různých originálních výtvarných děl se běžně tetujou hvězdičky, lebky, nápisy. Ale lidi už se tolik nebojej.

Čím je česká tatérská scéna specifická nebo zajímavá?

Hodně oblíbené byly, což jsem nikdy nepochopil, zmíněné biomechanické objekty, temné a realistické motivy. Vůbec se devadesátá léta v českém tetování vyznačovala až úpornou snahou o perfektní řemeslnou práci a co nejrealističtější zobrazení. Dneska to zní vedle zmíněných protežovaných abstrakcí směšně, ale tehdy byla přesnost a věrnost originálu vrchol tatérského umění.

Vzniká kolem tetování nějaká skupina lidí, které by spojovalo ještě něco jiného než kérky? Vzniklo něco jako „scéna“? Platformou můžou být konvence, časopisy, internet… Funguje to stejně jako u jiných subkultur?

Kolem jednotlivých studií se možná scházejí stejní lidé, ale spíš na základě přátelských vztahů. Různé konvence a tattoo jamy samozřejmě vznikají za účelem setkání, ale především inspirace, seznámení se s novými umělci a studii, představení nových technik nebo trendů. Tribo je z velké části založeno na zkušenostech ze zahraničních konvencí, které jsme od devadesátých let navštěvovali. Filozofie salonu na zkušenostech z podobných setkání staví. Množství autorů dnes ani nemá vlastní studio, pouze hostují na různých místech světa. Někdo pro svoji práci potřebuje zázemí, ale tohle „kočování“ je také jeden z aktuálních trendů.

Co magazíny a vůbec zdroje informací?

Časopisy u nás mají spíše informativní funkci, než že by stmelovaly subkulturu, stejně tak funguje internet – pro potřebu dostat se k faktům. Když už, „setkání“ probíhají jinde než prostřednictvím médií… Tribo podporuje různé další aktivity, například koncerty, a kromě toho spojujeme tetování, piercing, kadeřnictví a obchod s oblečením a doplňky. Řekl bych, že v každém studiu se sdružuje určitá parta lidí, ale dál se tyhle skupiny ve velkém systematicky nebo plánovaně nepropojují.

Existují genderové stereotypy v motivech tetování, nebo už se jedná o anachronismus?

Tetování je v dnešní době unisexová záležitost, byť „typicky ženské“ nebo „typicky mužské“ kérky se samozřejmě najdou a podléhají tradičním představám. To souvisí ale s tetováním jako módou a týká se to hlavně klientů, kteří řeší především estetiku: na drobném ženském těle malý ptáček nebo květinka, naopak svalnatou ruku z posilovny „ozdobí“ černý ornament, nejlépe à la George Clooney ve filmu Od soumraku do úsvitu. I s tím se v Tribu samozřejmě setkáváme, ale díkybohu stále méně často.

Vítěz zmíněné outsiderské soutěže řekl: „Tetování nás spojuje v tom smyslu, že pro nás není důležitá estetika, ale spíš intimita procesu a společného zážitku. Je to opravdovější, bezprostřednější. Osobnější.“ Sám jsi výrazně potetovaný, jak na své tělo nahlížíš?

Mám to dost podobně. Estetické měřítko je u každého úplně jinde a já si tetování spojuju s určitým obdobím, zážitkem, člověkem. Tetování samozřejmě je svým způsobem zdobení těla, podobně jako piercing, který mě stejně jako tetování fascinoval odjakživa, ale estetické vnímání ustoupilo filozofii zmíněného zážitku, upomínce na pocit v konkrétním čase a prostoru.

Pohledům se na ulici asi nevyhneš. Změnilo se něco v poslední době?

Povědomí o tetování a vůbec jeho přijetí se od devadesátek hodně proměnilo; veřejnost kérky přijala, a zvlášť ve velkých městech jsou i výrazné obrázky na kůži považovány za běžné a normální. Spíše naopak, lidi na ulici mají tendenci chválit a obdivovat...