Hana Andronikova

Nebe nemá dno

Odeon

glenn gould • umění ticha • ruby blues

sleduje obrazovku modré mihotání a prstyna klávesách prší úhozy mezery v čase. v každém jazyce se schováváme jinak za slupky jiných zvuků. déšť zní stále dokola jako smyčka jako cesta zpátky jako by něco odkrývala jako by něco hledala mezi řádky jazyka který není její který jí nikdy nebude mateřštinou. noří se dál křečovitě udržuje obraz který skomírá. zvuk mizí za oknem slunce žádný déšť. sedím ve tvé pracovně a myslím na tebe, na glenna goulda, na umění fugy, bachův čtrnáctý kontrapunkt. na konci 239. taktu přijde elektrický šok; gouldova ruka se vymrští a ve vzduchu zkamení. sedím v nemocnici a dívám se na muže, který se ti tolik podobá.

nedostupný, nehybný, tělo drátů, kanyl, trubic. tak výmluvný. beze slova, bez hlesu, jen pípání monitorů a prkenný rytmus přístroje, který ti pěchuje plíce kyslíkem. nemůžu tě najít v tichu jehel a kapaček a pytlíků krve, co svítí jak želatina.