Flannery O’Connorová

Moudrá krev

Argo

Hazel Motes seděl v předklonu na zeleném plyšovém sedadle; jednu chvíli se díval z okna, jako by z něj chtěl vyskočit, a vzápětí zase hleděl uličkou až na druhý konec vagónu. Vlak uháněl mezi vrcholky stromů, které občas mizely a ustupovaly zářivě rudému slunci nad okraji lesů v dálce. Před stromy ubíhala pole a pozvolna mizela za zatáčkou; ve vyoraných brázdách rylo několik prasat připomínajících velké skvrnité kameny.

Paní Wally Bee Hitchcocková, která seděla naproti Motesovi, poznamenala, že časný večer je nejhezčí částí dne, a zeptala se ho, jestli má stejný názor. Byla to tlustá žena s růžovým límečkem a manžetami a krátké hruškovité nohy jí ze sedadla trčely do vzduchu.

Chvíli se na ni díval a pak se bez odpovědi vyklonil a opět se zahleděl uličkou na druhý konec vagónu. Otočila se, aby zjistila, co je tam tak zajímavého, ale viděla jen dítě, které vystrkovalo hlavu z jednoho oddílu a rozhlíželo se, a ještě dál, až na samém konci vozu, stevarda, který právě otvíral skříňku s povlečením.

„Jedete domů, že?“ řekla a obrátila se znovu k Motesovi. Vůbec se jejím směrem neohlédl. Mohlo mu být něco přes dvacet, ale na klíně mu ležel tvrdý černý klobouk se širokou krempou, klobouk, jaký nosí venkovští kazatelé pokročilého věku. Měl zářivě modrý oblek, na jehož rukávě byla ještě cenovka.