Heda Margoliová-Kovályová

Na vlastní kůži

Academia, 2011, edice Paměť

 

Tři síly ztvárnily krajinu mého života. První dvě rozdrtily polovinu světa. Ta třetí byla docela nepatrná a dokonce neviditelná: bylo to malé tiché ptáče, které se uhnízdilo v mém hrudním koši kousek nad pátým žebrem. Čas od času, obyčejně v těch nejneočekávanějších chvílích se ptáče probudilo, zvedlo hlavu a zatřepotalo křídly jako u vytržení.

A tehdy jsem i já zdvihla hlavu, protože na ten prchavý okamžik mne pokaždé pronikla naprostá jistota, že láska a naděje zmohou nekonečně víc než nenávist a zloba a že někde ve světě, snad hned za hranicí mého obzoru, existuje skutečný život, nezničitelný, vždycky vítězný.

Ta první síla byl Adolf Hitler. Ta druhá Josef Vissarionovič Stalin. Jejich působením se z mého života stal mikrokosmos, v němž se obrazil a zhustil sled událostí, který po sedmadvacet let tvořil dějiny mé rodné země. Třetí síla, to tiché ptáče, mě udržela na živu. Snad proto, abych jednou vypověděla, co tenkrát bylo.

Nosím v sobě minulý čas poskládaný jako harmoniku, jako knížečku pohlednic, které si lidi vozí z cizích měst, malou a úhlednou.

Ale stačí vzít za růžek a vyřine se nekonečný had, znamení zmije, obrázek klikatě napojený na obrázek, a v tom právě jsoucím přítomném čase se mi začnou řadit před očima, prodlévat a vyjasňovat a někdy se stane, že jedna vteřina času dávno minulého se zasekne do ústrojí mého vnitřního času tak hluboko, že je zastaví, takže vynechá jeden tep a ztratí vteřinu nenávratného, nenahraditelného času přítomnosti.