Tady to musí být, myslel si Penn. Jako pop star a lovec nacistů ale není vtipný

Před čtyřmi lety se režisér Paolo Sorrentino zjevil v Cannes s životopisným filmem Božský o italském premiérovi Giuliovi Andreottim, stylizovaným jako mafiánský western.

Býval božský

I jeho nový snímek Tady to musí být je svého druhu životopisný, i když fiktivní. Bývalá rock star Cheyenne v podání Seana Penna a s vizáží Roberta Smithe z The Cure pátrá napříč Amerikou po dozorci z Osvětimi, který jeho nedávno zesnulého otce kdysi ponížil.

Film avizovaný jako komedie si vypůjčuje titul z písně americké kapely Talking Heads. Novovlnná čtveřice se pojmenovala podle mluvících hlav v televizi, neboť se jí líbilo, co v televizní hantýrce znamenaly - žádný prázdný styl, jen samý obsah. Film Tady to musí být jejich poselství ale zcela obrací.

Z Cannes si Sorrentino za snímek Božský odnesl "jen" cenu poroty, i když by si zasloužil Zlatou palmu a později Oscara, na něhož byl nominován. V Božském se mu podařilo epicky zachytit svět italské politiky vymezovaný kodexy, konexemi a korupcí.

Božský je spektakulární v tom, jak přirozeně propojuje intimní portrét dlouholetého premiéra s analýzou mocenského boje a společnosti.

Ohrané hledání identity

Pokud chtěl režisér zopakovat něco podobného v Tady to musí být a natočit nekompromisní portrét vyprázdněné slávy a světa showbyznysu obývaného neurotickými pozéry, pak odvádí slušnou práci.

Cheyenne je znuděný, labilní, nesnesitelný, občas hysterický (viz setkání s lídrem Talking Heads Davidem Byrnem, který hraje sám sebe), ale i milující svoji ženu požárnici. Nicméně, starost o druhé je povrchně spíše o něm. Problém je v tom, že nic takového Sorrentino v plánu neměl.

Tady to musí být je tuctový příběh o hledání identity, jakých jsou v artovém sektoru i v hollywoodské produkci mraky. S tou výjimkou, že se podobně jako ústřední postava maskuje a předstírá, že je hlubokou existenciální výpovědí. Jako podivnou berličku pak používá holokaust.

externí video: Tady to musí být - český HD trailer

Cheyenne hledá sám sebe ve dvou etapách. V té první, dublinské, každé ráno ve svém sídle vstane, nalíčí se a obleče do kostýmu ve stylu gothic, který nejde dohromady s brýlemi na blízko. Dny tráví nakupováním mražené pizzy, vysedáváním v bufetu s kamarádkou a posloucháním nářků její matky, od níž bez vysvětlení odešel syn. Navíc se užírá smrtí dvou mladých lidí, které inspirovala jeho muzika k sebevraždě.

Druhá etapa je pak svéráznou road movie, v níž se bývalá star vydává za Atlantik navštívit umírajícího otce, kterého hudebník třicet let neviděl. Ostatně, jak víc se odseknout od židovských kořenů než indiánským jménem.

V newyorské židovské komunitě na sebe po otcově smrti bere úděl dokončit jeho celoživotní posedlost - najít jeho dozorce z koncentračního tábora. Nejde o pomstu, ale o bizarní cestu za symbolickým smířením se s odcizeným otcem. Jak lépe si zasloužit otcovu "lásku" než tím, že dotáhne jeho životní úkol.

Pistácie, nacisté a Madonna

Cesta Amerikou se odvíjí, jako když se Alenka propadne do říše divů. Uzří obří pistácii, do kostýmu komiksového hrdiny oblečeného souseda či auto, jež samo vzplane v poušti. Jeden z divů je přitom samotný Cheyenne, který za sebou táhne černý kufr na kolečkách.

Frackovitá smithovská vizáž se v Pennově podání občas dotkne parodické exhibice. Herec, jenž možná o takové roli snil od svého sňatku s Madonnou, ale postavu Cheyenna nakonec uhraje na pomezí nesnesitelnosti a sympatičnosti.

Penn jako atrakce je součástí změti vizuálně krásných výjevů. Film koneckonců snímal Luca Bigazzi, kameraman Božského. Kamera plachtí, obtáčí se kolem postav i pohlcuje krajinu. Film je protkaný stylistickými vychytávkami - jeden záběr je například snímán několikrát a postupně se tak odhalují další detaily nejen obrazu, ale i příběhu. V tomto případě příběhu otce, tak, jako ho vypráví dopadený poloslepý dozorce.

Na MTV vynikající

Vedle vytříbeného stylu má příběh povýšit nad průměr i humor. Sorrentino volí formu jakési volné frašky, v níž jsou dramatické scény o vině a odpuštění prokládané absurdními skeči. Je přece k popukání nechat Penna v kostýmu odhánět domácího mazlíčka-husu v domě bachařovy manželky.

Snesitelná dávka absurdity je ale odhadnutá špatně a dění na plátně není valně vtipné a občas nedává smysl. Snímek tak náleží do kategorie filmů líčících na diváka neférovou past. Obskurní děj, rozpadající se příběh či vyprázdněné výjevy podává jako součást autorského rukopisu. Kdo to nevidí, je umělecký Neználek.

Jako materiál na impresionistický MTV videoklip ve stylu Burning Down the House od Talking Heads je snímek vynikající. Jako celovečerní vytouženě vizionářský film se mix surrealismu, holokaustu a sentimentálních banalit rozpadá božskému režisérovi pod rukama.