Pověstným "smetákem" na hlavě vymetá jazzové kluby už téměř padesát let. Ale v Česku zahraje pianistka Carla Bleyová poprvé až v neděli jako pětasedmdesátiletá dáma. Má za sebou koncertní freejazzovou minulost, byť do avantgardy promlouvala především jako skladatelka.

Autorka výrazné jazzové opery Escalator Over the Hill zahraje v Přerově 22. dubna se členy svého dlouholetého tria, saxofonistou Andym Sheppardem a basistou Stevem Swallowem.

HN: Už padesát let vystupujete s velmi originálním účesem. Jmenuje se nějak?

V kruhu mých blízkých má název, ale nechci ho šířit. Nadto mi vlasy prořídly a dnes jsou kratší, ale v zásadě je takhle nosím od šedesátých let. Tehdy jsem si do nich vplétala i blonďaté dredy, ale ty pak přišly do módy, takže mě to přestalo bavit. Chtěla jsem mít na hlavě něco, na co si nikdo jiný netroufne.

HN: České muzikanty dodnes fascinují vaše rané miniatury právě z šedesátých let. Vracíte se k nim?

Jen výjimečně. Vznikaly na objednávku mého tehdejšího muže Paula Bleye, který vždy večer zaťukal na dveře, že ráno potřebuje šest nových věcí, tak jsem je přes noc složila. Dnes mi to trvá šest měsíců, a nadto miniatura jako forma se vyčerpala. Píšu pro big bandy, momentálně i čtyřicetičlenný chlapecký sbor. Zní to trochu jako kostelní hudba, ale s tou já nemám nic společného. Už jako malá jsem se vykašlala na hodiny zpěvu v kostele a raději si pořídila kolečkové brusle. Přestala jsem věřit, že člověk přijde do nebe, a raději si to začala užívat tady na zemi.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se