Roberto Bolaňo

2666

2012, Argo, přeložila Anežka Charvátová

 

Archimboldi

Jeho matka viděla jen na jedno oko. Měla velmi plavé vlasy a viděla jen na jedno oko. Její zdravé oko bylo modré a mírné, jako kdyby nebyla moc chytrá, ale zato velmi hodná. Jeho otec měl jen jednu nohu. O druhou přišel ve válce, strávil tehdy měsíc ve vojenském špitále nedaleko Dürenu a myslel si, že z tohohle se nikdy nedostane, díval se, jak ranění, kteří jsou s to chodit (on ne!) kradou cigarety raněným, co se nemohou hýbat. Přesto když chtěli ukrást cigarety jemu, popadl zloděje pod krkem, takového pihovatého kluka s širokými lícními kostmi, širokými rameny a širokými boky, a řekl mu: Halt! S tabákem vojáků se nežertuje! Pihovatý zloděj zmizel a setmělo se a otec měl najednou pocit, že se na něj někdo dívá.

Na vedlejší posteli ležela mumie. Měla oči černé jako dvě hluboké jámy.

„Chceš si zakouřit?“ zeptal se.

Mumie neodpověděla.

„Kouření je dobrý,“ řekl, zapálil cigaretu a hledal mezi obvazy ústa mumie.

Mumie se otřásla. Možná nekouří, pomyslel si a vzal si cigaretu zase zpátky. Měsíc ozářil konec cigarety, poskvrněný jakousi bílou plísní. Tak mu ji znovu vsunul mezi rty a konejšivě mu říkal: Kuř, jen si zakuř, na všechno zapomeň. Oči mumie se na něho stále upíraly, možná, pomyslel si, je to kamarád z našeho praporu, poznal mě. Ale proč mi něco neřekne? Možná nemůže mluvit, pomyslel si. Najednou se mezi obvazy objevil kouř. Hoří, pomyslel si, hoří, hoří.

Kouř mumii vycházel z uší, z krku, z čela, z očí, které ho však ani tak nepřestávaly pozorovat; rozfoukl tedy kouř, vytáhl jí cigaretu ze rtů a dál foukal na zavázanou hlavu, až se dým úplně rozplynul. Potom típl cigaretu o podlahu a usnul.

Když se probudil, mumie už vedle něho neležela. Kde je mumie? zeptal se. Dneska ráno umřel, řekl někdo z postele. Tak si zapálil cigaretu a čekal na snídani. Když ho propustili, dokulhal na nádraží města Düren. Tam nasedl na vlak a ten ho dovezl do dalšího města.

V tomto městě čekal čtyřiadvacet hodin na nádraží a jedl armádní polévku. Polévku rozléval četař, beznohý jako on. Chvíli si povídali, zatímco četař naléval sběračky polévky do hliníkových ešusů vojáků a on jedl, usazený na dřevěné lavici podobné truhlářskému ponku, která stála vedle. Podle četaře se mělo všechno brzo změnit. Válka se chýlí ke konci a začne nová doba. Jedl dál a neopáčil, že se nikdy nic nezmění. Ani oni se nezměnili, i když ztratili každý jednu nohu.

Pokaždé když na něco nereagoval, dal se četař do smíchu. Když četař řekl bílé, on na to černé. Když řekl četař den, on řekl noc. A četař poslouchal jeho odpovědi, smál se a ptal se, jestli polévce nechybí sůl, jestli není moc fádní. Potom ho přestalo bavit čekat na vlak, který zřejmě nikdy nepřijede, jak usoudil, a vydal se dál pěšky.

Tři týdny se plahočil po venkově, jedl tvrdý chléb a kradl na statcích ovoce a slepice. Během jeho putování se Německo vzdalo. Když mu to řekli, poznamenal: Tím líp.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se