Pearl Jam byli nezaměnitelní. Pro publikum by i vykrváceli, kdyby to bylo potřeba

V posledních dvaceti letech jsme mohli vidět Pearl Jam v Čechách i v nejbližším okolí poměrně často. Zažili jsme i poloimprovizovaný koncert, když aparatura kvůli špatným sněhovým podmínkám v Alpách dorazila až na poslední chvíli.

Ať se dělo, co se dělo, ať to bylo v zapadlé Praze nebo v prestižních německých městech, parta kolem Eddieho Veddera hrála vždycky nadoraz. Pondělní koncert v O2 areně nebyl výjimkou.

Když kapela deset minut před půlnocí konečně opustila pódium, odcházelo nadšené publikum s blaženým pocitem, že muzikanti by pro ně i vykrváceli, kdyby to bylo potřeba.

Není to ovšem jen oddanost hudbě, která činí Pearl Jam tak přesvědčivými. Pět stálých muzikantů a „externí“ varhaník Boom Gaspar, který s kapelou spolupracuje už 11 let, tvoří především kompaktní celek.

Můžeme obdivovat oba kytaristy nebo Veddera, ale vždycky jsou to Pearl Jam, jeden stroj, jedna duše, jedna energie. Od první skladby je pokaždé cítit obrovský tah, sílu celku, která žene kapelu vpřed.

Při takovém kolektivním výkonu se jen těžko vypichuje některá osobnost, nicméně i tentokrát se potvrdilo, že Stone Gossard a Michael McCreedy jsou pravděpodobně nejsehranější kytarovou dvojkou své generace.

Před výbuchem supernovy

Gossard se o poznání více držel doprovodu, když bylo potřeba, sáhl po akustické kytaře. McCreedy se s přibývajícími minutami víc a víc rozpaloval a svými sóly nechával připomenout, že jedním z hlavních stavebních kamenů jasně čitelného stylu Pearl Jam je klasický kytarový rock přelomu šedesátých a sedmdesátých let – Jimi Hendrix, Pete Townshend, Keith Richards nebo Jimmy Page.

Role obou kytaristů je nepřehlédnutelná i v tom, jak se vyrovnávají s faktem, že Pearl Jam jsou kapela dvou tváří. I pražský koncert se skládal ze dvou dílů. V první části vystoupení se šestice muzikantů koncentrovala na krátké, úsečné a úderné věci, v nichž bylo jen minimum prostoru pro sóla. A když, tak obvykle až v závěru písní.

fotogalerie: Frontman Paerl Jam byl jako kazatel nebo dokonce prorok, pražský koncert si užil

Byla to vesmírná hmota těsně před výbuchem supernovy, punk zkřížený s metalem jako v nejstarších dobách grunge. Pak přišel v Evenflow přelom, kdy se z Pearl Jam stala až konzervativní classical rocková kapela.

Ve skladbách si zároveň najde dost prostoru, aby v sólech rozvinula často velmi chytlavá témata do pestrobarevného ohňostroje nápadů. Ale i v takových chvílích byla na prvním místě pokorná služba skladbě a ne instrumentální exhibice.

Sjezd jižanské kongregace

Eddie Vedder. Pearl Jam by nejspíš byli vynikající kapelou i bez svého frontmana, ale jeho přítomnost umocňuje síly souboru na druhou nebo na třetí. Charakteristický svým zpěvem, na rockera velmi dobře intonuje (po nedávných pěveckých výkonech Jamese Hetfielda a Ozzyho Osbourna určitě příjemný pocit), je přirozený a s publikem komunikuje vkusně a uměřeně.

Lídr mas a přitom v rámci kapely stejně poctivý dělník jako ostatní. Hvězda, která si nemusí hrát na hvězdu. Ve své podstatě písničkář, silný jako vypravěč příběhů, grungeový Bob Dylan.

Díky Vedderovi má hudba Pearl Jam jakýsi temný starozákonní charakter. V tom je ostatně podobný Michaelu Stipeovi z R.E.M. Oba vytvářejí pocit, že jejich písně vycházejí ze specifických kořenů americké religiozity.

I na tomto koncertě se Vedderovi jako kazateli nebo dokonce prorokovi za nenápadné pomoci velmi střídmého, ale účinného využití světelného parku podařilo přeměnit vyprodanou halu v něco jako sjezd zapadlé jižanské církevní kongregace. I to dodává Pearl Jam nenapodobitelný charakter spojení moderní hudby s tradicí.

Punk, country a Rolling Stones

Další, co dělá Pearl Jam originálními, je specifický eklekticismus. V jejich hudbě najdeme obrovskou spoustu vlivů a inspirací. Málokdo si například uvědomuje, kolik prvků klasické country se skrývá za hřmotem elektrických nástrojů.

Nebo si vezměme například strukturu prvního přídavku: začali jakýmsi countryovým train blues, na nějž navazoval folkrockový kousek, pak kreace ve stylu britského blues rocku, jež vyvrcholila citací Angie od Rolling Stones, potom přišla skladba s motivem odkudsi z world music a blok vyvrcholil typickým mixem punku s metalem.

Stylově ohromná šíře, ale v každém okamžiku to byli nezaměnitelní Pearl Jam.

• Diskuse
• Celkem 5 příspěvků