Bruno Schulz

Skořicové krámy

2012, Dauphin, přeložila Hana Jechová

 

V červenci odjížděl otec do lázní a nechával mě s matkou a starším bratrem na pospas omamným letním dnům, bílým od žáru. Oblouzeni světlem, listovali jsme v té velké knize prázdnin, jejíž všechny stránky pálily třpytem a na dně měly dužinu zlatých hrušek, sladkých k omdlení.

Za prozářených jiter se Adéla vracela jako Pomona z výhně rozplanutého dne a vysypávala z košíku barevný přepych slunce – svítivé třešně, plné vody pod průhlednou slupečkou, tajemné černé višně, jejichž vůně předstihovala to, co splňovaly chutí, i meruňky, v jejichž zlaté dužině byla míza dlouhých odpolední; a vedle té čisté poezie ovocných plodů vytahovala pláty masa s klaviaturou telecích žeber, napuchlé silou a výživností, chaluhy zeleniny podobné zabitým hlavonožcům a medúzám – surovou hmotu oběda – s chutí ještě nezformovanou a jalovou, vegetativní a telurické ingredience oběda s divokou polní vůní.

Temným bytem v prvním poschodí domu na náměstí procházelo každý den křížem krážem celé veliké léto: ticho vibrujících vzdušných slojí, čtverce světla, snící na podlaze svůj horoucí sen, melodie kolovrátku, vydolovaná z nejhlubší zlaté žíly dne, a dva tři takty refrénu hraného vždy znova kdesi na pianě, omdlévající ve slunci na bílých chodnících a ztracené ve výhni hlubokého dne. když Adéla douklidila, spouštěla na pokoje stín stažených plátěných rolet. A tu barvy klesaly o oktávu níž, pokoj se naplňoval šerem, jakoby pohroužen do světla mořské hlubiny, ještě matněji se odrážel v zelených zrcadlech – a celý úpal dne oddychoval na žaluziích, lehce zvlněných sněním polední hodiny.

V sobotu odpoledne jsem chodíval s matkou na procházku. Z příšeří síně se vstupovalo rovnou do sluneční lázně dne. Chodci, brodící se zlatem, měli oči přimhouřené žárem a jakoby zalepené medem a odchlíplý horní ret jim odkrýval dásně a zuby. A všichni, kdož se brodili tím zlatavým dnem, měli grimasu vedra, jako kdyby slunce vložilo svým vyznavačům na tvář jednu a touž masku – zlatou masku slunečního bratrstva. A všichni, kdož kráčeli dnes ulicemi a potkávali se a míjeli, starci i mládež, děti i ženy, zdravili se při setkání tou maskou, namalovanou na tváři těžkou, zlatou barvou, a cenili na sebe tu bakchickou grimasu – barbarskou masku pohanského kultu.

Náměstí bylo prázdné a žluté žárem; prach z něho byl vymeten žhavými vichry jako z biblické pouště. Trnité akáty, vyrostlé z prázdnoty žlutého prostranství, nad ním bujely jasným listovím, kyticemi ušlechtile rozčleněných zelených filigránů jako stromy na starých gobelínech. Zdálo se, že ty stromy koketují s vichrem a teatrálně zmítají korunami, aby v patetických prohybech ukázaly eleganci listnatých vějířů s podbřišky stříbřitými jako kožichy vzácných lišek.

Staré domy, hlazené po mnoho dnů větry, se zbarvovaly reflexy velké atmosféry, ozvěnami a vzpomínkami na barvy rozprášené v hloubi pestré pohody. Zdálo se, že celé generace letních dnů (jako trpěliví štukatéři seškrabávající plíseň omítky ze starých fasád) otloukaly klamnou glazuru a den po dni stále výrazněji odkrývaly pravou tvář domů, fyziognomii osudu a života, který je formoval zevnitř. Okna, oslepená třpytem prázdného náměstí, teď spala; balkóny vyznávaly obloze svou prázdnotu; otevřené síně páchly chladem a vínem.

Hrstka otrhanců, uchráněná v rohu náměstí před plamennou metlou úpalu, obléhala kousek zdi a házením knoflíků a mincí si ji vždy znovu a znovu ověřovala, jako kdyby z horoskopu těch kovových kroužků bylo možno vyčíst pravé tajemství stěny, pomalované hieroglyfy rýh a puklin. Jinak bylo náměstí prázdné. Člověk čekal, že před klenutou síň s vinařovými bečkami ve stínu chvějících se akátů dorazí Samaritánův oslík, vedený za uzdu, a dva čeledínové starostlivě sundají nemocného muže z rozpáleného sedla a po studených schodech ho opatrně vynesou nahoru do světnice páchnoucí šábesem.

Tak jsme proputovali s matkou dvě sluneční strany náměstí, vlekouce po všech domech své lomené stíny jako po klávesách. Čtverce dlažby míjely pomalu pod našimi měkkými, ploskými kroky – jedny bledě růžové jako lidská kůže, jiné zlaté a sinavé a všechny ploché, teplé a sametové na slunci jako jakési sluneční tváře ošlapané chodidly až k nepoznání, do blahé nicoty.