Feri Lainšček 

Nedotknutelní 

2012, Dauphin, přeložil Aleš Kozár

 

Mýtus

Když Ješuu ben Miriam, kterého svět později znal jako Ježíše, předali římským vojákům, aby byl ukřižován, protože neuctivě mluvil o římském císaři, poslali dva vojáky pro čtyři hřeby. Bylo tehdy zvykem, že za každého ukřižovaného dali vojákům osmdesát krejcarů na hřeby. Vojáci nejdřív zamířili do hostince a polovinu utratili za víno, které tehdy do Jeruzaléma dodávali Řekové. Bylo už pozdě odpoledne, když si opět vzpomněli na hřeby a na to, že se musejí do tmy vrátit do kasáren. Vyletěli z hostince, zašli za prvním kovářem a chtěli ho přinutit, aby vyrobil hřeby za poloviční cenu. 

„Mám ženu a děti,“ hlesl kovář, který byl Žid. „Ale za tu cenu vám můžu udělat jen čtyři malé hřebíky,“ snažil se jim vysvětlit. 

„Mlč a udělej nám čtyři velké hřeby,“ zařvali vojáci a na důkaz toho, že to myslí vážně, mu odřízli bradku a hodili ji do ohně. 

Vystrašený kovář se posadil k ohništi a začal kovat hřeby. Vojáci pomáhali s měchy a hučeli do něj: „Dej pozor, ať jsou hřeby opravdu velké a pořádné, protože za úsvitu jimi ukřižujeme Ješuu ben Miriam.“ 

Když kovář uslyšel odsouzencovo jméno, ruka s kladivem se mu zastavila ve vzduchu. „Nemůžu vyrobit hřeby, jimiž ukřižujete Ješuu ben Miriam,“ zavrtěl hlavou a poodstoupil od ohně. „Nemůžu,“ opakoval. „To vážně nemůžu udělat.“ 

Rozezlení vojáci ho několikrát probodli kopím a utekli z dílny. Slunce už kleslo za kopce a oni teď už skutečně spěchali. Pospíchali za dalším kovářem, byl to Syřan, a vtrhli do jeho kovárny, právě když končil s prací. Z jejich kopí ještě kapala krev a to kováři napovědělo, že nepřicházejí s právě přátelskými úmysly. Ustoupil za ohniště a hodil po nich těžké kladivo. Ale to se pro něj stalo osudným, protože vojáci pozvedli zbraně a zabili ho. Jenže tím se nezbavili svého problému. Kdyby nepropili těch čtyřicet krejcarů, mohli by se samozřejmě vrátit do kasáren, říct po pravdě, co se jim stalo, a možná by dokonce zachránili Ješuův život, takhle ovšem museli hledat dál. 

Proběhli jeruzalémskou branou, kde jakousi podivnou náhodou natrefili na Cikána, který si právě postavil stan a rozložil kovadlinu. Římané ho obstoupili s teď už úplně zakrvácenými kopími, položili před něj čtyřicet krejcarů a rozkázali mu, aby jim okamžitě ukoval čtyři velké hřeby. 

Cikán sebral peníze, strčil je do kapsy a pomalu se pustil do práce. 

Vojáci celí nervózní přešlapovali kolem ohně, dívali se mu pod ruce a brali mu ještě žhavé hřeby z rukou. Když už měli v torbě tři velké hřeby a Cikán začal kovat čtvrtý, ztratili už úplně trpělivost. V uších jim zněly ozvěny hlasů dvou předtím zabitých, jak kováře zapřísahají, ať hřeby na ukřižování neková. „Díky ti, Cikáne, to stačí,“ rozloučili se vzápětí. „Ješuu ben Miriam ráno ukřižujeme třemi hřeby…“ 

Na Jeruzalém se snesla noc. 

Cikán pomalu koval čtvrtý hřeb a radoval se z peněz, které mu cinkaly v kapse, ještě než se vůbec pustil do práce. Ale když ukoval hřeb a lil na žhnoucí železo vodu, okamžitě se vypařila, železo ale zůstalo rozpálené doběla a sálalo, jako by ho v kleštích dosud držel v ohni. Znovu ho polil, jenže hřeb pálil, jako by železo bylo dosud živé, zkrvavené tělo, z něhož sálá oheň. Cikán už povyléval všechnu vodu, kterou měl ve džberu, ale hřeb dosud žhnul a zářil do okolí, že byl vidět až daleko v poušti. Proto kovář strachy bez sebe složil stan, naložil svůj majetek na oslíka a dal se na útěk. 

Až k půlnoci ten unavený, vyděšený a osamocený poutník mezi vysokými písečnými dunami zase postavil svůj cikánský stan. Ale tam, u jeho bosých chodidel, zase ležel rozžhavený hřeb, o němž byl přesvědčený, že ho nechal u bran Jeruzaléma. Cikán nosil z okolních studen vodu a snažil se uhasit rozpálený hřeb. Ale i když už v žádné studni nebyla ani kapka vody, hřeb pořád ještě žhnul. To Cikána úplně připravilo o rozum a utíkal se svým oslíkem ještě hlouběji do pouště, dokud se uprostřed bílého dne znovu nezastavil ve vsi. 

Přistoupil k němu Arab a požádal ho, jestli by mu mohl opravit železnou obruč u vozu. Cikán, kterému už nezbývalo sil, aby zapálil oheň a postavil kovadlinu, sebral žhnoucí hřeb a opravil jím kování na kole. Stal se zázrak a Arab s opraveným vozem odjel, Cikán pokračoval v cestě, aniž si troufal ohlížet se kolem sebe. Všechno, co se mu dosud dělo, mu připadalo neobyčejné a nepochopitelné, žhnoucí hřeb ho následoval až do Damašku, kde se před ním Cikán snažil skrýt v zástupu lidí. Ale ani to mu samozřejmě nepomohlo. Žhnoucí hřeb se stal jeho osudem. 

Od té doby už minulo hodně let, ale dosud se občas objeví ve stanech potomků muže, který ukoval hřeby na ukřižování Ješuy ben Miriam. 

Když se to stane, Cikáni utíkají. 

Proto se stěhují z místa na místo.

Proto byl Ješua ben Miriam, kterému svět později říkal Ježíš, ukřižován jen třemi hřeby, čtvrtý hřeb dodnes putuje z jednoho konce země na druhý.