Guillermo Arriaga 

Sladká vůně smrti 

2013, Labyrint, přeložil Luděk Janda

Ramón Castaños zrovna utíral prach na pultu, když v dálce uslyšel pronikavý výkřik. Zaposlouchal se, ale bylo slyšet jen obvyklé ranní zvuky. Pomyslel si, že to asi na kopci zakdákala zbloudilá čačalaka. Znovu se pustil do práce. Sundal regál a chtěl ho setřít. Opět kdosi vykřikl, tentokrát blíž a zřetelněji. A pak ještě a znovu. Ramón odložil regál a přeskočil pult. Vyběhl ze dveří, aby zjistil, co se děje. Byla neděle ráno a venku ani noha. Jenomže zběsilé výkřiky už skoro nepřestávaly. Stoupl si doprostřed ulice a v dálce uviděl přibíhat tři chlapce. 

„Mrtvola, mrtvola…“ křičeli. 

Ramón k nim přiskočil a jednoho odchytl. Ostatní se zatím rozběhli po vesnici. 

„Co se stalo?“ zeptal se ho. 

„Vražda… vražda…“ opakoval chlapec. 

„Co? Kde?“ 

Kluk neřekl ani slovo a vyrazil směrem, odkud právě přiběhl. Ramón utíkal za ním. Běželi po pěšině, která vedla k řece, a zastavili se až u čirokového pole. 

„Támhle!“ vykřikl vyděšený chlapec a prstem ukázal na okraj políčka. 

Mezi brázdami byla mrtvola. Ramón k ní s bušícím srdcem pomalu přistoupil. Byla to žena a nahá ležela na zádech v kaluži krve. Jen na ni pohlédl a nemohl od ní odtrhnout zrak. Bylo mu sedmnáct a už se mu párkrát o nahých ženských zdálo, ale takovou si nepředstavoval ani ve snu. Spíš nevěřícně než nestydatě přelétl zrakem její jemnou a nehybnou pokožku. Byla mladá. Měla lehounce pokrčené koleno a rozhozenýma rukama jako by loudila poslední objetí. Ten obraz ho dojal. Polkl a zhluboka se nadechl. Ucítil sladkou vůni laciné voňavky. Rád by jí podal ruku, zvedl ji a řekl, ať si přestane hrát na mrtvou. Ležela dál nehybně a bez šatů. Ramón si sundal košili – svou sváteční košili – a zakryl ji, jak nejlépe dovedl. Zblízka ji konečně poznal. Byla to Adela a někdo jí probodl záda.