Do čela Národní galerie nastupuje Jiří Fajt s mandátem od ministryně v demisi Aleny Hanákové a za nejisté politické situace.

Jak se k ní postaví příští ministr kultury Jiří Balvín, který naopak se „svou“ vládou možná ani nezíská důvěru sněmovny, je téma pro záhadology.

Fajt, jenž v NG kdysi jako kurátor připravil například mezinárodně úspěšnou výstavu Magister Theodoricus, dvorní malíř císaře Karla IV., má o svém úkolu přesto jasnou představu. Vychází z koncepce, kterou pro směřování Národní galerie vytvořil před třemi roky.

„Nechci být ředitelem, který prohlásí, že všechno, co se dělalo před ním, bylo špatně. Na každého z dosavadních ředitelů Národní galerie lze navázat,“ říká Fajt, jenž Národní galerii opustil v roce 2000 po nástupu Milana Knížáka na ředitelský post.

HN: Neobáváte se, že vás nový ministr může odvolat?

Ano, může. Samozřejmě jsem o kontextu svého jmenování hodně uvažoval. Pana Balvína osobně neznám, ale očekávám, že se sejdeme a začneme se o Národní galerii bavit. NG se má změnit, tak zní můj mandát. A aby se něco změnilo, musí i druhá strana, tedy stát zastoupený ministerstvem kultury, změnit své chování.

Jsem tedy na začátku jednání o podmínkách. Pokud se dohodneme, rád se funkce ujmu, jestliže ne, nebudu ji vykonávat za každou cenu. Jsem pracovně vázán na univerzitách v Německu, takže z mé strany neexistuje žádný existenční tlak. Svou připravenost k diskusi o budoucnosti Národní galerie jsem vždy formuloval jako nabídku.

HN: Připusťme tedy, že budete pokračovat. Z vaší koncepce proměny Národní galerie vyplývá, ze chcete emancipovat kurátory. Co si pod tím představit? 

Kurátoři by měli opětovně nabýt kompetence, které v předcházejících zhruba třinácti letech ztratili. To neznamená, že by jednotlivé budovy či sbírky Národní galerie byly autonomní po všech stránkách. Ekonomický či obchodně-marketingový provoz galerie musí být i nadále řízen centrálně, což předepisují i normy o hospodaření státních příspěvkových organizacích.

Ovšem tvůrčí roli musejí opět převzít kurátoři, a pokud své záměry obhájí před vedením, měla by galerie pro jejich práci vytvářet prostor.

To je jinde naprosto běžný postup, který ovšem v centralisticky řízené Národní galerii de facto nefungoval, neboť důležitá rozhodnutí se většinou přijímala bez jejich účasti. Až můj předchůdce Vladimír Rösel k určité změně v tomto směru nakročil. Odborníkům musí být nabídnut větší prostor k realizaci témat, což s sebou pochopitelně nese i větší zodpovědnost.