Jean-Michel Guenassia

Vysněný život Ernesta G. 

2014, Argo, přeložila Helena Beguivinová

 

U Kaplanů se povolání lékaře dědilo z otce na syna už po deset generací. Josefův dědeček profesor Gustav Kaplan sestavil rodokmen, který sahal až na počátek 17. století, a sám do dějin vstoupil jako objevitel Kaplanovy choroby, kožního onemocnění, které znetvořilo jednu z neteří Franze Josefa. 

Po více než padesát let jezdil po celém mocnářství a pečlivě sbíral data narození, sňatků a úmrtí v dobách, kdy každá žena měla hromadu dětí a matriky bývaly stejně nejisté jako hranice, a přestože se v jeho dokumentu vyskytovaly nějaké škrty, otazníky i bílá místa, přibližně celou historii rodiny lékařů, kteří se množili jako králíci, vysledoval.

Josefův otec Eduard měl ordinaci v pěkném domě v Kaprově ulici.

Josef ho vídal, jak z pouzdra ze zelené kůže vyjímá ten vzácný svitek dlouhý půldruhého metru a rozvíjí ho na jídelním stole, aby mu vysvětlil zákruty spletitého větvení, v němž se některé linie znepokojivě a nejasně křížily nebo překrývaly. Josef z toho dospěl k závěrům, které si nechal pro sebe.

Nikdo nemohl popřít, že došlo k několika domluveným sňatkům mezi bratranci a sestřenicemi či strýci a neteřemi. V oněch dávných dobách se taková uzavřená společenstva řídila pudem sebezáchovy. 

Možná by se v tom opakovaném spřízňování dalo najít jisté vysvětlení nedostatečné soudnosti oné populace a jejího fatálního omylu, který později vedl k jejímu téměř úplnému vyhlazení. Jak si totiž Židé pořád říkali, jak výjimečné štěstí to mají, že žijí pod vládou Habsburků, nakonec uvěřili, že Rakušané a Prusové jsou jejich přátelé, a když pak sledovali jejich nástup v těch slušivých černých uniformách, neměli se nijak na pozoru. 

Josef si často kladl otázku, jestli může za to, že mezi ním a otcem panuje jakési tlumené ticho, které jim oběma brání spolu mluvit, jakási citová bariéra ze slov, která nedokáží vyjít z úst a skrývají se za srozuměnými úsměvy.

Člověk si říká, tahle slova druhého raní nebo všechno zkazí, uzavře je ve svém nitru a za léta se jich pak nahromadí tolik, že z nich je nepřekonatelná zeď.

Vážnost první světové války si Josef neuvědomoval. V Praze se mu jevila vzdálená, jako jakási hra dospělých. Když mu bylo osm, skončila vznikem Československé republiky.

Vzdělávala ho jeho matka Tereza, mluvila s ním francouzsky a německy, přičemž německy jí to šlo lépe. Měla v úmyslu se s ním učit i ruštinu, aby mohli číst Puškina v originále. Milovala valčík, hudbu plnou štěstí. Eduard byl prkenný a nesvůj, měl za to, že by nepřežil zesměšnění, a odmítal se předvádět.

Tereza proto chtěla naučit valčík syna a nepotřebovala k tomu žádné dlouhé vysvětlování. K jejímu velkému překvapení ho už uměl. 

„Jsi krásný, můj malý princi, tančíš jako Vídeňák,“ říkala mu ve víru tance.

Tancovali v salonu téměř každý večer (tancoval tak skvěle, že zapomínala, že mu je teprve osm). 

Zkáza přišla o něco později, když zemi zdecimovala chřipka a zabila málem víc lidí než válka. 

O Josefových desátých narozeninách byl Eduard poprvé pryč. Tereza se cítila unaveně a začala kašlat. Jako každý rok synkovi darovala jednu z těch krásně ilustrovaných knih vydaných u Hetzela. Josef čekal další verneovku, které miloval, ale dostal Příběh vědce vyprávěný ignorantem od Reného Vallery-Radota, v němž zeť Louise Pasteura vyprávěl o životě svého tchána. Josef knihu prolistoval, nedal nic najevo, řekl, že má radost a že si ji přečte o prázdninách. 

Tereza nemohla dýchat, dusila se a chroptěla. Když ji Josef viděl naposledy, stěží měla dost sil, aby zvedla ruku, byla téměř modrá, ano, temně modrá, a nechtěla, aby se k ní přibližoval. Do osmi dnů zemřela na zápal plic. 
Nastal konec s projasněným dětstvím.

Josef nedával najevo zármutek, neplakal. Zdálo se, že je na svůj věk náramně silný, jenže on si tehdy neuvědomoval, že ji už nikdy neuvidí. Eduard byl kvůli chřipkové epidemii ve Vídni, dali mu vědět příliš pozdě a dorazil jen taktak, aby stihl pohřeb. Nikdy si neodpustil, že nebyl doma, když ho žena potřebovala. Neměl proti té nemoci žádný lék, ale nemohl se zbavit dojmu, že by se mu podařilo ji zachránit, dodal by jí sil a pro jednou by se i modlil k Bohu. 

„Víš, synku, kdybych tu byl, možná by se stal zázrak, chápeš?“ 

Josef přikývl. Víckrát o tom nemluvili. Přesto mu vrtalo hlavou, proč cizí lidé, které jel otec léčit, byli důležitější než matka. Často spolu chodili na její hrob, drželi se za ruce. Eduard zamumlal modlitbu, objali se, přitiskli pevně k sobě. 
Josef krásnou knihu od Vallery-Radota nikdy nepřečetl.

Uložil ji do knihovničky ve svém pokoji vedle ostatních a už na ni nemyslel. S léty na matku a na svou zatrpklost zapomněl, zapomněl i na to, jak moc ji miloval a kolik mu chyběla. 

V roce 1923, roce jeho bar-micva – nepěkná vzpomínka, otec na obřadu trval, i když nebyl nábožensky založený –, spolu jeli na čtrnáct dní do Karlových Varů, kde Eduardovi náramně prospívala léčivá voda; jezdil tam každý rok, aby si odpočinul od neklidného života v Praze.

V hotelu se setkal s elegantní a poněkud boubelatou ženou jménem Katharina, rakouskou vdovou se dvěma dětmi. Jezdívali všichni v kočáře s košíkem plným perníku a barevného cukrkandlu na dlouhé projížďky po okolí a užívali si skvělý pocit, že jsou spolu na světě jako jediní, hodně se smáli. 

O pár měsíců později Eduard po večeři zvedl oči od novin. „Musím s tebou mluvit, synku.“ 

Cestou do Vídně se náhodou opět setkal s Katharinou, je to skvělá žena z velmi dobré rodiny, oba k sobě cítí hlubokou náklonnost a mají v úmyslu své životy spojit, byla by Josefovi dobrou matkou, má ho ráda jako vlastní děti, bydlela by tu s námi, máme tu dost pokojů a zaměstnal by další osobu na výpomoc. 

„Ty si s ní i s jejími syny rozumíš dobře?“ 

„Ano, jsou velmi hodní.“ 

„Než ji požádám o ruku, chci vědět, jestli souhlasíš, jestli proti tomu nic nemáš.“ 

Josef pohlédl na otce. Mlčel. Neměl proti Katharině žádnou vážnější námitku, byla to veselá, pozorná žena, dokázala číst básně Gérarda de Nerval bez přízvuku, věnovala mu Nervalovu Sylvii:

„V upomínku na naše krásné projížďky“, jak do knihy napsala francouzsky. 

„Upřímně řečeno bych radši ne. Je nám dobře spolu.“ 

Eduard se napřímil, pokýval hlavou, jako by syn právě pronesl nějakou matematickou poučku nebo jinou nespornou očividnost. Nepustil se znovu do čtení, ale šel si lehnout. Josef byl přesvědčen, že otec na něj nedá, ale o Katharině už víckrát neslyšel. Říkal si, že koneckonců když se jí vzdal tak snadno, možná to nebylo nic vážného.

Už nikdy o tom nemluvili. Změnilo se jediné: přestali jezdit na léčení do Karlových Varů a léto pak trávili v Bavorsku. 

Občas, když otec vzhlédl od novin, hledíval někdy do prázdna a Josefovi vrtalo hlavou, zda na ni ještě myslí. 

Během studií se Josef podílel na založení hnutí pražských studentů socialistického smýšlení a stal se tajemníkem a později předsedou sekce mediků, která mívala v různých letech sedm až dvanáct členů. Kvůli rozohněným prohlášením požadujícím bezplatnost lékařské péče ho nesnášeli profesoři ani rektor.

Jeho letáky hlásaly liberalizaci antikoncepce (a to i pro nezletilé) a ustanovení kalendářové metody jako ideálního systému plánování rodičovství, což mu vyneslo nenávist konformistů. Podařilo se mu nepředstavitelné: smířit arcibiskupa s vrchním pražským rabínem, neboť oba si na něj svorně stěžovali u děkana lékařské fakulty.

Eduard svému synovi nerozuměl, nechápal jeho útočnost ani vztek. Proč musí každý den bojovat proti vlastní krvi? Co v jeho výchově zanedbal, že je z něj takový rebel? Nebál se potíží, které mu syn nakonec jistě přivodí, měl strach, že se Josef dostane na okraj společnosti, že jeho úsilí vychovat z něj dobrého člověka přijde vniveč.

K čemu je připomínat mu pokoru a opakovat, že člověk jeho původu by neměl provokovat, když Josef otce zařadil mezi šosáky, které revoluce smete, až nadejde čas, a po nocích se svými druhy pocházejícími z nejhorší chátry zplna hrdla zpíval v pražských uličkách o tom, jak vítr revoluce smete buržuje... 

Se svými jemnými rysy, hrdým držením těla a rozevlátou kšticí se Josef podobal Ghirlandaiovým florentským šlechticům s průzračným úsměvem. Žil nevázaně, stýkal se se surrealistickými rošťáky, nestřídmými komunisty, noci trávil v podnicích, kde se mohl opájet dixielandovou hudbou ze Spojených států.

Nejraději chodil do Lucerny a Olympie, dvou bláznivých tančíren, kde se valčík střídal bez přestávky se swingem a tangem až do časného rána, kdy se tanečnice jeho náruči podvolovaly, jako by ho navěky milovaly. On miloval víření, kdy ho i s partnerkou unášela hudba a oni jako by s ní splývali. Dívky tvrdily, že je nejlepším tanečníkem v Praze a že po něm blázní, a nic mu nemohlo lichotit víc. 

Okouzloval ho bratrsky jímavý hlas Carlose Gardela. 

Carlitos, jak se mu láskyplně říkalo, pro Josefa znamenal ze všech lidí nejvíc. Vlastnil kompletní sbírku jeho desek dovezených za cenu zlata z Argentiny, ale mnohdy objevoval tituly, které ještě neznal. Jeden mexický hudebník mu některé z těch kouzelných písní přeložil. Josefa zklamalo, že jsou to tak dětinské rýmovačky, ale naučil se je zpaměti, protože ve španělštině to znělo o mnoho krásněji.

Když zpěvák v roce 1935 nečekaně zemřel, Josef se cítil jako sirotek. Celé hodiny poslouchal jeho desky a plakal, a přitom ani nevěděl, zda ho rozplakal nekonečný smutek té hudby, nebo zda ho tolik trápí tak nespravedlivá smrt. Teď se česal jako Gardel, vlasy ulíznuté trochou brilantiny a pěšinka na pravé straně. Ta tam byla nedbalost v oblékání, nyní chodil elegantně jako jeho ztracený idol, v dobře padnoucím, mírně projmutém obleku s pruhovanou kravatou nebo motýlkem a stejným hedvábným kapesníčkem v kapsičce saka. 

Hlubokým hlasem zpíval Volver, a ačkoli nerozuměl slovům, občas z hrdla vyloudil vzlyk, díky čemuž ta píseň tolik dojímala. „Budu hrát na akordeon,“ prohlásil jednou přiopile své nejnovější přítelkyni na Karlově mostě, když slunce probleskovalo za přízračným Hradem. 

Se zaujetím se pustil do cvičení na tahací harmoniku, ale po třech týdnech toho nechal, nástroj to byl strašlivě složitý.