Struny podzimu pořádají koncert královny portugalského fada Marizy 6. října ve Státní opeře Praha. S odešlým létem člověka přepadá tíživá melancholie i ve středoevropském pásmu, o to více přijde vhod, že Mariza svůj mimořádný, hrdý i strastiplný hlas přijíždí rozeznít právě nyní.
O lisabonském pouličním stylu fado z první půle devatenáctého století, který si prozpěvovali námořníci z tehdejších portugalských kolonií, se zjednodušeně říká, že je jakýmsi portugalským blues. Co to vlastně znamená? Blues kdysi definovala slavná zpěvačka afroamerických spirituálů Mahalia Jacksonová velmi lapidárně: jako zpěv člověka, který sedí v díře a zpívá o tom, že nemůže ven.
Hm, připadá někomu snad, že diva Mariza sedí v díře? Amália Rodriguesová, největší hvězda portugalského fada všech dob a Marizina obdivovaná předchůdkyně, spíš kdysi popsala jakousi "díru", z níž se fado odrazilo z ulice až do luxusních koncertních síní. Její song To všechno je fado nesl tento text: "Ptal ses mě onehdá, co je fado. Řekla jsem, že nevím, a tys byl překvapen. Lhala jsem. Padlé duše, promarněné noci (…), kdy děvka zpívá, kytara pláče (…) Jestli chceš být mým mužem a mít mě vždycky po boku, nemluv se mnou o lásce, mluv se mnou o fadu. Fado je můj osud, byla jsem zrozena k zatracení. Fado je všechno, co říkám, a všechno, co říci neumím."
Osudová marnost a bolestivé touhy jsou dodnes součástí starých i nových poetických textů i melodií fada. Tak jej prezentuje Mariza, která ovšem onu fatální "díru" promarněných nocí nikdy nezažila.
Fado podle ní stojí a padá s velkým hlasem. Mariza se soustřeďuje na maximální stylovou čistotu, prožitou teatralitu a dokonalost zpěvu. S nadsázkou řečeno – člověk v dnešní roztěkané době nemá mnoho jistot, ale Marize, která přes svůj půvab i globální hudební možnosti odmítá stát se součástí popu, věřit může, když prostě fadově fatalisticky prohlašuje, že "fado jsem já a vždycky budu".
Narodila se ostatně přímo ve čtvrti, kde fado kdysi vzniklo, a obklopená jím byla od malička. V krvi jí koluje africká krev po matce a má velmi vřelý vztah k Brazílii. Přesto tvrdí, že je fado svým způsobem záhada, ačkoliv se přesně neví, zda u jeho počátků stáli portugalští námořníci a afričtí otroci, či jeho kořeny opravdu tkví i v brazilských tanečních stylech lundum a modinha. Ty prý byly tak vzrušující, že je kdysi Portugalsko muselo zakázat.
Mariza chtěla fado zpívat už jako malá, ale otec prý tvrdil, že není vhodné pro děti. Když dítětem být přestala, ocitlo se fado u jejích vrstevníků na listině základních trapností, protože lidový žánr zneužíval portugalský diktátor Salazar v rámci režimní propagandy, čímž ho na dlouhá léta zprofanoval. Teprve časem, po návratu demokracie v roce 1974, tento cejch zeslábl.
Mariza tedy zprvu zpívala i jiné styly a teprve při návštěvě Brazílie, kde fado působilo exoticky, si uvědomila, že právě fado je opravdu ten poklad, v nějž vždy doufala. Dnes má za sebou čtyři světově úspěšná alba a stala se hudební ambasadorkou své země. Podařilo se jí zbavit se stínu domácího kultu velké Amálie Rodriguesové, k níž dodnes chová velkou úctu, a najít, jak říká, natolik "svoje" fado, že se po letech hledání současné tváře stylu nyní odváží interpretovat i jeho tradiční emoční sílu.
Mariziny koncerty pak zanechávají dojem interpretačně dokonalého, krystalicky čistého stylového prožitku. Svým podmanivým vokálem a ušlechtilým zjevem umí publikum uhranout, intimně si jej přitáhnout a odnést do světa citově vypjatých, hrdou melancholií nabitých písní. Na pódiu působí tak trochu jako "božský nástroj osudu", když už jsme u fada. Jako by její hlas byl stvořen jen proto, aby fado, ještě před desetiletím popelku krčící se v koutě Evropy vedle slavného flamenca, dobylo svět.
