Ve věku sedmadevadesáti let v neděli zemřel ruský divadelní režisér a herec Jurij Ljubimov, spjatý s působením v moskevském Divadle Na Tagance, jež před před půl stoletím založil. Byl označován za jednoho z nejvlivnějších světových divadelníků druhé poloviny 20. století. O jeho úmrtí informovala ruská státní agentura TASS.
Ljubimov si vysloužil pověst autoritativního režiséra, který měl pro každou inscenaci vlastní vizi a tu prosazoval nehledě na názory herců či jejich pokusy o improvizaci. Odmítal zkoušet u stolu, nekonvenčně zasahoval do předloh a od herců vyžadoval absolutní disciplínu. Pro uvádění her, které nekonvenovaly sovětským představám o divadle, si v sedmdesátých letech vysloužil pověst režiséra nepohodlného režimu, například literární historik Natan Ejdelman jeho divadlo označil dokonce za “ostrov svobody v nesvobodné zemi”. Režisér v něm totiž poskytl útočiště i písničkáři Vladimiru Vysockému.
Vyhlášený byl Ljubimov i tím, jak až do konce života herce dirigoval z hlediště pomocí baterky. Opakovaně to mohli vidět i čeští diváci, například v roce 2000, kdy v Plzni uvedl známou hru Petera Weisse pod zkráceným názvem Marat-Sade, dále na festivalu Divadlo evropských regionů, pražském Quadriennale či v Národním divadle. Roku 2009 též ve spolupráci s Klicperovým divadlem uvedl na Tagance poslední hru Václava Havla Odcházení.
“Ruští herci rádi hrají niterně a velmi pomalu. Já je nutím hrát co nejrychleji, nechci, aby se vciťovali do role podle Stanislavského, jak je to u ruských herců časté,” řekl Ljubimov roku 2004 v rozhovoru pro HN. Připomněl také, že se nikdy nepovažoval za autora politického divadla, tento kontext mu prý podsouval režim. “Dokonce jsem dělal inscenace o bolševické revoluci a ještě po tisící repríze jsme měli vyprodáno,” říkal.
Soustrast příbuzným v neděli vyjádřili ruský prezident Vladimir Putin i premiér Dmitrij Medveděv.
Ljubimov se narodil v ruské Jaroslavli roku 1917, krátce před revolucí, tedy ještě za carské Rusi. Když bylo chlapci pět let, jeho rodiče, sedlák a učitelka s romskými kořeny, se přestěhovali do Moskvy. V rámci stalinských čistek ale oba skončili ve vězení a Ljubimov do konce života vzpomínal, jak jim chodíval nosit balíčky s jídlem. Když se otec dostal na svobodu, vyčinil chlapci, že se roku 1924 vypravil na Leninův pohřeb.
Od šestnácti let musel Ljubimov pracovat, v polovině třicátých let ale začal působit v divadle MCHAT-II a navštěvoval choreografické studio, kde se učilo dle metod modernistické tanečnice Isadory Duncanové.
Za války narukoval a u NKVD sloužil v souboru písní a tanců, zažil finskou válku i obléhání Leningradu. Po válce se nakrátko přidal k Vachtangovově divadlu, roku 1963 začal učit na pozdější Ščukinově divadelní škole a rok nato se svými studenty třetího ročníku začal provozovat Divadlo Na Tagance.
V divadle se Ljubimov rozhodl uvádět současné autory i ruskou avantgardu, která byla tou dobou ještě na indexu. Rozruch vzbudil hned v dubnu 1964 první inscenací hry Dobrý člověk ze Sečuanu dle předlohy Bertolda Brechta. Hru, jejíž poetika se silně lišila od sovětské divadelní konvence, si prosadil navzdory nevoli režimu. Hra o tom, jak Bohové na Zemi hledají dobrého člověka, až jej najdou v prostitutce, nakonec vydržela v taganském repertoáru osmačtyřicet sezon. Již v tehdejší inscenaci účinkoval písničkář Vladimir Vysockij, který za režisérem sám přišel do divadla, aby mu zahrál a recitoval, a udělal tím na Ljubimova dojem.
Zásadními představeními Taganky, která již v prvních letech pravidelně hostovala v Jugoslávii nebo v Maďarsku, byly dále inscenace Reedovy knihy Deset dní, které otřásly světem, antipásmo z veršů básníka Andreje Vozněsenského zvané Antisvěty a zejména inscenace Hamleta, kterého v džínách a s kytarou ztvárnil opět Vysockij. Hra díky jeho výkonu získala cenu na bělehradském divadelním festivalu BITEF. Režisér úspěch přičítal tomu, že Vysockij uměl ve svých rolích působit někdy jako mladík a jindy jako starší člověk, a právě proto se ideálně hodil pro shakespearovské postavy. I v pozdějších letech také Ljubimov vzpomínal, jak Vysockému všechny jeho role předehrával.
Představeními, která Ljubimov v divadle uváděl, však provokoval sovětskou moc. Největší konflikt přišel právě při pohřbu Vysockého v červenci 1980, kdy si sovětská moc v době probíhající olympiády přála ututlat, že se lidé chtějí rozloučit s režimu nepohodlným umělcem. Stovky pugétů květin a frontu lidí, kteří se Vysockému přišli poklonit, policie rozehnala vodními děly a právě Ljubimova později nařkla, že celou akci zorganizoval.
Režisér proto začal dostávat zákazy, nesměl uvádět například Puškinova Borise Godunova. Posléze byl z divadla propuštěn a roku 1983 se na výjezdu v zahraničí dozvěděl, že se už nesmí vrátit. Z rozhodnutí tehdejšího generálního tajemníka Sovětského svazu Konstantina Černěnka jej Nejvyšší sovět zbavil titulů a Ljubimovovi pro jeho občanské postoje vzal občanství.
Režisér se tak i se svojí ženou a malým dítětem ocitl ve vynucené emigraci a po světě režíroval s izraelským občanstvím. Působil například ve Švédsku, kam přijel na pozvání filmaře Ingmara Bergmana, nebo ve Spojených státech. V Londýně nastudoval Dostojevského Zločin a trest, za nějž získal cenu deníku Evening Standard, ve vídeňském Burgtheatru zase pracoval s Pavlem Landovským. V exilu zrežíroval přes 30 oper včetně Janáčkovy Její pastorkyně, jež slavila úspěch v Curychu. V exilu roku 1987 také Ljubimov podepsal dopis zvaný Nechť nám Gorbačov předloží důkazy, ve kterém požadoval řešení situace v Afghánistánu a zpětné přiznání toho, že vstup vojsk do Československa byl mezinárodním přestupkem.
Zpět do SSSR se Ljubimov směl vrátit až v době perestrojky. “Přišel za mnou Gorbačov a pozvali mě zpět, i když v politbyru na to byly různé názory," vzpomínal Ljubimov později na to, jak se roku 1989 do divadla vrátil. Jak ale dodal, sovětská moc v jeho nepřítomnosti rozmetala soubor a trvalo roky, než Taganka opět začala hrát kvalitně. V devadesátých letech navíc soubor přišel o starou budovu a musel se přesunout na menší scénu. Tehdy krátce po rozpadu Sovětského svazu rovněž Ljubimov navštívil Václava Havla na Pražském hradě.
V divadle režisér hojně účinkoval ještě v devadesátých letech, k osmdesátinám spisovatele Alexandra Solženicyna například zinscenoval jeho román V kruhu prvním, v němž si sám zahrál Stalina. Roku 2001 v divadle uvedl Pasternakova Doktora Živaga, o rok později Goethova Fausta.
S hereckým souborem Taganky se Ljubimov rozešel roku 2011 během červnového hostování ansámblu v Praze, kde herci odmítli vystoupit na Nové scéně Národního divadla, dokud nedostanou honorář. Znechucený režisér honoráře vyplatil a vzápětí oznámil, že z divadla odejde. Herce obvinil z nekázně i z chamtivosti a tvrdil, že jim jde “víc o schůzování a odbory” než o to, jaký odvedou výkon. Na tiskové konferenci po návratu tvrdil, že skandál, který se odehrál “před očima rozhořčených Čechů”, nemá v ruském divadle obdoby, a připomněl, že stejný spor měl s herci před 50 lety, kdy mu v Moskvě před očima tamní akademické elity odmítli hrát Dobrého člověka ze Sečuanu, nedostanou-li okamžitě zaplaceno.
Herci se naopak v ruském tisku bránili, tvrdili, že Ljubimov si začal počínat jako despota, který je ponižoval a zesměšňoval. Vadila jim i režisérova manželka Katalina Ljubimovová, původně maďarská divadelní kritička, která byla posledních pětadvacet let jeho zástupkyní ve funkci a divadlo prý fakticky řídila. Z funkce odešla spolu s Ljubimovem a novým šéfem divadla se posléze stal herec Valerij Zolotuchin. Ten na konci sezony hercům vyplatil odměny ve výši tří pětin platu.
Krátce před smrtí Ljubimov svému někdejšímu domovskému divadlu dokonce zakázal, aby uvádělo jeho hry. Tvrdil, že divadlo totiž inscenace svévolně mění a dopouští se neetického jednání. "Vážně tím škodí nejen mně jako autorovi a režisérovi, ale i celému divadlu,” řekl. Zákaz se týkal i inscenace Dobrý člověk ze Sečuanu.
Od té doby Ljubimov uvedl na scéně Vachtangovova divadla, v němž kdysi krátce působil, Dostojevského Běsy. Naposledy ve Velkém divadle v Moskvě nastudoval výrazně proškrtanou Borodinovu operu Kníže Igor.
