Sajjid Kašua: Druhá osoba singuláru

Dopis

Právník zašel do pracovny pro knihu, kterou si koupil. Zrak mu padl na krabičku cigaret a jednu si zapálil. Z horního patra zaslechl synkův pláč a potom několik kroků jeho ženy k postýlce. Pláč ustal. Právník se spokojil s několika dlouhými potáhnutími a pak důkladně zamáčkl cigaretu do popelníku, ale protože si nikdy nebyl jistý, že ji uhasil úplně, a bál se, že oknem zafouká vítr a rozdmýchá oheň, nalil do popelníku trochu vody z láhve, která stála u psacího stolu. Potom se pořádně napil, vzal Kreutzerovu sonátu a vyšel z pracovny.

Nerad vstával z postele, když už se do ní jednou zavrtal, a tak, přestože necítil potřebu, zašel na záchod, který se nacházel mezi dceřiným pokojem a pracovnou, a bezvýsledně se snažil se vymočit. Potom si ze dvou polštářů vyrobil opěrku pod záda, rozsvítil noční lampičku ve tvaru růžového králíka, uložil se do dceřiny postele a oběma rukama uchopil zavřenou knihu.

I když kniha byla použitá a možná kolovala z ruky do ruky, byla v poměrně zachovalém stavu, skoro jak nová. Tento fakt v právníkových očích svědčil o charakteru předchozích čtenářů. Uměli ji ocenit a dávat na ni pozor. Také právník dovedl na své knihy dbát, takže vypadaly pořád jako nové. Nikdy neohýbal stránky, nepsal si na okraje poznámky a stránku, k níž dočetl, si vždycky založil proužkem papíru. Prohlížel si obálku, která mu připadala poměrně ošklivá. Dvě černé tlusté čáry ji rozdělovaly na tři nestejně velké části. Horní, zbarvená žlutě, nesla jméno spisovatele, Tolstoj, a na spodní, zbarvené zeleně a zabírající stejnou plochu jako ta horní, stál název knihy, Kreutzerova sonáta. V prostřední části se vyjímala poměrně ošklivá ilustrace v pastelových barvách. Na její pravé straně se objevoval profil mužské tváře s planoucím zrakem a orlím nosem, jak skřípe zuby a v ruce svírá ohromnou dýku, zatímco na levé straně stála žena bez tváře, s nahým rozmazaným tělem, a zvedala ochablou ruku, jako by se bránila před vrahem, který se ji chystá napadnout. Kdyby autora neznal, pomyslel si právník, nikdy by ho kniha s tak strašnou obálkou nezlákala ke koupi.

Otevřel knihu na titulní stránce, kde si přečetl celé jméno spisovatele, Lev Nikolajevič Tolstoj. Několikrát si to jméno zopakoval, protože se styděl, že ho nezná, a představoval si, jak ho pozvou do vědomostní soutěže do televize a položí mu dotaz: „Jaké je křestní a otcovské jméno slavného ruského spisovatele Tolstého?“ Byl příjemně překvapen, když z obsahu na vnitřní straně zjistil, že kniha obsahuje čtyři povídky, a ne jen jednu, jak by se dalo usuzovat z přebalu. Kromě úvodní Kreutzerovy sonáty se v ní objevovalo i Rodinné štěstí, Trojí smrt a Bouřka. Právník měl odpor k dlouhým knihám. Jednak proto, že neměl volna nazbyt a jeho čas na čtení sestával z chvílí před usnutím, a jednak byl rád, když si mohl odškrtnout další položku v seznamu knih, jejichž obsah cítil povinnost znát.

V levém horním rohu najednou spatřil slovo Jonatan, napsané jemným písmem modrým perem. Právník se chvíli zdržel u rukopisu člověka, který určitě knihu vlastnil před ním. Už si koupil mnoho antikvárních knih, které nesly na titulní straně jméno předchozího majitele, ale nikdy se tím nezabýval. Toto jméno však z jakéhosi důvodu na chvíli upoutalo jeho pozornost, či možná přesněji něco v tom měkkém a ženském písmu, co žadonilo o pomoc, skoro jako ta žena na obálce bránící se muži s dýkou. Budiž, řekl si právník a pokusil se začíst se do příběhu. Věděl, že nemá moc času. Zítra je sice pátek, kdy má on i děti volno a nemusí brzy vstávat, ale kvůli návštěvě si šel lehnout poměrně pozdě a víno, které vypil, k jeho bdělosti nepřispělo.

„Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci, Matouš, 5,28,“ četl právník citát uvádějící počátek knihy. V duchu se zasmál. Pokud je to opravdu takhle, tak je králem cizoložníků, i když nikdy neuskutečnil pohlavní styk s žádnou jinou ženou kromě té, z jejíž postele před chvilkou vyklouzl. Ten citát stačil přenést jeho myšlenky do jiných sfér. Ještě vůbec nezačal knihu číst a už se vracel v představách k ranním hodinám, ke kavárně a ulici Krále Jiřího a vzpomněl si na všechny ty ženy, mladé i staré, sekulární i zbožné, aškenázské i sefardské, arabské i židovské, které proudily sem a tam hlavní městskou tepnou. Vzpomněl si, jak si prohlížel téměř všechny ženy, ať už šly před ním, proti němu nebo vedle něj, jak pohledem ohledával jejich zadek, ať už byl schovaný v kalhotách, nebo v sukni, jak si prohlížel jejich stehna, útlá i kyprá, a věděl, že si ho nikdo nevšímá, že nepůsobí jako člověk, který civí na ostatní; stačil mu zběžný pohled, žádný detail mu však neunikl. Potřeboval jen pár zlomků sekundy, aby prozkoumal tváře a postavy žen v centru města, zkušeně přelétl očima po dekoltech, okrajích spodního prádla, ramínkách podprsenek. Všímal si, jakým způsobem kráčejí, jak kroutí pozadím, jak veliké mají poprsí. Právník nikdy neměl žádné postranní úmysly. Spíš se snažil zjistit, jaký má vkus. Věděl, že jeho žena, kterou ostatní lidé pokládali za půvabnou, ho nepřitahuje tak, jak by chtěl, a přičítal to stavbě jejího těla nebo jejím stehnům, která trochu ztloustla, a možná striím, které se jí vytvořily po narození syna. Někdy se právníkovi zdálo, že touží po kterékoli ženě vyjma té, s níž se oženil. A někdy mu nějaká padla do oka natolik, že se vydal ulicí Krále Jiřího za ní, sledoval ji a toužil po ní, a přitom věděl, že tělo ženy, která jde před ním, se až neuvěřitelně podobá tělu jeho životní družky.

Právník potřásl hlavou, jako by se chtěl zbavit planých myšlenek, které na něj útočily. Pokusil se vrátit se ke knize, ale věděl, že se mu nepodaří udržet oči otevřené déle než pár minut. Nemá význam začínat, rozhodl se. Je dost unavený a bude lepší, když půjde spát a začne číst zítra, pěkně od začátku. Než zhasnul noční lampičku, chtěl ještě zjistit, jak je ta Kreutzerova sonáta dlouhá. Zlehka jí listoval, stránky mu proklouzávaly mezi prsty a k chřípí mu zavanula známá příjemná vůně, kterou vydávají staré knihy. Dostal se na stranu sto dva, kde novela končila, a právě když se chystal knihu zavřít, vypadl z ní maličký bílý útržek papíru. Právník se napřed usmál a potom lístek zvedl a četl, co na něm stálo rukopisem jeho ženy v arabštině: „Čekala jsem na tebe, ale nepřišel jsi. Doufám, že se ti nic nestalo. Chtěla jsem ti poděkovat za včerejší noc, bylo to nádherné. Zavoláš mi zítra?“

Nůž

Právník vyskočil z dceřiny postele, aby svou ženu zabil. Probodne tu děvku skrz naskrz, podřízne jí hrdlo, vydloubne jí oči a rozseká ji na kusy. Anebo ji uškrtí – posadí se jí na břicho, přimáčkne jí tělo k posteli, popadne ji oběma rukama za krk a zaryje se jí palci do hrdla. Viděl ji, jak chroptí, oči jí vylézají z důlků, upírá k němu vyděšený prosebný pohled, který v něm jen rozdmýchá hněv a pohrdání. Bude jí cloumat nahoru a dolů a ona se bude zpěčovat, obemkne jeho paže, které jí přehradí průdušnici jako železné tyče, a on přitlačí silněji, až jí protrhne kůži na krku a prsty se mu zalijí krví. Nepovolí sevření ani poté, co už se tělo pod ním přestane zmítat.

Vyběhl do horního patra a schody bral po dvou. Myšlenky mu zahalila mlha, viděl před sebou svou manželku, alespoň mu to tak připadalo, přestože ta žena se jí vůbec nepodobala, viděl ji nahou, chichotala se tak, jak ji ještě v životě neslyšel, nahá před cizím mužem postrádajícím rysy tváře, ale on věděl, že je to nějaký póvl, padouch, možná ten chlap z obálky knihy se zdviženou dýkou v ruce. V duchu ji viděl jako ještě nikdy, jak vzdychá, škrábe, stehny, která byla najednou štíhlá a pevně tvarovaná, svírá boky toho muže, jenž se nad ní sklání s pohledem plným opovržení a škodolibé radosti; možná ho přece jenom zná. Škrábala toho muže dlouhými nehty, které ve skutečnosti neměla, prohýbala se pod ním a šeptala mu milostná slůvka.

Právník měl pocit, že se dusí. Bolest mu probodávala hlavu a srdce mu silně bušilo. Dýchal rychle. Krátce. Nemohl popadnout dech. Zabije ji. Vzbudí ji a neřekne jí ani slovo, anebo ji vzbudí, řekne jí, že ví všechno, a potom ji zabije. Místo do ložnice vstoupil do kuchyně, otevřel zásuvku a hledal ten největší nůž. Uchopil ho do pravé ruky a vešel do ložnice.

Jeho manželka spala na břiše, jednu nohu jí halila tenká letní přikrývka a druhou, úplně odkrytou, měla nataženou napříč postelí. Vypadala poklidně, pravidelně oddychovala. Spala v zelených kalhotkách, které se jí na zadku pomačkaly, a v jednoduchém bílém tílku. Hlavu měla otočenou doprava a zpola ji zakrývaly vlasy, které jí padaly na ucho a na tvář. Nebyla to tatáž žena, kterou chtěl před chvilkou zabít. A vedle téhle ženy leželo v posteli i roční děťátko.

Svaly napjaté až k prasknutí náhle ochably. Ruka držící nůž mu teď sklesla podél stehna a on sklonil hlavu a němě před postelí plakal, protože pochopil, že jeho žena by se ničeho takového neodvážila, kdyby si nebyla jistá, že byl vždycky zbabělec.

Narovnal polštář, který jeho žena položila ke straně postele, kde spal chlapeček. Tisíckrát ji varoval, aby to nedělala, a vysvětloval jí, že když se chlapeček ve spánku obrátí, polštář mu v pádu nezabrání. Když se právník v panice uprostřed noci probudil a běžel se podívat, jestli se dětem nic nestalo, vždycky zvedl malého do náručí a vrátil ho do ohrádky vedle manželské postele, ale teď se bál, že by ho mohl probudit. Položil k posteli další polštář do míst, kde předpokládal, že by hlavička jeho syna udeřila o podlahu. Potom synovi narovnal odkopanou přikrývku. Synovi? Hruď mu probodla ostrá a palčivá bolest, třebaže se vůbec neodvážil na něco takového pomyslet.

Co udělá teď? Má jí potichu zatřást, aby se malý nevzbudil? Nařídit jí, aby sešla do přízemí, a hodit jí do obličeje lístek psaný její rukou? A co udělá, když řekne, že to není její písmo? A co když opravdu není? Právník se pokusil zachytit stébla naděje, že ještě může zachránit svůj někdejší život. Ale ne. Zcela jistě je to její rukopis. Zná ho dobře. Ale co když přece jenom není? Co vlastně čeká, že jeho žena, kterou ještě před pár okamžiky vnímal jako věrnou družku, téměř naivní a nezkušenou, ihned propukne v pláč a vyzná svůj poklesek? Vždyť nemá ponětí, kdo vůbec je. Léta žijí spolu a teprve teď chápe, že o ní vlastně nic neví. A co když svou vinu přizná? Bude plakat, vezme na sebe zodpovědnost, vyzpovídá se mu a bude žadonit, aby ji ušetřil? Bude slibovat, že zmizí z jeho života bez jakýchkoli nároků? Ta děvka.

A co udělá on? Zbabělec. Ubohý zbabělec. Kdyby ji tak jen dokázal zabít. Ale co bude s dětmi? Nedokáže žít s myšlenkou, že děti uvidí před sebou ležet matčinu mrtvolu. Odvede je z domu pryč. Zabije ji daleko od zraků dětí a pak zavolá policii. A co potom bude s ním? Půjde do vězení? Spáchá sebevraždu? Měl ji zabít hned, neměl nad tím přemýšlet. Ale jak to udělat? A děti, co by bylo s nimi? Vyrůstaly by bez matky a s otcem za mřížemi u jeho rodičů, nebo snad u rodičů jejích? Bože, co jen to jim všem udělala.

V každém případě, i když ji zabije, bude terčem posměšků mezi kolegy i v rodné vsi. Pomyšlení, jak se mu smějí za zády, ho mocně zasáhlo. Představoval si své přátele, včetně těch, kteří u nich byli na večeři, jak se mu v duchu vysmívají a pohrdají jím, vychvalovaným právníkem, za něhož se až doposud pokládal. V duchu viděl chlapa, kterému jeho žena napsala ten vzkaz, jak sedí mezi svými kamarády, chechtá se a vypráví jim o svých eskapádách. Panebože, co mu to ta čubka udělala. Úplně ho zdrtila. Udělala z něj postavičku z příběhů, které čas od času slýchal od klientů v kanceláři; za hurónského smíchu pomlouvali slepé manžele, jejichž ženy si přímo jim pod nosem dělají, co chtějí, a oni o tom nemají sebemenší tušení. Opět před sebou viděl skupinku chlápků, jak si ho dobírají a pošklebují se mu. Předsedá jim ten hajzl, kterého si jeho žena zatáhla do postele, chvástá se před kamarády se svým úlovkem, detailně jim líčí, jak to probíhalo, a je to mnohem odvážnější, než se právník u své manželky kdy nadál. Zdá se, že vdaná žena, kterou dobyl, pro toho chlíváka už nemá žádnou cenu. Ale co když ano? Co když se do sebe zamilovali a mají se rádi? Co když si plánují, že spolu budou žít? Kolik mu je vlastně let? Zná ho? A jak dlouho už jsou spolu?

Právník opustil ložnici. Zbabělec byl a zbabělcem zůstane. Vrátil nůž do zásuvky a vešel do pokoje, kde spala holčička. Zmuchlala si přikrývku pod sebe, ale on usoudil, že není třeba ji přikrývat. Nebyla zima. Bylo horko. Přímo vedro. Právník byl celý zalitý potem.

Sešel do přízemí, hledal v posteli ten dopis a nenašel ho, prohledával záhyby přikrývky, a jelikož ho stále nenacházel, silně znervózněl. Na chvíli zadoufal, že se zmýlil, že se mu to jen zdálo, že ze samé únavy měl vidiny nikdy neexistujícího vzkazu. Znovu prolistoval knihu, třeba dopis založil zpátky do ní, ale ani tam ho nenašel.

Najednou ho spatřil ležet na podlaze u dceřiny postele. Nechtěl se na něj teď znovu dívat. Zastrčil ho do knihy, odnesl důkazní materiál do pracovny a potichu za sebou zavřel dveře. Zapálil si cigaretu a snažil se utřídit si myšlenky. Dlouze z cigarety potáhl a pomalu vydechl dým. Možná je zbabělec, ale vůl nikdy nebyl. A rozhodně nemá v úmyslu dělat vola jí. Co je ta ženská vůbec zač? Nezná ji. To musí být jeho pracovní hypotéza, že ji vůbec nezná. Nakonec ji zabije, to mu bylo jasné. Možná ne přímo on sám, protože nehodlal pykat za její přestupky, ale sprovodí ji ze světa, o tom není pochyb. Koneckonců, manžel není zodpovědný za čest své ženy. Pravděpodobně to provedou její příbuzní, otec, bratři, bratranci, vždyť se jedná o jejich čest, jejich krev, na nich leží zodpovědnost a jen na nich ulpí hanba, pokud se nepostarají o to, aby ji smyli. Ne na něm. To v žádném případě.

Tělem mu projel třas. Nervózně típl cigaretu a honem znovu otevřel knihu. Vzpomněl si na slovo, které tam předtím viděl, krasopisně vyvedené modrým perem, a našel ho znovu v levém rohu titulní stránky: „Jonatan“.