Ve věku sedmdesáti let v úterý zemřel Bobby Keys, saxofonista kapely Rolling Stones, s níž hrál přes čtyřicet let a také s ní natočil skladby Brown Sugar či Live With Me. O jeho úmrtí informovala agentura AP. „Ztratil jsem největšího kamaráda na světě a neumím vyjádřit, jak je mi z toho smutno, byť by mi Bobby určitě řekl, ať si to tak neberu,“ vzkázal kytarista Keith Richards. Právě ten Keyse opakovaně označoval za klíčového člena kapely, za "duši rokenrolu". Tak to Richards napsal ve svém knižním životopisu, kde nechal právě Keyse, aby odvyprávěl některé zásadní kapitoly z dějin Rolling Stones.

Svůj význam v nich saxofonista stvrdil účinkováním v písni Brown Sugar natočené roku 1971, kdy se sestava usnesla, že by se na sólo hodil spíš saxofon než elektrická kytara. „Vlétl jsem do toho bez přípravy, a tak jsme to také na desku použili,“ vzpomínal Keys a dodával, že se mu pak několik dalších let – kdykoliv hrál v klubech – říkalo Mr. Brown Sugar. Sóla ale Keys nahrál také do dalších písní Rolling Stones, konkrétně do sedmiminutového jamu Can’t You Hear Me Knocking, countryově laděné skladby Sweet Virginia či písní Rip This Joint a Happy. Kromě toho Keys účinkoval také na sólových deskách Keitha Richardse, George Harrisona, Erica Claptona, Joea Cockera či Barbry Streisandové.

S Rolling Stones odehrál Keys i většinu nedávných vystoupení k padesátému výročí kapely, která začala v roce 2012, pokračovala o rok později vystoupením na festivalu Glastonbury a následně letos na evropské šňůře. Posledních pár koncertů, které kapela letos na podzim odehrála na Novém Zélandu a v Austrálii, se již saxofonista ze zdravotních důvodů nezúčastnil. „Nezáleží na tom, kolikrát jsem naživo hrál Brown Sugar. Nikdy mě to nepřestalo bavit,“ uvedl Keys minulý měsíc ve svém zřejmě posledním rozhovoru.

Texaský rodák Bobby Keys přišel na svět ve stejný den jako Keith Richards, tedy 18. prosince 1943. „Poprvé jsem elektrickou kytaru slyšel v rádiu u čerpací stanice v Texasu nedaleko od domu mých prarodičů, a v tu ránu jsem věděl, že se musím věnovat hudbě,“ vzpomínal. Hudebně Keys vyrůstal na jazzových nahrávkách, profesionálně ale začal hrát koncem padesátých let rokenrol s Buddym Hollym a jeho kapelou Crickets.

S Rolling Stones se Keys seznámil roku 1964 na koncertě v Texasu, kde se dozvěděl, že takzvaní Stouni hrají právě coververzi Hollyho písně Not Fade Away. Zprvu si z nich utahoval, jak to ve svém životopise popsal Richards, později si ale prý kapelu důkladně poslechl a „usoudil, že rokenrol hrát skutečně umí". Koncem šedesátých let s nimi začal vystupovat i natáčet a postupně se podílel na klíčových albech Let It Bleed, Sticky Fingers i Exile on Main Street. V sedmdesátých letech následně se Stouny zažil první období, kdy kapela začala hrát na velkých stadionech. „Pro sestavu jako Rolling Stones jsou stadiony zásadní. Je to důkaz jejich popularity,“ říkával.

Richards také ve svém životopisu popsal jednu ze scén krátce předtím, než byl Keys z kapely na čas vyloučen. „Otevřu dveře a vidím Bobbyho, jak kouří doutník, vanu má až po okraj napuštěnou šampaňským a kolem něj běhá nějaká francouzská holka,“ popsal. Dokumentární film režiséra Roberta Franka z roku 1972 zase zachytil, jak Keys spolu s Richardsem vyhazují televizor z okna hotelového pokoje. I kvůli těmto excesům byl prý Keys z kapely v sedmdesátých letech vyloučen.

V následujícím období saxofonista hrával s Johnem Lennonem a jeho Plastic Ono Bandem, s nímž natočil například skladbu Power to the People. „Tu a tam jsme si s Johnem Lennon udělali hezké odpoledne, dali jsme si trochu hašiše a poslouchali jsme muziku,“ vzpomínal Keys v rozhovorech. Přestože s tvrdými drogami přestal, ještě roku 2012 plamenně obhajoval například marihuanu. „Kouřím trávu už padesát let každý den, pokud tedy zrovna nejsem za mřížemi, a nevidím na ní nic špatného kromě toho, kolik stojí,“ říkal.

K Rolling Stones se Keys natrvalo vrátil až roku 1989 na turné Steel Wheels, kdy jej na zkoušku navzdory Jaggerovi propašoval právě Richards. Díky tomu tak Keys účinkoval i na památném koncertu Rolling Stones na pražském Strahově v srpnu 1990. V posledním čtvrtstoletí už s kapelou vystupoval opět pravidelně. Roku 2012 vydal svůj knižní životopis Every Night’s a Saturday Night, k němuž napsal předmluvu právě Keith Richards.