Iva Pekárková: Beton

Hedvika tu věc nenáviděla. Nenáviděla ji tak šíleně, jak je to možný jen v sedmnácti. Nenáviděla tu věc víc než deskriptivní geometrii, víc než rodičovský rady, lednovou šeď, zašlý rudý transparenty hlásající budovatelské kraviny a frontu před masnou. Od tohohle všeho toužila pouze UTÉCT, zmizet někam hodně daleko, ale tu věc by nejradši rozervala, rozdupala, rozkousala, rozcupovala na cáry, který by poházela po Praze od Modřan až po Letňany.

Hymen. Blanka Panenská. To první znělo jako starověkej utahanej cajdák, při kterým je nutný se vztyčit do pozoru a stát jak tvrdý Y. A to druhý jako brejlatá, uhrovatá premiantka ze třetího ročníku s mastnejma vlasama staženejma do gumičky, s nemožnou sukní a nemožnejma botama. Teda tak trochu jako... Hedvika.

Vyhynuli brontosauři a šestnáctiletý panny, tvrdí každej pitomec kolem ní a přiblble se u toho chechtá. Jo! Přesně tak! chce se jí vykřiknout. Brontosaury zabila kometa a panny umřely studem. Kvůli tý jedný věcičce, která z nich dělá zašitej pytel. Zalepenou obálku. Nenačatou konzervu. („Myslíš, že tahle je ještě nenačatá?“ volali na sebe kluci divadelním šepotem, když pokukovali po spolužačkách.) 

Hedvika se už od nepaměti, nejmíň tak dva tři měsíce, zoufale sháněla po otvíráku.

Nejdřív to zkoušela jen tak – prstem. Vždyť prst je koneckonců podobnej... tamtomu, a narozdíl od... tamtoho má v sobě kost, měl by to zvládnout, ne? Ze začátku to vypadalo slibně, ale jakmile se to celé tak jako shrnulo ke straně, začalo ji to šíleně bolet a tlačit, ta bolest jí pronikla až do plazího mozku, Hedvika si po špičkách došla do kuchyně pro obrovskej žabikuch (kterým matka několikrát týdně ODBLAŇOVALA maso na guláš), jenomže vzápětí beznadějně vyměkla. Zkoušela to banánem (na kterej osobně vystála frontu), ale ani to se nepovedlo, a banán se přece... tamtomu podobá stoprocentně. Není vyloučený, že se ta věc dík veškeré Hedvičině svépomocné snaze tak trochu roztáhla a uvolnila, ale ještě pořád tam BYLA! Hedvika, sedmnáctiletá stále-ještě-panna, vyhynula po meči i po přesličce (té druhohorní) a usoudila, že se nedá nic dělat. Zbývá jí jedna jediná možnost.

Katka jí před časem vyprávěla, jaký to bylo poprvý. Prej to jen trochu píchlo a zasvědilo a na posteli byl trochu flek. Jejího miláčka to rozzlobilo: „Tos mi nemohla, sakra, říct, že máš zrovna krámy?“

Katka si při vyprávění trochu zaslzela (nána pitomá) a Hedvika litovala, že to oficiálně dělá už od čtrnácti, takže jí nemůže prozradit, jak ráda by si s ní vyměnila místo: Katka už to má za sebou a podařilo se jí pro tu příležitost najít chlapa tak blbýho, že si jejího handicapu vůbec neráčil všimnout. Takový štěstí Hedviku nepotká. Zaručeně ne.

Stála před zrcadlem a koukala se na sebe. Přesně ta činnost, pro kterou se jí doma všichni smáli. (Babička: „No ovšem, ovšem. Už se zase zhlíží.“ Otec: „Prosím tě, běž se radši učit. Kdo má přes tebe pořád klopýtat?“ Vysoké zrcadlo viselo v předsíni, mezi lednicí, kam si otec chodil pro lahváče, a záchodem, kam chodil močit. Matka: „Vypadáš DOBŘE. Tak už toho nech.“ Brácha: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“) Hedvika ovšem zrcadlo potřebovala, i když už ne tak často jako dřív. Kdykoli se do té lesklé plochy zahleděla, zamračila se na ni holka, na které až na těch pár uhříků, co ještě občas vyskočily na čele, nebylo objektivně vzato nic nemožnýho. Stačilo vydolovat vlasy z gumičky, rozčesat si je kolem obličeje, natočit se bokem, aby vyniklo pozadí, a odmyslet si ten nemožnej pruhovanej svetr, kterej pro ni upletla babička (a kazila si u toho oči, takže ho Hedvika měla za povinnost nosit, kdyby trakaře padaly). Jasně, bylo potřeba si odmyslet víc věcí, třeba ten zbytečně široký nos, ty oči příliš daleko od sebe – ale jinak na ní bylo všechno v pořádku. Měla vypoukliny tam, kde mají být, prolákliny na těch správných místech, dvě zdravé nohy, dvě zdravé ruce a – bohužel – hlavu, která po většinu doby celkem logicky myslela (takže jí babička prorokovala, že se v životě neprovdá). Vysvlečená z toho nemožného svetříku by vlastně vypadala docela dobře. A což teprv vysvlečená z té nemožné šmolkově modré sukně se špatně přišitým páskem? Nebo bez podprsenky – jedné z těch, které pro ni taky šila babička? Ramínka se jí zařezávala do masa a do košíčků by si mohla přizvat kamarádku, ale babička jí je stejně vnucovala s výkřikem: „Jen počkej, až budeš mít dítě!“ Hedvika se natřásala před zrcadlem, pečlivě naslouchala zvukům z obýváku, aby stačila utéct, kdyby někdo vkročil do chodby, a zachmuřeně přemýšlela o tom, že ta špatně padnoucí sukně, Blanka Panenská, dítě i případné vdavky/nevdavky spolu souvisí způsobem, který se jí vůbec, ale vůbec nezamlouvá.

S tím úplně stejným podmračeným výrazem na tváři stoupala Hedvika po prošlapaných schodech do druhého patra činžáku. Tentokrát měla na sobě jiný nemožný úpletový svetr a jinou špatně padnoucí sukni, nechutně zelenou a v pravidelných intervalech posetou zelenohnědými žmolky, které zřejmě měly sloužit jako ozdoba. (Když Hedvika protestovala, že je ušitá z látky na závěsy, babička se urazila a ona ji pak musela nosit o to častěji.) Sukně se při výstupu po schodech nepříjemně krčila, shrnovala a Hedvika si ji oběma rukama nervózně stahovala pod kolena. (Babička šila všechny sukně tak, aby sahaly těsně pod kolena – byla to délka tak přesně vypočtená, že v nich snad každá ženská vypadala jak nadrozměrný trpaslík se zakrnělými hnáty.)

Honza (představil se jí tak a trval na tom, aby mu tykala) jí lehce položil ruku na rozhraní stehna a zadečku. Povedlo se mu to docela elegantně i přes tu tlustou sukni a bylo to zároveň žhavý a ledový. Mělo to grády. Celý její tělo se současně zaťalo a uvolnilo. Trvalo to jen zlomek vteřiny, pak Honza odemknul byt.

Čím logičtěji se pokoušíme uvažovat, napadlo Hedviku (zrovna prožívala delší období, kdy ji bavilo všechno zobecňovat), čím pečlivěji si plánujeme život, tím víc si s náma pohraje náhoda. Viděla to všude kolem sebe. Babička si prý plánovala, že stráví celý život s jediným manželem, ale ten jí v osmadvaceti umřel a ona se pak vdala ještě dvakrát. Matka hodlala mít šest dětí a strávit celý život na mateřské, ale Hedvičin brácha ji vevnitř nějak natrhl či co, takže teď dělala prodavačku, přestože odjakživa tvrdila, že lidi nesnáší. Otec se připravoval na profesuru, ale místo toho přišli Rusáci a on teď vyučoval na střední škole účetnictví – pracoval s puberťáky, ze kterých na něj šly mdloby, a vzdělával je v oboru, který považoval za podřadný. Katka chtěla mít o první noci romantiku – a místo toho dostala vynadáno, že po ní zůstal na gauči flek. Karel si myslel na Hedviku – a teď si nejspíš doma opakuje německá slovíčka (němčinu nenávidí), zatímco Hedvika vstupuje do bytu toho chlapa. A ona sama se navzdory předsevzetí, že její první muž musí být pitomec, kterého vůbec nenapadne, že ho používá jako otvírák, právě teď nechává vtlačovat do předsíně chlapa nejmíň dvakrát tak starého jako ona, chlapa s kočičími pohyby playboye, chlapa, kterému stačí na ni kradmo sáhnout a ona taje jak nanuk na Sahaře, rudne jak Václavák na prvního máje a klepe se jak dokonale seřízenej zetor. Odpíraného chleba největší krajíc, pronesla by moudře babička.

(Jak ji sbalil? Copak na tom záleží? Oslovil ji na ulici: „Nešla byste na kafe?“ – a Hedvice, nijak zvlášť oslněné originalitou jeho návrhu, nakonec vylezly oči z důlků, když zjistila, že ji na to kafe pozval do svého bytu v Košířích.)

„Trochu jsem tě mystifikoval, promiň. Mám jen vodu nebo třeba čaj. Nevadí? Uvařím ho.“

Když o tom později – v budoucnu – uvažovala tou svou logickou hlavou, došlo jí, že ji okouzlily barvy. Ale co – okouzlily! Barvy se po ní vrhly, začly ji ochmatávat a mazlit se sní, pronikat do těch nejintimnějších míst jejích myšlenek a přemalovávat jí šedou kůru mozkovou na zeleno, žluto, růžovo, fialovo. Anebo třeba na teple hnědo. I hnědá v Honzově bytě získala průraznost. Barvy obrazů rozvěšených všude po zdech, pokladených podél stěn, volně ložených na podlaze braly Hedviku útokem, a přitom se ani trochu nepraly s ošlapaným vzorkem linolea, se sepraným přehozem na pohovce (ale bez fleků!), se socialisticky rudým odstínem Honzových trenýrek, které si co nejrychleji stáhl a zmuchlal pod nohama. Hrozně se za ně styděl, tak jako se Hedvika styděla za nemožnou sukni ze závěsu a nemožnej pruhovanej úpletovej svetr a nemožnou neforemnou podprdu a nemožný kytičkovaný bombarďáky, který jí sice babička neušila, ale vypadaly skoro stejně blbě.

Ne, babičku by v životě nenapadlo, že garderóba, do které vnučku navléká, způsobí, že se stydlivá Hedvika bude v situacích podobných té dnešní cítit líp nahá než oblečená. Servala ze sebe všechno dřív, než se na to stačil pořádně podívat, a nacpala to za pelest.

A když pár minut nato, krásní a nahatí, leželi vedle sebe na přehozu, začala se Hedvika preventivně stydět za ten flek, kterej – (a nevěděla, jak mu to má říct).

Ale ne. Bylo to úplně jinak. Honza vzal čtvrtku (s dovolením), chvíli se přebíral v uhlech a začal skicovat její nahé tělo. Soustředěně. Pomalu. Stál docela nahej vedle pohovky a Hedvika se poprvé v životě pořádně podívala na... tamto. Bylo to větší, než myslela, zároveň elegantní a neforemný, vypadalo to jak obnažený, zvědavý malý zvířátko a klikatila se po tom vystouplá modrá žíla, ve který pulzovala krev. Cítila, jak rudne i tam, kde by ji to předtím vůbec nenapadlo.