David Mitchell: Třináct měsíců

Nikdo nesmí chodit do mojí pracovny. Tak zní tátovo pravidlo. Jenomže ten telefon už zazvonil pětadvacetkrát. Normální lidi to přece po desátém nebo jedenáctém zazvonění vzdají, teda pokud nejde o otázku života a smrti. Nebo ne? Táta má telefonní záznamník s velkými kotouči pásky jako James Garner v detektivním seriálu Rockfordovy záznamy. Ale poslední dobou ho skoro nezapíná. Telefon zařinčel po třicáté. Julie ho u sebe v podkrovním pokojíku slyšet nemohla, protože jí tam Human League bušili na plné pecky „Don’t You Want Me?“. Čtyřicet zazvonění. Ani máma ho nemohla slyšet, protože v koupelně sebou mlátila pračka ždímající jako v amoku, a navíc máma právě luxovala v obýváku. Padesát zazvonění. To prostě není normální. Co když tátu na dálnici převálcoval kamion a policie má jen číslo téhle pracovní linky, protože všechny jeho ostatní doklady shořely na popel? Mohli bychom přijít o poslední příležitost spatřit svého zuhelnatělého otce na pokoji pro umírající.

Takže jsem vešel dovnitř a myslel přitom na Modrovousovu nevěstu vstupující do zapovězené komnaty, přestože měla přísně nakázáno nestrkat tam nos. (Modrovous samozřejmě čekal, že se přesně tohle stane.) V tátově pracovně je to cítit po librových bankovkách, papírově, ale zároveň kovově. Žaluzie byly stažené, a tak mi připadalo, že je večer, a ne deset dopoledne. Na stěně visí střízlivé hodiny, přesně té samé značky jako střízlivé hodiny na školních chodbách. Taky tam visí fotka, na které si táta potřásá rukou s Craigem Saltem při svém jmenování regionálním obchodním ředitelem Greenlandu (to je ten řetězec supermarketů, ne anglický název pro Grónsko). Na ocelovém psacím stole trůní tátův počítač IBM. Ajbíemky přijdou na tisíce liber. Jeho pracovní telefon je červený, jako aparát horké linky pro případ jaderného ohrožení, a jsou na něm tlačítka, která se mačkají, ne otáčecí ciferník jako na běžných telefonech.

Takže jsem se prostě zhluboka nadechl, zvedl sluchátko a ohlásil se naším číslem. To dokážu vyslovit bez zadrhávání. Teda většinou.

Jenomže člověk na druhé straně se nepředstavil.

„Haló!“ zavolal jsem. „Haló?“

Ten člověk do sluchátka dýchal, jako by se říznul o papír.

„Slyšíte mě? Já vás neslyším.“

Slabounce ke mně z telefonu dolehla znělka seriálu Sezamová ulice.

„Jestli mě slyšíte,“ vzpomněl jsem si na jeden dětský film, kde se tohle stalo, „klepněte jednou do sluchátka.“

Žádné klepnutí se neozvalo, jen v pozadí dál hrála Sezamová ulice.

„Možná máte špatné číslo,“ navrhl jsem váhavě.

Na druhé straně se rozbrečelo mimino a ten člověk prudce zavěsil.

Když lidi poslouchají, vydávají poslouchací zvuk.

Já jsem ho slyšel, takže ten člověk mě musel slyšet taky.

„Stejně dobře mě můžou pověsit za ovci jako za kapesník.“ Tohle úsloví nás paní učitelka Throckmortonová naučila už dávno. Jelikož jsem měl jakýs takýs důvod vstoupit do téhle zapovězené komnaty, vykoukl jsem mezi tátovými žaluziemi, ostrými jako žiletky, a zadíval se přes farní pozemky na obecní dub a přes další pole za ním až k Malvernským vrchům. Bledé ranní světlo, mrazivá obloha, škraloup jinovatky na kopcích, ale žádná známka sněhu, který by se mohl udržet, smůla. Tátova otáčecí židle připomíná sedadla na velitelském můstku kosmické lodi. Zamířil jsem laserový paprsek a vypálil na nebe plné ruských migů řítících se nad Malvernami. Zanedlouho mi desítky tisíc lidí odsud až do Cardiffu vděčily za záchranu života. Farní pozemky byly poseté trupy stíhaček a zčernalými křídly. Když se sovětští letci katapultovali, střílel jsem po nich šipky s uspávacím prostředkem. Naši námořníci je pak posbírají. Odmítnu všechna vyznamenání. „Děkuju, nechci,“ oznámím Margaret Thatcherové a Ronaldu Reaganovi, až je máma pozve dál, „dělal jsem jenom svoji práci.“

Táta má ke stolu přišroubované super ořezávátko, ze kterého dostanete tužky tak ostré, že by prošly i neprůstřelnou vestou. Nejostřejší jsou tužky H, ty tátovi nejvíc vyhovují. Já mám radši ty s tvrdostí 2B.

Zadrnčel zvonek. Vrátil jsem žaluzie do původní polohy, ověřil si, že tam po mém vpádu nezůstaly žádné další stopy, vyklouzl jsem ven a šel se podívat, kdo se to k nám dobývá. Posledních šest schodů jsem překonal jediným mocným, smrti vzdorujícím skokem.

Magor, rozšklebený a s ksichtem plným beďarů, jako obvykle. To chmýří pod nosem mu ale nějak tmavne. „Neuhodneš, co se stalo!“

„Co?“

„Znáš to jezírko v lese?“

„Co je s ním?“

„Akorát to,“ spustil Magor a ohlédl se, jestli nás někdo neposlouchá, „že zamrzlo na kámen! Z vesnice se tam vypravila už fůra kluků. Paráda, ne?“

„Jasone!“ Z kuchyně se vynořila máma. „Dovnitř táhne! Buďto pozvi Deana dál – ahoj, Deane –, nebo laskavě zavři!“

„Éééé... Půjdu na chvíli ven, mami.“

„Éééé... a kam?“

„Jen tak na vzduch.“

To byla strategická chyba. „Co máš za lubem?“

Chtěl jsem říct „Nic“, ale Kat se rozhodl, že mi to nedovolí. „Proč bych měl mít něco za lubem?“ Když jsem si natahoval modrou péřovku, vyhýbal jsem se máminu pohledu.

„A tvoje nová černá nepromokavá bunda ti udělala co, jestli se můžu zeptat?“

Pořád jsem nedokázal vyslovit „nic“. (Potíž je v tom, když chodíte v černé, dáváte tím ostatním klukům najevo, že se považujete za drsňáka. Nedá se čekat, že by dospělí něco takového pochopili.) „Péřovka je trochu teplejší, to je celý. Venku mrzne.“

„Oběd bude přesně v jednu.“ Máma se zase sklonila k vysavači a začala v něm vyměňovat sáček. „Táta se přijde najíst domů. Vezmi si čepici, nebo ti umrznou uši.“

Čepice vypadá teploušsky, ale později si ji můžu nacpat do kapsy.

„Tak na shledanou, paní Taylorová,“ rozloučil se Magor.

„Ahoj, Deane.“

Máma neměla Magora nikdy ráda.

Magor je stejně vysoký jako já a je v pohodě, ale jéžiši, ten kluk pořád příšerně smrdí cibulovou omáčkou. Nosí zvonáče z dobročinných obchodů a bydlí na Drugger’s End v cihlovém baráčku, kde to taky smrdí cibulovou omáčkou. Doopravdy se jmenuje Dean Muggar (čte se to „mager“), ale náš učitel tělocviku pan Carver mu hned první týden školy začal říkat „Magore“ a nějak se to ujalo. Když jsme spolu sami, říkám mu křestním, jenomže jména nejsou pouhá jména. Klukům, co ve škole patří mezi obdivované hvězdy, se říká křestními, takže Nick Yew je vždycky jenom „Nick“. Ti, co jsou jen trochu populární, jako Gilbert Swinyard, mají docela normální, neurážlivé přezdívky, třeba „Yardy“. Pak jsou lidi jako já, co se navzájem oslovují příjmením. Pod námi stojí kluci se zlomyslnými přezdívkami, jako Magor Muggar nebo Nicholas Briar, kterému se říká Niklouš Pakouš. Když jste kluk, celý váš svět stojí na hodnostech, jako v armádě. Kdybych oslovil Gilberta Swinyarda jen „Swinyarde“, kopnul by mě do zubů. Kdybych Magora před ostatními oslovil „Deane“, zhoršilo by to moje postavení. Prostě se musíte mít pořád na pozoru.

Holky s tím zase tolik nenadělají, kromě Dawn Maddenové, jenomže ta je kluk, co se nepovedl při nějakém vědeckém experimentu. (Na druhou stranu, těsně před vánočními prázdninami se po škole ve frontě na autobus Dawn Maddenová natvrdo servala s Andreou Bozardovou. Ječely na sebe „Krávo!“ a „Děvko!“, mlátily se po kozách a tahaly za vlasy.) Někdy mě mrzí, že jsem se nenarodil jako holka. Ty jsou obvykle daleko civilizovanější. Jenomže kdybych to někdy přiznal nahlas, načmárali by mi na skříňku v šatně hulibrk. To se stalo Floydovi Chaceleymu, když přiznal, že rád poslouchá Johanna Sebastiana Bacha. Řeknu vám, kdyby věděli, že ten Eliot Bolívar, kterému otiskují básně ve farním časopise naší vesnice, jsem já, ubodali by mě za tenisovými kurty tupým nářadím z dílenských prací a na náhrobek by mi nastříkali logo Sex Pistols.

Takže jsme se s Magorem vypravili k jezírku a on mi cestou vyprávěl o autodráze, kterou dostal k Vánocům. Na Štěpána jí vybuchl transformátor a málem zlikvidoval celou jeho rodinu.

„To určitě,“ ušklíbl jsem se. Ale Magor to odpřisáhnul na hrob svojí babičky. Tak jsem mu poradil, aby o tom napsal do pořadu stanice BBC To je život a požádal moderátorku Esther Rantzenovou, aby na výrobci vymohla odškodné. Magor namítnul, že to by mohl být problém, protože jeho táta tu autodráhu koupil na Štědrý den od jednoho Brumíka na trhu v Tewkesbury. Neodvážil jsem se zeptat, co je to „Brumík“, pro případ, že by to znamenalo to samé jako buzík nebo bukvice, což znamená teplouš. „Jo,“ prohlásil jsem znalecky, „chápu, jak to myslíš.“ Magor se zeptal, co jsem k Vánocům dostal já. Ve skutečnosti jsem dostal poukázky na knihy v celkové hodnotě třináct a půl libry a plakát Středozemě, ale knihy vypadají teploušsky, takže jsem mu pověděl o hře Život, kterou jsem dostal od strýčka Briana a tety Alice. To je stolní hra, kterou vyhraje ten, kdo doposouvá svoje autíčko na konec životní dráhy nejdřív a nasyslí přitom nejvíc prachů. Přešli jsme křižovatku vedle hospody U Černé labutě a zašli do lesa. Mrzelo mě, že jsem si nenatřel rty jelením lojem, protože mi hodně praskají, když je takhle zima.

Za chvíli jsme mezi stromy zaslechli povyk a výkřiky. „Kdo doběhne ke břehu poslední, je pako!“ zařval zničehonic Magor, a než jsem se vzpamatoval, vyrazil jako žíznivá čára. Vzápětí zakopnul o namrzlou vyjetou kolej na cestě a fláknul sebou na zadek. Prostě Magor. „Myslím, že bych mohl mít otřes mozku,“ usoudil.

„Otřes mozku dostaneš, když se praštíš do hlavy,“ upozornil jsem ho. „Teda jestli nemáš mozek v prdeli.“ Bezva hláška. Škoda že ji neslyšel nikdo, na kom záleží.