Patrik Linhart: Vienna Calling

První den v zemi odlišných hořčic

Nefrčíte-li v poznávacích zájezdech, jejichž cílem je za deset dní (ne)poznat za dvacet tisíc padesát měst, je první povinností in situ postmoderního, infrarealistického či prostě jen střídmě požitkářského poutníka obhlédnout kolorit a najít nejbližší putyku. Ne dříve však, než objeví nejbližší supermarket a porovná tamní ceny s realitou. Poněvadž jsem vyučený ekonom, střelhbitě jsem si spočítal, že budu-li se živit frankfurtskými párky (s počáteční investicí do hořčice a kečupu) a nakupovat srbské pivo Jelen a vídeňské pivo Ott akringer v akci po šesti pikslách, prožiji zde měsíc jako Krésus. Jen malé varování: Není bavorská hořčice v Rakousku stejná jako v Čechách! Zde dávají jednoznačně přednost variantě süss. Brrr!

Dětská němčina

Řetězení literárních asociaci je roztomilý proces cerebralizace lidské existence. Někteří lidé nevidí události kolem sebe jinak než jako paralely se světem knih. Někdo například vidí nějakého typa, a místo aby řekl, že se chová jako pometlo, přetrhdílo, hasačert nebo tak nějak, řekne, že má komplex Petra Pana. Pro mě jsou však knihy, najmě díla básnická, zdrojem nezvratných faktů a užitečných rad do života. Řekne se: Jede se do Rakouska, hopsa hejsa! Ale když jeden neumí německy, aby pár jadrnými slovy prošpikoval nadutou angličtinu, tak je to peklo. Naštěstí mám Demla. Otevřu si ho jak pikslu zavináčů a střelhbitě narazím na větu: „Ich bin ganz und gar nicht verantwortlich für Ihre Gesundheit und Ihr Gewohlgehen.“ Tedy: „Naprosto nejsem odpovědný za vaše zdraví a za váš blahobyt.“ S touto větou jsem ve Vídni vydržel celý měsíc.

Smutní lahvátoři, nonšalantní servírky

Maličké café Corny na Siebensterngasse stojí nedaleko někdejšího sídla vídeňského gestapa. Tam je dnes stejnojmenná hospoda (tedy Siebenstern café, nikoli café Gestapo). Vybral jsem si ale kavárničku Corny, neboť působila dojmem vídeňské čtyřky oproti honosné, i když cenově shodné Sedmihvězdě. Popíjel jsem lahvový gösser a čekal, kdo mi rozbije hubu. O barpult se opíral smutný lahvátor a občas prohodil poznámku k postarší servírce. Ta si ležérně dala nohy na stolek a upíjela ze sklenice mléka. Nad hlavou měla nápis „Urkunde“. To byli jediní obyvatelé této kavárny. Z rohu nenápadně pomrkával a broukal hrací automat opatřený pro jistotu známým mott em: „Mensch, ärgere dich nicht.“ Člověče, nezlob se!

Prázdná láhev

Můj soused v zahradě bambusových iluzí je pro mě stále ještě záhadou. Dosud jsem ho neviděl, ovšem ráno přesunul zahradní nábytek. Mám teď na své straně menší stůl, ale zato víc židlí. Na jeho velkém stole stojí prázdná láhev s nápisem „Bionade“. To vypadá nebezpečně.

Jak jsem poprvé viděl Moneta

Navštívil jsem Albertinu. Údajně zde měli mít další Magritty, ale v kase mi paní za drobnou úplatu prozradila, že tu mají Rendu jen jednoho. A to je za jedenáct eur kapku málo. Mají zde Monety a Chagally, ale pokaždé, když nějaký obraz od nich vidím, stávám se přecitlivělým a vzpomenu si, jak jsem s krásnou naivitou svých sedmnácti jar hltal jakékoli informace o těchto malířích. Raději jsem vyrazil po stopách secese, kterou jsem pro sebe objevil až ve dvaceti letech (a to už tak nebolí). Kroky mě neomylně vedly k budově vídeňské Secese s proslulou zlatou kupolí. Před domem stál zaparkovaný autobus.