Yannick Grannecová: Bohyně malých vítězství

Říjen 1980

DOMOV DŮCHODCŮ „PINE RUN“,

DOYLESTOWN, SPOJENÉ STÁTY

Anna vyčkávala přesně na hranici mezi chodbou a pokojem, zda pečovatelka obhájí její věc. Ve snaze ovládnout úzkost se soustřeďovala na každý zvuk: útržky rozhovorů, zvýšené hlasy, hučení televizorů, vrzání neustále otevíraných dveří, cvakání kovových vozíků.

Její záda se vzpouzela, ale položit tašku se mladá žena zatím neodhodlala. Popošla o krok a postavila se doprostřed obdélníku linolea, vyznačujícího práh pokoje. Aby si dodala odvahu, pohrávala si s papírovou kartičkou uloženou v kapse. Sepsala si na ni důkladný argumentář dobře čitelnými versálkami.

Pečovatelka pohladila staré paní skvrnitou ruku, upravila ji čepec a urovnala polštáře.

„Paní Gödelová, máte příliš málo návštěv na to, abyste si mohla dovolit je odmítat. Přijměte ji. Vytáčejte ji. Alespoň se trochu procvičíte!“

Cestou z pokoje se sestra na Annu soucitně usmála. Musí se to s ní umět. Hodně štěstí, má milá. Víc pro ni udělat nemůže. Mladá žena váhala, přestože se na tento rozhovor připravila: předloží nevyvratitelné body svého důkazu, dbajíc na pečlivou výslovnost, a zvesela. Nepříliš přívětivý pohled ženy upoutané na lůžko ji přiměl ke změně názoru. Musí zůstat nestranná, musí splynout s nenápadným oděvem, jejž si ráno zvolila: kostkovaná sukně v béžových tónech a barevně sladěný twinset. V tuto chvíli zbyla Anně jediná jistota: paní Gödelová nepatří k ženám, které lze umenšovat na křestní jméno jen proto, že jsou staré a už brzy zemřou. Anna papírovou kartičku nevytáhne.

„Je mi velkou cti, že se s vámi mohu seznámit, paní Gödelová. Jmenuji se Anna Rothová.“

„Rothová? Vy jste Židovka?“

Silný vídeňský přízvuk vyloudil u Anny úsměv. Nedala se zastrašit.

„Je to pro vás důležité?“

„Ani trochu. Ráda vyzvídám, odkud lide pocházejí. Cestuju už jen zprostředkovaně, teď když…“

Nemocná se pokusila napřímit a bolestně se ušklíbla. Anna ji instinktivně chtěla pomoci. Ledový pohled ji od toho odradil.

„Tak vy jste z Institutu? Nejste příliš mladá na to, abyste hnila v tom starobinci pro vědátory? Ale zkraťme to. Obě víme, proč jste sem přišla.“

„Můžeme vám učinit nabídku.“

„Ta banda pitomců! Jako by to byla otázka peněz!“

Anna cítila, jak se jí zmocňuje panika. Hlavně neodpovídej. Zadržovala dech, přestože potřebovala rozdýchat nevolnost z pachu dezinfekce a špatné kávy, který zamořoval chodby. Staré lidi ani nemocnice nikdy neměla ráda. Adéla uhýbala před jejím pohledem a škrabala se ve vlasech schovaných pod vlněným čepcem. „Jděte odsud, slečno. Tady nemáte co pohledávat.“

Anna se sesula do hnědého koženkového křesla v přijímací hale. Sáhla do krabice s čokoládovými bonbony plněnými likérem, položené na konferenčním stolku vedle křesla. Nechala ji tam, když přišla; sladkosti, to nebyl ten nejlepší nápad: lékaři je paní Gödelové bezpochyby zakázali. Krabice byla prázdná. Anna se pomstila nehtu na palci. Zkusila to, a neuspěla. Institut si bude muset počkat, až vdova zemře, a modlit se ke všem bohům Rýna, aby do té doby nezničila žádnou vzácnost. Anna by tak rada byla první, kdo pořídí soupis Nachlassu Kurta Gödela. Pokoření ji připomnělo její směšné přípravy. Nakonec se dala odbýt jediným cvrnknutím prstu.

Pečlivě roztrhala papírovou kartičku a útržky rozmístila do buněk krabice od cukráře. Před umíněnou neotesaností vdovy Gödelové ji varovali. Přivést ji k rozumu se nepodařilo nikdy nikomu, ani jejím blízkým, ani řediteli Institutu samému. Jak ta bláznivá ženská může tak tvrdohlavě sedět na pokladu, který patři do kulturního dědictví lidstva? Za koho se považuje? Anna vstala. Nemám co ztratit, zkusím to znovu.

Ledabyle zaklepala a hned vešla do pokoje. Zdálo se, že paní Gödelovou její vpád nepřekvapil.

„Nejste ani hamižná, ani bláznivá. Ve skutečnosti je chcete jen provokovat! Tohle malé záškodnictví, to je všechno, co vám zbylo.“

„A oni? Co na mě narafičili tentokrát? Chtějí mi hodit na krk něco jako důvěrnici? Milou, ne moc hezkou holku, aby nedráždila nedůtklivost staré ženské?“

„Víte naprosto jasně, jak cenné jsou ty archivy pro budoucí pokolení.“

„Víte co? Budoucí pokolení mi může políbit zadnici! A ty vaše archivy, ty dost možná spálím. Především mam obrovskou chuť použít jisté dopisy od tchyně jako hajzlpapír.“

„Nemáte právo ty dokumenty zničit!“

„Co si v IASu myslí? Že ta tlustá Rakušanka nedokáže odhadnout důležitost těch lejster? Žila jsem s tím mužem přes padesát let. Setsakramentsky dobře si uvědomuju jeho velikost! Celý život jsem mu nosila vlečku a leštila korunu! Jste jako všichni ti nadutí zaprděnci z Princetonské univerzity, ptáte se, proč se takový génius oženil s takovou bachyni? Obraťte se na budoucí pokolení, třeba vám odpoví! Ale co jsem na něm mohla vidět já, to nezajímalo nikdy nikoho!“

„Zlobíte se, ale ne tak docela na Institut.“

Vdova Gödelová na ni upřela modré vybledlé oči, protkané červenými žilkami, barevně sladěné s květovanou noční košilí.

„Zemřel, paní Gödelová. S tím nikdo nic nenadělá.“

Stará paní zatočila snubním prstenem na zažloutlém prstu.

„Ze které doktorské líhně vás vyhrabali?“

„Nemám žádné zvláštní vědecké znalosti. Pracuji v IASu jako dokumentaristka.“

„Kurt si všechno poznamenával Gabelsbergerovým těsnopisem, což je dávno zapomenutý německý těsnopis. I kdybych vám jeho poznámky dala, nevěděla byste, co si s nimi počít!“

„Umím Gabelsbergerův těsnopis.“

Paní Gödelová si přestala pohrávat s prstenem a oběma rukama se chytila za límec županu.

„Jak je to možné? Na celé zeměkouli mohly zbýt nanejvýš tři osoby…“

„Meine Grossmutter war Deutsche. Sie hat mir die Schrift beigebracht.“

„Pořád si o sobě myslí, kdovíjak nejsou chytří! Měla bych k vám mít důvěru jen proto, že brebentíte trochu německy? Pro vaši informaci, slečno dokumentaristko, pocházím z Vidně, nejsem Němka. A taky byste měla vědět, že ty tři osoby, co dokážou číst Gabelsbergerův těsnopis, nepatří mezi těch deset, co dokážou pochopit Kurta Gödela. Ostatně toho nejste schopna ani vy, ani já.“

„Tak domýšlivá nejsem. Chtěla bych být užitečná tím, že sepíšu obsah Nachlassu, aby ho ti, kdo toho jsou opravdu schopni, mohli snáze studovat. Není to ani vrtoch, ani krádež, ale projev úcty. Paní

Gödelová.“

„Jste celá shrbená. Dělá vás to starší. Narovnejte se!“

Mladá žena napravila držení těla. Celý život slýchala: „Anno, narovnej se!“

„Kde jste koupila tu bonboniéru?“

„Jak jste uhodla, co jsem přinesla?“

„Logickou úvahou. Za prvé, vypadáte jako hodná a dobře vychovaná dívka, nepřišla byste s prázdnýma rukama. Za druhé…“

Pohybem brady ukázala na dveře. Anna se ohlédla: na prahu čekala maličká zmačkaná osůbka v růžovém angorovém svetru s flitry, zamazaném čokoládou.

„Adélo, je čas na čaj.“

„Už jdu, Gladys. A vy, slečno, když tolik toužíte po tom, abyste byla užitečná, začněte tím, že mi pomůžete vstát z téhle chromované rakve.“

Anna přisunula invalidní vozík, spustila kovovou bočnici lůžka a odhrnula přikrývku. Rozpakovala se na starou paní sáhnout. Ta se obrátila na bok, položila třaslavé nohy na zem a úsměvem vybídla Annu, aby ji podepřela. Anna ji chytila pod pažemi. Jakmile se Adéla uvelebila ve vozíku, obě si vydechly; Adéla potěšením a Anna úlevou a překvapením, že si tak snadno vybavila pohyby, jež podle svého mínění už dávno zapomněla. Za její babičkou Josefou se táhla tatáž levandulová vůně. Anna potlačila stesk; stažené hrdlo, to byla nepatrná cena za tak slibné navázání známosti.

„Chcete mě opravdu potěšit, slečno Rothová? Tak mi příště přineste lahev bourbonu. Sem se daří propašovat jen sherry. Sherry je mi odporné. Ostatně Angličany odjakživa nesnáším.“

„Můžu se sem tedy vrátit?“

„Mag sein…“