Liverpoolský rodák a pianista Paul Lewis, jehož cesta k hudbě byla naprosto intuitivní, netradiční a plná náhod, dnes patří k nejrespektovanějším umělcům své generace. Na připravovaném ročníku Pražského jara vystoupí hned dvakrát – nejprve 1. června ve večerním recitálu, tzv. nokturnu, a na závěrečném koncertu festivalu 3. června zahraje za doprovodu Royal Liverpool Philharmonic Orchestra v Brahmsově klavírním koncertu.
A bude to podobné, jako když Lewisovi jeho strýček o Vánocích daroval dětské varhánky. Preludování malého Paula uvádělo rodiče v úžas – a žasnout asi nepřestávají ani dns, kdy cestují na synovy koncerty do Carnegie Hall nebo Lincolnova centra.
Už v osmi Lewis objevil hudební oddělení místní knihovny a poprvé slyšel klasickou hudbu: Mozarta, Beethovena, Schuberta v podání Wilhelma Kempffa či Alfreda Brendela. Ve škole se ale mohl přihlásit leda na violoncello a jeho řádné klavírní vzdělání začalo až ve čtrnácti letech, kdy si okolí povšimlo schopností pianisty-samouka. Později byl přijat na Guildhall School of Music, kde studoval ve třídě Joan Havillové. Na půdě této vážené instituce také došlo k osobnímu setkání s legendárním Alfredem Brendlem, u nějž se pak školil soukromě.
Lewisovým osudovým skladatelem je Ludwig van Beethoven – ostatně nepodobá se mu trochu? Napříklda se nezdráhá věnovat dlouhé koncertní šňůry výlučně tomuto autorovi (jedna taková vede pianistu také na pódium Pražského jara). Cesta k interpretaci pro Lewise začíná nad notovým textem, jejž podrobuje detailnímu zkoumání. V konfrontaci s autografem si pak ujasňuje detaily, i když se jím nenechává svazovat. A výsledkem je pohled na Beethovena zbavený interpretačních klišé.
Paul Lewis natočil komplet Beethovenových sonát, což mu vyneslo cenu Gramophone Instrumental Award a ocenění za desku roku v roce 2008; na londýnských Proms provedl jako první pianista všech pět Beethovenových koncertů, jejichž nahrávka s Jiřím Bělohlávkem z roku 2010 získala titul Deska měsíce magazínů Gramophone i Classic FM. „Tyto snímky zaujímají čestné místo mezi nejlepšími nahrávkami velikánů jako Wilhelm Kempff, Emil Gilels, Radu Lupu či Murray Perahia,“ napsal kritik Gramophonu. Lewisovi ale patří také cena Diapason d’Or za rok 2002 za Schubertovy sonáty, nizozemská Edison Award za rok 2004 a 2005, Preis der Deutschen Schallplattenkritik a jiné. Nadšení budí také Schubertovy cykly, které Lewis postupně natáčí s tenoristou Markem Padmorem.
Přitom pro Lewise je tento skladatel stálou výzvou, jak říká. „Je to možná překvapivé, ale navzdory tomu, že Beethoven byl sám prvotřídní pianista, není jeho psaní pro klavír pohodlné. Nikdy nepíše ‚pianisticky‘, jako to dělali například Chopin a Liszt – to je věc, kterou si fyzicky velmi dobře uvědomujete,“ jak Lewis při jedné ze svých návštěv Prahy. A dodal, že podle něj se Beethoven o nic takového ani nestaral. „Má hudební myšlenku, ví, co chce říct, a myslí na to, jak nejlépe to sdělit, ne na to, aby se to pohodlně hrálo.“
Pro pražskojarní nokturno připravil Lewis tři sonáty, v nichž už zcela hluchý Beethoven na sklonku života zamířil k novým obzorům klavírního zvuku. Překvapivá je i jejich netradiční stavba, která se neohlíží na v klasicismu ustálená pravidla „správné“ sonáty. Závěrečný večer festivalu s Royal Liverpool Orchestra zahájí (s Paulem Lewisem v roli sólisty) monumentální Klavírní koncert č. 1 Johannesa Brahmse. Dílo, které se formovalo nesnadno a které chvílemi předstírá, že je symfonií a chvíli zas koncertem. Právě propojení orchestrálního a klavírního zvuku, hutné akordy kladoucí vysoké nároky na techniku i fyzičku interpreta, tvoří jedinečný, opulentní brahmsovský zvuk.
Kočovný život a sláva kladou velké nároky na duševní integritu každého umělce. Paul Lewis kompenzuje pobyt na pódiu klidem venkovského domu. S manželkou, norskou violoncellistkou Bjørg a třemi dětmi se usadili ve vesnici Latimore v Buckinghamshire – jen 40 minut vlakem od Londýna – a založili tu komorní festival Midsummer Music, který je setkáním přátel provozujících komorní hudbu pro potěšení své i publika.
