V podání klavíristky Piresové dostane Mozart průzračnost a hloubku

Portugalská klavíristka Maria João Piresová, umělkyně s drobnýma rukama a obrovskou vnitřní silou, často v mnoha variantách opakuje tvrzení, že kariéra je vedlejší a klavír ne až tak podstatný. Od pianistky, která patřila mezi exkluzivní umělce Deutsche Grammophon a hostovala snad u všech významných orchestrů, to může znít jako póza, ale při pohledu na aktivity a životní dráhu Piresové ta slova dávají smysl.

Kritika ji označuje za ideální chopinovskou interpretku. Posluchači vědí, že v jejím podání dostávají Chopin, Mozart či Schubert průzračnost a hloubku. Její koncerty se stávají takřka esoterickým zážitkem. Ego interpretky je až na posledním místě a uvolňuje prostor hudbě a jejímu sdílení.

Piresová se narodila v Lisabonu v roce 1944. Jako sedmiletá už veřejně prováděla Mozartovy koncerty, od devíti, kdy obdržela nejvyšší portugalské ocenění pro mladé umělce, studovala konzervatoř v Lisabonu. Měla už za sebou turné po Portugalsku, Španělsku a Německu, když jako šestadvacetiletá zvítězila v Beethovenově soutěži v Bruselu. To odstartovalo její mezinárodní kariéru: podnikla turné po Evropě, Africe a Japonsku.

Koncertní dráha ji svedla dohromady s nejlepšími orchestry a dirigenty světa: s Montrealskými symfoniky a Charlesem Dutoitem, s Newyorskou filharmonií, s Claudiem Abbadem, orchestry v Berlíně, Londýně, Bostonu, Paříži. V roce 1990 vystoupila Maria João Pires na Salcburském festivalu s Vídeňskými filharmoniky pod Abbadovou taktovkou. Hrála s Berlínskými i Londýnskými filharmoniky, s orchestrem Concertgebouw. V posledních letech navštívila festivaly jako Schleswig-Holstein, Schubertiade, Tanglewood, Ravinia, Montpellier, Lucerne, Edinburgh či BBC Proms.

Citlivá umělkyně vždy cítila potřebu vyvažovat hektický koncertní život dlouhými přestávkami mimo pódium. „Za pochodu“ vychovala čtyři vlastní dcery, k nimž po padesátce přijala ještě dva adoptivní chlapce. A děti, hlavně ty znevýhodněné a hlavně jejich vzdělání a budoucnost, jsou stále v centru pozornosti Piresové. S vehemencí se vrhá do sociálních a edukativních projektů (jeden takový velkorysý program ji přivedl až ke zdravotnímu kolapsu).

Se svým životním názorem blízkým budhismu považuje například hudební soutěže za nesmyslné. Umělec má podle ní zodpovědnost mnohem větší než uspět na úkor druhých – totiž zlepšit svět, třeba o maličko. Také klavírní recitály nazývá Piresová ne zrovna šťastným vynálezem romantické éry. Proč? „Člověk je na pódiu sám, nemůže se dělit, stává se výlučným a tedy osamělým,“ říká. Intenzivně proto pěstuje komorní hudbu: s houslistou Augustinem Dumayem natočila například kompletní houslové sonáty Beethovena, Brahmse a Griega.

Její sólová diskografie je rovněž velmi obsáhlá. V 70. a 80. letech natočila pro Erato komplety Mozartových a Bachových koncertů, oba Chopinovy koncerty a soubor Chopinových valčíků. Od roku 1989, kdy si ji pod křídla vzal Deutsche Grammophon, většinu tohoto repertoáru nahrála znovu. Mezi mimořádné výkony je nutné řadit komplet Mozartových sonát, schumannovský disk a komplet Chopinových preludií. Svůj kontrakt s firmou Piresová v roce 2013 bez velkého humbuku vypověděla – čím dál větší propojení hudby a komerce se jí příčilo. Nicméně v minulém roce vydalo DG k sedmdesátinám pianistky soubor všech jejích dosavadních sólových nahrávek.

Už před pěti lety Maria João Piresová ohlašovala ukončení veškeré koncertní činnosti. Odchodem hrozí stále, takže je o důvod víc vychutnat si její festivalové vystoupení. Na něm Piresová spolu s Budapest Festival Orchestra dirigovaným Ivanem Fischerem zahraje Klavírní koncert Es dur č. 9, jejž W. A. Mozart zkomponoval jako jednadvacetiletý. Patří k jeho nejhranějším skladbám a slouží za vzor klasicistní dokonalosti. Dlouho se uváděl pod přezdívkou „Jeunehomme“, o níž nikdo netušil, co vlastně znamená. Před několika lety přišel muzikolog Michael Lorenz na to, že adresátkou díla byla Mozartova dobrá přítelkyně Victoire Jenamy, tanečnice a skvělá pianistka.