Svůj nejnovější snímek Tančící Arabové, aktuálně nominovaný na čtyři výroční ceny izraelské filmové akademie, v sobotu na pražském Febiofestu představil mezinárodně uznávaný izraelský režisér Eran Riklis. Jeho první snímky byly v 90. letech uvedeny v programu Berlinale i festivalu v Benátkách.

Ve filmu Tančící Arabové vypráví Riklis příběh palestinského mladíka vyrůstajícího v židovském prostředí. Režisér ve snímku potvrdil svou pověst citlivého pozorovatele, schopného poutavě a srozumitelně vykreslit výzvy nestabilního regionu. Riklis pokládá za závazek předkládat závažná témata, ale nikoli pouze kázáním o politice, nýbrž dynamickým a empatickým vyprávěním.

"Už je jakýmsi klišé říkat: Židé tolik trpěli, že mohou přežít jen díky humoru. Já jsem na to vsadil - myslím, že musíme být trochu optimisté. Humor mi pomáhá komunikovat s diváky, když chci zobrazit některá závažná politická témata. Navíc si myslím, že je dobré lidi rozesmát," řekl Riklis po projekci na tiskové konferenci. Díky Facebooku je prý ve spojení i s arabským publikem - a také jeho reakce prý byla dobrá.

Tato metoda podle Riklise funguje v Izraeli, ale vlastně všude. "Například na začátku filmu Tančící Arabové se zpočátku diváci smějí, pak už se jen usmívají, než příběh přejde do vážnější části," dodal. Jde prý trochu o židovský přístup, ale i tak trochu italský, neboť Italové podle něj dokážou v jeden den absolvovat pohřeb i svatbu, jak Riklis zdůraznil. Festival uvádí v rámci jeho pocty ještě filmy Syrská nevěsta, oceněný diváckou cenou v Locarnu, Citronový sad, který obdobné ocenění získal na Berlinale, a tragikomedii Personalista.

Riklis prožil část dětství ve Spojených státech a v Brazílii, kde pracoval jeho otec, krom jiného i nadšený amatérský filmař. Třebaže na vyrůstajícího mladíka americká kultura silně zapůsobila, po návratu do Izraele se záhy identifikoval s novým prostředím a jeho specifiky. Po skončení vojenské služby začal studovat v Tel Avivu. V polovině 70. let přesídlil na prestižní britskou National Film and Television School, kterou úspěšně absolvoval.

Od počátku 90. let pronikala Riklisova tvorba na mezinárodní přehlídky; kupříkladu drama Cup Final bylo v roce 1993 uvedeno v rámci Berlinale i na benátském filmovém festivalu. Počínaje komerčně úspěšným filmem Zohar (1993) si Riklis udržuje stabilní přízeň izraelské filmové akademie. Mezinárodní průlom pro něj znamenalo v roce 2004 uvedení dramatu Syrská nevěsta, ve kterém tragikomicky nahlížel na byrokratické obtíže svatebčanů v oblasti izraelsko-syrské hranice na Golanských výšinách.

Film Citronový sad z roku 2008 zase vnímavě a s jemným nádechem mystiky pojednával o zoufalém úsilí palestinské vdovy zabránit pokácení jejího citroníku, o což se snaží nový soused - izraelský ministr obrany. Riklisovým dalším filmem má být thriller odehrávající se v Paříži a vyprávějící o lásce mezi novinářkou a agentem špionážní izraelské organizace Mossad.