Steve Sem-Sandberg: Vyvolení

Gross navlékne gumové rukavice a prohmatává mu varlata a zastrčí prst do konečníku. Jakmile to skončí, objeví se znovu sestra, která ho přijala, a přináší mu noční košili. Je ale pořád ještě časně dopoledne. Na jednotvárné kosodélníkové dlaždice na podlaze chodeb dopadá bílé zimní světlo a právě to světlo se mu navždycky vryje do paměti. Zvláštní jiskrné světlo na chodbách a v ložnicích, na stěnách i na podlaze, které jako by žilo svým vlastním životem, zcela nezávislým na dětech uvnitř, a tím pádem i stálejším než ony. Ošetřovatelka ovšem nemá čas ani trpělivost čekat. Tak jdeš, nebo tu budeš civět celý den?

Procházejí zadními dveřmi ven. A tam, mezi vysokými stromy, poprvé uvidí dlouhou řadu k sobě přiléhajících pavilonů, které se v nejbližších letech mají stát jeho domovem. Bledé a uzavřené, v protáhlém, ledově sinavém stínu hory. Pavilony s nepravidelně lomenými cihlovými fasádami a zamřížovanými okny vypadají jeden jako druhý. Napohled propojené krátkými kolejemi. O kousek výš se objeví červenobílá lokomotiva táhnoucí za sebou tři malé nákladní vozy. Vypadá jako dětská hračka.

Jeho budoucí domov, pavilon číslo 9, leží vlevo ve druhé řadě, počítáno od cesty uprostřed. Ošetřovatelka vytáhne ze zástěry velký svazek klíčů a zkušenými prsty se probírá k tomu správnému. Přestože je dopoledne, dveře ke všem sálům jsou zamčené. A pokud jsou někde za dveřmi děti, pak nikde není slyšet ani hlásek.

Sestra ho vede ke skříni vedle umývárny, odkud mu podá ručník a kostku hnědého ústavního mýdla. Po koupeli mu prohlédne nehty a uši a teprve potom mu vrátí jeho šaty. Filcové pantofle si ale smí nechat jako domácí obuv. Také dostane krátký šedý kabátek z ovčí vlny, ale nesmí si ho obléknout, ačkoli je na chodbě strašná zima. Nad vysokými bílými dveřmi, kam ho ošetřovatelka zavede, stojí číslice IV. Nejdřív ho napadne, že děti tam uvnitř sedí se zatajeným dechem. Později si to spíš vykládá tak, že byly mrtvé už tenkrát a život předstíraly jen kvůli němu. Aby nezmalomyslněl rovnou na začátku.

Řeka   O svém dětství Adrian řekl, že k nejšťastnějším rokům sice nepatřilo, ale že na ně dokáže vzpomínat beze studu. Léto trávil se svým oblíbeným strýčkem, matčiným mladším bratrem, kterému máma říkala Franz, ale ve skutečnosti se jmenoval Ferenc a bydlel v Kaisermühlenu. Všechny děti v rodině měly příjmení Dobrosch, protože matka a otec tehdy nebyli svoji. Ferenc tvrdil, že Dobrosch je maďarské jméno, ačkoli maďarsky ani trochu nezní, a vyprávěl, že rodina z matčiny strany pochází z maďarských vesniček z té části země, která dnes patří Slovensku. Máma trvala na tom, že jméno je slovenské, maďarské tedy rozhodně není, ale to je úplně jedno, protože je stejně dobré jako kterékoli jiné rakouské jméno, jelikož všechna jména v Rakousku si dřív byla rovná. Strýček Ferenc neměl žádné vzdělání, ale byl pilný a podnikavý a živil se různými kšeftíky a melouchy, jež se po jistou dobu sháněly docela dobře.

V létě se staral o zvířata majitelům parcel v zahrádkářské kolonii na starém záplavovém území mezi řekou a povodňovou hrází Hubertusdamm. Zahrádkáři si tenkrát dost často drželi krávy nebo kozy. Adrian i s mladším bratrem Helmutem pomáhali zvířata krmit, a za to si domů odnášeli konev čerstvě nadojeného mléka. U zvířat bylo teplo a bezpečí. Když pršelo, stála dobytčata přitisknutá jedno k druhému, jako kdyby spala. Spolu s Ferencem lehával na zemi pokryté výkaly, cáry pneumatik i hřebíky z okolních dílen, takže si člověk musel dávat dobrý pozor, když tudy běhal naboso, aby si něco nevrazil do nohy. Po dešti bývalo ve vzduchu vlhko, letní nebe se klenulo vysoko a průzračně a mračna hmyzu se nad kalužemi hnoje formovala do černých sloupů. Ferenc nosil rádiovku a sako, ale pod sakem nic, a chlupatá, sluncem osmahlá prsa měl posetá zarudlými štípanci. Ty nejhorší pupínky si vymačkával mezi ztvrdlými nehty a z prstů pak sál vlastní krev. Vůbec to nebolí, ujišťoval Adriana.

Taky ho naučil žvýkat trávu na utišení hladu. Pak spolu leželi a koukali na řeku. Ta řeka je neštěstí, říkal Ferenc. Kdysi býval Kaisermühlen součást druhého městského okresu a sedláci z kraje jezdili s obilím do zdejších mlýnů na řece. Pak ovšem císař rozhodl, že se říční ramena přehradí a koryta zregulují, a skrz celou oblast nechal vyhloubit nové koryto, a proto se to území, které před regulací leželo na levém břehu Dunaje, najednou ocitlo na pravém, odříznuto řekou od okolního kraje.

Od té chvíle se Kaisermühlenu mezi lidmi říkalo Hladový ostrov. Lidi se sem táhli za prací, ale přes řeku se nedostali. Je to jako s Panamským kanálem, dodal Ferenc. Ti, co ho hloubili, zkapali jak mouchy. Adrian se Ference ptal, jestli znal někoho z těch, kdo tady stavěli, a Ferenc mu odpověděl, že na to byl tenkrát moc malý, ale měl příbuzné z otcovy strany, kteří na regulaci řeky pracovali, ačkoli jinak se na to najímali hlavně cizinci, protože práce to byla nebezpečná. Lidi umírali na tyfus nebo je vzala voda a těla se vynořila až po několika měsících nebo dokonce i letech a nikdo už pak nevěděl, kdo jsou a odkud přišli.

Adrian měl řeku rád, hlavně za jasných dnů, když se vypršelo a bylo vidět daleko do kraje. Dal se zahlédnout Kahlenberg, i most Reichsbrücke a věž kostela Kaiser Jubiläumskirche v Leopoldstadtu. Měl rád tu spoutanou, ale nezdolnou sílu říčního toku, líbilo se mu, jak se s každou hodinou mění světlo řeky i nebe, líbila se mu těžká a větrem zčeřená masa vody, jež se pak k večeru docela uklidnila a ztichla, až člověku skoro připadalo, že by se po ní dalo kráčet jako po podlaze. Vydali se domů, první šel Ferenc s konví mléka, za ním on a naposledy mladší bratr. Helmutovi byly tenkrát sotva tři a musel se hodně snažit, aby jim stačil. Helmut byl malý, modrooký a měl vzpurné světlé vlásky. Nikdo by nevěřil, že to je dítě Eugena Zieglera, dokonce ani sám Ziegler ne, a taky matce vyčítal, že si tohle děcko pořídila s jiným. Ale Adrian byl Helmutovi nejblíž a bratr podle něj jako kdyby otci z oka vypadl. Stejný nepřítomný pohled a podbízivý úsměv. Nikdo z nich nechodil obutý. Matce připadalo zbytečné boty ošoupat, když to není nutné.

Simmeringer Hauptstraße   Adrian vyrostl v Simmeringu. A víc než to, říkával později. Bez ohledu na roky strávené ve Spiegelgrundu jsem vlastně prožil celý život v Simmeringu. Když jsem byl dán k adopci, taky jsem skončil ze všech možných míst zrovna v Simmeringu. Dokonce i ve vězení jsem byl v Simmeringu. V Kaiserbersdorfu. Smál se přitom, ale bylo zřejmé, že v jeho očích se to spíš podobá zatracení. Od některých míst se člověk už nikdy neodpoutá. Právě v době, kdy se Eugen Ziegler přistěhoval do Simmeringu, spustili sociální demokraté ohromné stavební projekty, které měly jednou provždy vymýtit chudobu, jak stálo na volebním plakátě, a Simmering Hauptstraße vypadala pořád stejně jako už pěkných pár staletí: přeplněná průjezdní ulice spojující síť malých dílen a továrniček, obchodů a hospod. Dům, kde rodina bydlela, pocházel z minulého století a jako většina činžáků v téhle čtvrti obracel svou slušnou stranu do ulice, zatímco směrem do dvora bujel méněcenný a ostudný život.

Dům byl jen dvoupatrový, ale poměrně dlouhý, měl dva samostatné vchody, uprostřed vrata pro povozy, sice dost prostorná, ale zas ne tak moc, jak vyprávěl Adrian. Protože do obou dubových zárubní se zarývaly hluboké šrámy ve výši korby povozů, které přesně vyznačovaly, kde koňské povozy nebo náklaďáky často uvízly. Ve vedlejším domě byl hostinec a majitel vždycky skládal těžké sudy s pivem uvnitř ve dvoře. Také kupec Streidl, který měl v domě krám, přijímal zboží touhle cestou. Do bytů na obou podlažích se vstupovalo úzkou pavlačí ze dvora. Dobroschovi-Zieglerovi bydleli v patře na nejzazším konci vpravo. A v protějším rohu dvorku, vedle záchodů pod starým vysokým kaštanem, byla v přístavku prádelna pro všechny obyvatele domu.

Každý den bez ohledu na roční dobu nebo počasí se v domečku scházely ženské k praní, často v doprovodu houfu povykujících dětí. Jedna z prvních Adrianových vzpomínek se váže k tomu, jak se jednoho pošmourného zimního dne vrátil domů a uvnitř ve velké místnosti seděl hustý oblak nakyslých výparů z prádla a nad sporákem a na pavlači visely oděvy, Emilia a Magda zvedají kotle s vařící vodou až ke zpoceným, zarudlým tvářím a křičí na něj pronikavým hlasem, ať se klidí z cesty a neopaří se. Emilia a Magda byly mladší sestry jeho matky. A jelikož si zatím nenašly ženicha, nechal je Adrianův otec milostivě bydlet u sebe. Byt se vlastně skládal jen z téhle kuchyně se sporákem a pak z jedné trochu větší sousední místnosti, jejíž jednu stěnu pokrývala plíseň. Bylo skoro až neuvěřitelné, že se tam dohromady vměstnalo tolik lidí.

V jednom kuchyňském výklenku ještě navíc spal matčin starší bratr Florian, který byl tak trochu podivín, jak se tehdy říkalo, a nikdy ho ani nenapadlo si hledat práci, ačkoli ho k tomu Adrianova matka pořád ponoukala. Ostatně Adrianův otec také, když byl doma, protože i to se občas stávalo, říkal Adrian, ne že by přišel domů, protože k tomu by se v těch letech určitě nesnížil, ale šel náhodou kolem, zaskočil na chvilku, jak to sám nazýval. Většinou s sebou přinesl kořalku; nejdřív byl velkorysý a každému naléval, pak toho najednou měl plné zuby a popadl ho záchvat vzteku, který si povětšinou vylil na matčiných sestrách a bratrech, nadával jim do parazitů a neřádstva, co bydlí v jeho bytě nezákonně a na jeho náklady, což samozřejmě nebyla pravda, tvrdil Adrian, protože z bratrů tam natrvalo bydlel jen Florian, a za toho platil strýc Ferenc, a ten vždycky přidal ještě něco navíc, jak jen mohl, kdežto otec, který vykládal o tom, jaké pořád dělá ohromné obchody, nezaplatil nikdy ani ň.

Nejhůř se Eugen Ziegler choval ke strýci Florianovi. Adrian si vzpomíná na jeden výstup, kdy otec popadl Floriana za černou kštici a praštil mu hlavou o zeď jako koulí. A pak znovu a znovu. Znělo to, jako když bušíš zadní stranou sekery do špalku. Dutě. Strýc Florian se nebránil, jen bělmo se mu v lebečních důlcích obracelo nahoru. Byl to jeden z těch ojedinělých okamžiků, kdy se matka odvážila odporovat a hrozila, že jestli Eugen nenechá Floriana na pokoji, odejde od něj jednou provždy. To se snadno řeklo, ale co by se stalo se všemi ostatními, kdyby Leonie Eugena opustila. Všichni na ní byli závislí, bratři, sestry a narůstající houf dětí.

A tak utřela z podlahy krev, prázdné láhve schovala pod dřez, a zatímco Florian klížil nohy kuchyňského stolu, které Eugen roztřískal (on byl Florian jen na jednoduché praktické věci, všechno, čím se dokázal projevit, měl v prstech), nasadila si matka rádiovku na hlavu, zapnula hnědý bavlněný plášť, který nosila za každého počasí, a nasedla na tramvaj 71 na Schwarzenbergplatz. Celý den potom drhla podlahy a klepala koberce v bohatých rodinách ve Wiedenu nebo Josefstadtu a podobných místech, občas až v Salmannsdorfu v Döblingu. Tenkrát ani neměla na lístek na tramvaj a musela jít celou tu dlouhou cestu pěšky.

To, co si Leonie Dobroschová vydělala úklidem v domácnostech, stačilo sotva na nájem, takže si často s sebou domů přinesla i zbytky jídla, které vyžebrala, včerejší chléb, brambory nebo knedlíky, jež se daly osmažit. Prostě drobky od stolu bohatých. A protože doma všechno pustlo hned, jak vytáhla paty ze dveří, musela po příchodu nejprve, ještě než se pustila do přípravy večeře, začít uklízet a dávat domácnost do pořádku. Jen jediný den v týdnu měla pro sebe. Neděli. To všechny vyhodila z bytu ven, zaklekla k neckám a drhla podlahu, pak na zem rozložila noviny a nikoho dovnitř nepustila, chraň pánbůh každého, kdo by se objevil ve dveřích. Seděla u kuchyňského stolu, buď sama, nebo se strýčkem Florianem (on jediný tam směl být). Jen seděla, nic nedělala.

A protože děti měly dovnitř vstup zakázán a ať se objevily kdekoli, vždycky je odtamtud někdo vyhnal, slézaly se do party. Děti různě staré, které se toulaly po svém rajonu a snažily se vyžebrat něco k snědku nebo si někde přivydělat, povětšinou také kradly, hlavně z bedýnek se zeleninou, jež si prodavači stavěli na chodník. Adrian k téhle partě utíkal už od svých tří nebo čtyř let, když na něj tetičky neměly čas. Děti pobíhaly dole kolem nemocničních pavilonů v Hasenleitenu nebo podél kanálu Dunaje, který se v létě pod listnatými korunami stával zázračnou oázou chladivého poklidu, nebo u vysokých plynojemů, jejichž hnědé cihlové budovy se nad jeho útlým dětstvím tyčily jako ohromný monument. Když bydleli v Simmeringer Hauptstraße, býval z celé té potulné bandy nejmladší a nezřídka se přihodilo, že někam zabloudil. Podle jedné příhody, která se v rodině často vyprávěla (vykládala ji hlavně jeho sestra Laura), ležel prý jako čtyřletý před kostelem sv. Vavřince, kde omdlel.

Stalo se to uprostřed zimy a chvíli trvalo, než si ho někdo všiml. Malý zasněžený štuclík pod kostelními schody. Našel ho kostelník, a protože nikdo nevěděl, kdo to je, a neměl se koho zeptat, slitovala se nad ním farářova hospodyně, vzala ho s sebou domů, vykoupala ho, nakrmila a uložila do postele. To bylo poprvé v životě, kdy spal v posteli úplně sám, ne v nohách postele svých tet nebo společně s Helmutem a Laurou. Tři dny byl u hospodyně, než si ho vystrašená a zahanbená matka přišla vyzvednout. Matčin stud ovšem nepramenil z toho, že chlapec zůstal u místního faráře, ona moc dobře věděla, kde je, protože děti jí samozřejmě hned pověděly, kde si hrály, ale nechtěla do té záležitosti zaplést policii (jako většina lidí v její situaci cítila Leonie Dobroschová nepřekonatelný strach ze všeho, co mělo něco společného s úřady), a když už to všechno dopadlo takhle nešťastně, pomyslela si, ať tam raději syn chvíli zůstane a pořádně se vykrmí.

Adriana Zieglera potom také mnohokrát napadlo: že ho matka vlastně odložila už tenkrát. Navíc to byla docela snadná věc, protože později se vždycky dalo tvrdit, což matka určitě udělala už tenkrát, když skončil u farářovy hospodyně, že to je jen kvůli němu samotnému, a možná úplně to nejlepší, co se mu mohlo stát. Ještě daleko později, když ležel ve Spiegelgrundu, se mu zdály děsivé sny o farské hospodyni, o jejích tvrdých úzkých rtech a přísných očích, jejichž pomněnkové duhovky do sebe všechno vcucly a nic na oplátku nevydaly. Jednou na něj ty svoje pomněnkové oči upřela a zeptala se, jestli ví, kdo bydlí v nebi a jak se jmenuje jeho syn, a když nedokázal odpovědět, jen se povýšeně ušklíbla, nastavila mu záda a už s ním ani slovo nepromluvila.

Doma se nemluvilo ani o nebi, ani o zemi. Vlastně se nemluvilo o ničem jiném než o tom, co měl člověk zrovna na práci. Jediný Ferenc se občas pouštěl do dlouhých výkladů o všem možném, a to mu sourozenci často zazlívali. Když se psychologové ve Spiegelgrundu Adriana vyptávali, co ví o otcově či matčině původu, samozřejmě proto, aby určili druh krve kolující v jeho žilách, nedokázal odpovědět. Pokud doma o něčem nemluvili, pak právě o tom, co se stalo dřív, protože to s sebou prokazatelně přinášelo neštěstí. Že jeho matka pracovala spoustu let, než se přestěhovala do Vídně, jako šička ve fabrice ve Vorarlbergu a měla dítě s tímhle Zieglerem, se dozvěděl až ve Spiegelgrundu. A to ještě náhodou, když jeden z vychovatelů, který ho měl potrestat, nahlas předčítal z jeho chorobopisu.

A kdo, nebo možná co tenhle Eugen Ziegler vlastně je, tedy co je ve smyslu dědičného biologického materiálu, to pochopil teprve tehdy, když byl čtyři roky umístěn do náhradní péče a pak svými pěstouny zavržen. Skončil ve výchovném ústavu v Mödlingu a tamní personál tvrdil, že z něj nikdy nic kloudného nevyroste, protože mu v žilách koluje cikánská krev. Ale pak se něco stalo. Možná to má prosté vysvětlení, přišla válka.

Jednoho rána byl předvolán do ředitelovy kanceláře a ten mu oznámil, mám pro tebe překvapení, otevřel dveře do sousední místnosti, o níž si Adrian nejprve myslel, že to je sklad nebo kumbál, a kdo se odtamtud nezjevil jako králík z klobouku, jeho otec, cikánský baron s úsměvem od ucha k uchu, a prohlásil, teď uděláme tlustou čáru za vším, co bylo. To se stalo v říjnu 1939. Otce neviděl dobré čtyři roky a předtím tak nanejvýš několikrát do roka. Teď mu bylo deset a ředitel mu oznámil, že půjde s otcem domů. Očekávalo se, že bude šťastný. Ve skutečnosti ale ještě nikdy předtím neprožíval takový strach jako tehdy.