V Cannes ohromil videoherně natočený film o členovi nacistického Sonderkommanda

Od našeho zpravodaje z Cannes – Zapomeňme na Schindlerův seznam. Ve srovnání s filmem Saulův syn, který měl tento týden premiéru na festivalu v Cannes, jde o infantilní komedii. Debutující maďarský režisér László Nemes svůj snímek natočil barevně, na klasický formát 4:3, který dnes už působí archivně a téměř čtvercově, tedy podobně jako módní Instagram.

V úvodním záběru se do striktní výseče kamery dostane titulní muž Saul (neherec Géza Röhrig) a další téměř dvě hodiny se odsud nehne. Saul tvoří první plán, točí se k nám čelem nebo zády, je podobně blízko jako Michael Keaton v loňském Birdmanovi – s tím rozdílem, že tady nejsme na divadle, ale v Osvětimi roku 1944.

Všechnu Saulovu činnost pohání čistá potřeba: pracovat. Jíst. Pracovat a pohřbít syna. Pomoct s povstáním, ale především pohřbít tělo, které by mohlo patřit jeho synovi. Strhaný Saul patří do Sonderkommanda, tedy skupiny židovských vězňů, kterým byly v koncentračních táborech svěřeny ty nejodpornější činnosti. Saul uvádí nový transport do plynové komory. Příchozí pomáhá svlékat. Probírá se oblečením, hledá šperky, mince. Odnáší jejich oblečení pryč, odváží „kusy“, čili mrtvoly.

Když mezi mrtvolami objeví tělo svého syna, chce sehnat rabína, který by mu pomohl ho řádně pohřbít. Během hledání musí pokračovat ve frenetickém tempu v obvyklé práci. Čistit komory. Házet popel do řeky. Účastnit se příprav vězeňského povstání, které je potřeba co nejvíc urychlit. Prosby, nátlaky, úplatky. Všechno probíhá zběsile rychle – ostatně film se odehrává chronologicky během pouhých dvou dní.

Kamera za Saulovými rameny celou dobu působí jako ve videohře, až je občas těžké se zorientovat. Saulův neustálý pohyb navíc ze snímku dělá téměř dokonalý akční film. S tím, jak se všechny válečné hrůzy odehrávají ve druhém a třetím plánu, jsou mnohem víc otázkou divácké představivosti než tvůrčí doslovnosti. Režisér Nemes se tak úspěšně distancuje od zavedených klišé, přitom se k jádru problému přibližuje mnohem blíž než filmaři před ním.

Nemes zároveň přichází s unikátní zvukovou stopou: výdech, nádech, pokřiky, rozkazy a sípání. Vězni se mezi sebou dorozumívají jakýmsi newspeakem, složeným z infinitivů. Rodné řeči se slévají, není čas než na pár slabik. Šeptání, mumlání, aby Saula nezaslechl nikdo třetí. Tváře hrdinů pak vyjadřují nanejvýš fyzický stav žití.

Díky tomuto přístupu Saulův syn nejen, že není podobný ničemu, co bychom od filmu na pozadí holocaustu čekali, především je ohromně sugestivní. Režisér také nebere diváka jako rukojmí drtivé situace, jak by bylo lze očekávat. Tím, že vše zobrazuje skrze Saulův pohled, který je otupělý a vzdálený, je celá podívaná snesitelná i pro slabší povahy. Přitom ale ze života v koncentračním táboře nevydává žádné kompromisní svědectví.

László Nemes působil jako asistent legendárního režiséra Bély Tarra při vzniku atmosférické kriminálky Muž z Londýna, kde hrál mimo jiné Miroslav Krobot. V Saulově synovi ale nenajdeme nic z Tárrových obvyklých dlouhých záběrů. Jeho odkaz je skrytý uvnitř snímku, v nahotě, jakou na diváka působí.

Film je naopak vyzrálou audiovizuální představou a upřímnou výpovědí o jedné z nejstrašnějších epizod moderního lidstva. Namítnout lze proti němu jediné – v poslední třetině by si zasloužil pár nemilosrdných zkrácení.