John Bok, Jan Novák: Život mimo kategorie

Jak jsi podepsal Chartu 77?

Já nebyl v tom úzkým okruhu disíků, takže jsem nevěděl, ke komu mám jít. To bylo logicky utajený, aby to estébáci rychle nerozmetali. Ale pak jsem potkal Honzu Patočku, syna starýho pana profesora, a Honzu Sekala, což zase byl syn překladatele a sochaře Zbyňka Sekala. Oba Honzové byli kamarádi a tehdy jsme nějak šli do Riegráku, kde já začal mluvit o Chartě a oni Chartu vytáhli. Takže jsem si ji přečet a říkám: „Tak tohle já podepíšu taky.“

To bylo kdy?

To bylo v únoru nebo březnu 1978. A to se dělalo tak, že jsi podepsal takovej ústřižek, pod jméno jsi napsal svou profesi a adresu a ten papír jsi někomu předal anebo jsi ho někam dones. Takže já podepsal papírek jako John Bok, vlakový pošťák a výpravčí závěru, a říkám: „Kam to mám odevzdat?“

A Honza Patočka říká: „Tak to dej třeba tátovi.“ To bylo, ještě než starej pan Patočka tragicky zemřel, to bydlel nahoře za Pohořelcem v přízemí takový vily. Takže jsem tam zašel, ale pan Patočka zrovna nebyl doma. Zase ho od rána vyslýchali. Tak jsem svůj podpis hodil do schránky a otočím se a vidím, že naproti ve vile se špinavejma oknama je jedno jediný okno do půlky vyčištěný. No tak jsem estébákům zamával a šel jsem do hajzlu. To prostě bylo jasný, že tam maj kameru, to fungovalo spolehlivě.

Vnímal jsi ten podpis jako zásadní křižovatku ve svým životě?

Samozřejmě, dyť mi estébáci mlátili tátu a otravovali maminku, já jsem dobře věděl, co to obnáší podepsat Chartu.

No a co podepsání Charty obnášelo v tvým případě?

No že mě vyhodili z pošty, takže když konečně došlo k oficiální opravě „Jana“ Boka na „Johna“ a „úředníka“ na „vlakovýho pošťáka“, tak už jsem ten vlakovej pošťák nebyl.

Tím pádem ti zase hrozilo, že tě zavřou za příživu.

No měl jsem dva měsíce na to, abych si našel nějaký zaměstnání, ale s Chartou 77 byl ještě jeden problém. Spousta mejch přátel odmítlo Chartu podepsat. Třeba Mirek Skoumal řek: „Já to nepodepíšu, protože tam je prostě vysoký procento těch sviní, který v padesátejch letech hajlovali. Teďka se bijou do prsou, ale když tady byli popravovaný lidi, tak se na těch prasečinách přímo anebo nepřímo podíleli. A jestli teď prohlídli, tak je to v pořádku, ale Charta je jejich dokument a já s tím nechci mít nic společnýho.“

A když za Mirkem Skoumalem přišel estébák, protože oni někde vyčmuchali, že jsme kamarádi, což je pravdou už padesát let, tak mu Mirek řek: „Pokud jste někdy hrál mariáš, tak víte, že jak se karty jednou rozdaj, tak se s nima hraje. A tady jsou karty rozdaný.“

No a estébák zved prdel a šel si do chodby obout boty, protože k Mirkovi do bytu vstoupil v ponožkách, jak to měl evidentně ve zvyku. Ale já to měl jinak než Mirek. Některý ze signatářů byli moji přátelé, takže jsem to podepsal, abych jim ukázal, že nejsou sami. Na druhý straně jsem ovšem taky pár lidem podepsání Charty rozmluvil, za což mi pak některý chartisti nadávali.

Komu třeba?

Třeba k nám přišel voják, záklaďák, kterýho za mnou někdo poslal. To moh klidně bejt provokatér, což bylo další nebezpečí, ale tenhleten byl košer, ten byl od lidí, který jsem dobře znal, a já mu říkám: „Člověče, vy jste na vojně, kde z vás můžou udělat vlastizrádce a zavřít vás. A půjdete do Sabinova, což je taková hrůza, že si to neumíte představit.“ Spousta lidí udělá klíčovej krok proto, že nemají představu rizika, kterýmu se vystavujou. V momentě, kdy se rozhodneš, že podepíšeš Chartu, tak by tě měl ten, co ti to dává podepsat, se všema rizikama seznámit, aspoň obecně.

No a jak jsi nakonec vyřešil to nebezpečí příživy, který nad tebou viselo?

V tý době jsem zrovna u Blažků zaslech, že v Dilii sháněj anglickýho lektora. To byla divadelní agentura a tam potřebovali někoho, kdo by čet anglicky psaný divadelní hry a některý pak doporučoval k překladům. Tak jsem tam ihned zavolal a řek jsem, že mluvím anglicky od dětství a mám angličtinu zažitou jako v Čechách málokdo. A tam mi nějakej vedoucí říkal: „No to je skvělý, to se určitě domluvíme. Já jenom ještě zavolám panu řediteli.“ A příští den mu volám a on mi říká: „No bohužel, to místo už je obsazené, mně to jenom nikdo neřek.“

Takže ten paragraf 203 nad tebou visel dál.

No a to jsem opravdu nechtěl, jít si sednout kvůli tak blbýmu paragrafu, kterej oni rádi používali. Tak jsem se šel přihlásit na kopáče, ale ani tam mě nevzali. Komunisti měli úžasnou kontrolu, což lidi obecně nevěděli. Všechny firmy měly povinnost oznámit okresnímu výboru KSČ každýho, koho zaměstnaly. Takže tam dostávali každejch čtrnáct dní soupisky všech novejch zaměstnanců v okrese, to byla neuvěřitelná zrůdnost a kontrola. No a já se třikrát přihlásil ke kopáčům, kde potřebovali lidi jako sůl, ale nikdy mě nevzali. Měli echo od estébáků. No a pak mi někdo řek: „Hele, já vím, že sháněj někoho do cirkusu, akorát že ten cirkus je v Rusku.“

Takže já hnedka vyrazil do státních cirkusů a říkám, že jsem se dozvěděl, že shánějí nějaký tenťáky do Ruska. – „Jo, to sháníme, ale to musíte ihned odjet. A nic pro vás nemůžeme zařídit. Musíte si sám sehnat jízdenku na vlak, protože ty jsou vyprodaný, a celní prohlášení, na který vám dá razítko ministerstvo kultury. My vám můžeme jenom napsat, že vás chceme přijmout, a tím to končí.“ Takže na ministerstvu kultury mi dali štempl, na štempl jsem dostal celní prohlášení a na nádraží jsem měl známýho, co prodával lístky, takže jen co nějaký soudruzi vrátili jízdenky do Moskvy, tak jsem zmizel estébákům ze světa.