Pětimilionová aglomerace kolem řeky Ruhr je známá jako průmyslové srdce Německa. V tomto duchu se o regionu učí i žáci a studenti na českých základních nebo středních školách. Jen málokoho by asi napadlo, aby zde přijel strávit dovolenou. Vždyť také většina cestovních kanceláří ani žádné poznávací zájezdy do této oblasti nenabízí. Turisté chtějí většinou vidět kosmopolitní Berlín, starobylé Drážďany, či krásy Bavorska.

Přesto skýtají velkoměsta v srdci Severního Porýní-Vestfálska řadu pamětihodností, které stojí za to vidět. Chápu, že tímto blogem zřejmě většinu čtenářů nepřiměji k tomu, aby si vzali na týden volno, sbalili kufry a odjeli odhalovat krásy Duisburgu, leč možná by laskavému čtenáři přišlo vhod několik tipů. Až budete někdy, třeba služebně, ve zdejším regionu, můžete si na tento text vzpomenout a pár chvil volného času věnovat například prohlídce některého ze zdejších muzeí.  Konec konců, tak špatné s turismem v Porúří asi není, když mu ročně přináší 5,5 miliard eur.

Pomyslné putování po industriální oblasti zahájíme na jejím východním okraji, ve městě Dortmund. Milovníci historie by určitě měli navštívit Muzeum umění a kulturních dějin, kde se seznámí s různými exponáty, které se pojí s historií města od středověku do současnosti. Uvidíte zde podobu města z 16. století, portréty významných osobností, i historické fotografie. Samozřejmě nemůže chybět i blok týkající se nacismu a druhé světové války. Dortmund byl v průběhu konfliktu vážně poničen bombardováním, vždyť nejmohutnější nálet za celou druhou světovou válku se uskutečnil právě zde, když bylo 23. května 1943 město bombardováno 823 spojeneckými letadly. Celkem byly za války zničeny asi dvě třetiny všech dortmundských domů.  Mne zaujal oddíl expozice, týkající se výstavby města po roce 1945. Ta probíhala velmi rychle a již na přelomu 50. a 60. let byl Dortmund opět silnou průmyslovou metropolí.

Rodinám s dětmi bych v Dortmundu doporučoval návštěvu tzv. Westfalenparku. Jedná se o pěkný parčík kolem dortmundské televizní věže, zvané Florianturm (zkráceně Florian). Můžete se tu svézt vláčkem na místním úzkokolejném okruhu, dát si bratwurst v jednom z početných stánků s občerstvením, anebo budete mít štěstí a zrovna se zde bude konat bleší trh. Němci milují bleší trhy! Tato zvláštnost našich západních sousedů má poměrně dlouhou tradici. Trhovci přijdou se vším, co doma najdou a nepotřebují. A davy lidí si chodí prohlížet nepřeberné množství zboží, od starých příborů, přes nádobí, mince, metály, textil, hračky až po vysavače a mixéry. Nejde ani tak o to, udělat velký nákup. Spíše mít dobrý pocit z toho, že jste za pár centů koupili nějakou drobnost, která se vám líbí.

Ale hlavní atrakcí Je podle mě samotná televizní věž. Stavba probíhala v letech 1958-1959, věž je vysoká 208,56 metrů (včetně antén). Výtah návštěvníky vyveze na vyhlídkové terasy, které se nacházejí ve výšce 141,8, resp. 144,7 metrů. Odsud máte celý Dortmund jako na dlani. Vidíte nejen slavný Signal Iduna Park, ale i centrum města s řadou kostelů.

Dortmund má však většina fotbalových fanoušků spojený se zdejším legendárním fotbalovým klubem Borussia, neboli BVB 09. A fotbalem město opravdu žije.

Měl jsem možnost zažít atmosféru v centru Dortmundu těsně před posledním zápasem letošního ročníku Bundesligy. Do odletu mého spoje z Dortmundu do Katovic zbývalo několik hodin, takže jsem vyrazil na oběd do jednoho z místních fastfoodů. Už z vlaku na hlavním nádraží se mnou vystupovalo několik fanoušků oblečených ve žlutočerných dresech. Na nástupišti se začaly objevovat první hloučky příznivců Borussie a v nádražní hale už bylo nejen několik stovek žlutočerně oděných fandů, ale i desítky příznivců brémského klubu Werder v zelených trikotech. Mimochodem, s Brémami přicestoval k tomuto zápasu i Čech Theodor Gebre Selassie. Stále více a více příznivců Borussie se scházelo před nádražím i v přilehlém centru města. Po poledni už se ve stanici metra shromáždil takřka jednolitý žlutočerný dav. Od mladých lidí, přes fanouškovské „veterány“ až po rodiny s dětmi. Když jsem pak jel metrem směrem k letišti, v protisměru stály na každé stanici další a další hloučky fotbalových fanoušků. Nutno dodat, že tento zápas byl pro Dortmunďany něčím výjimečný, jednalo se o ligovou rozlučku trenéra Jürgena Kloppa. Pro úplnost dodávám, že Dortmund zvítězil poměrem 3:2.

Pokud byste chtěli tuhle fotbalovou atmosféru zažít na vlastní kůži a navštívit některý ze zápasů Borussie, museli byste si pospíšit s koupí lístků. Ačkoliv stadion Signal Iduna Park (dřívější Westfalenstadion) pojme 80 000 diváků, většina zápasů bývá beznadějně vyprodaná a část míst ještě připadá na permanentky. Mnohem snadněji se však dostanete do fotbalového muzea. Borusseum, jak se tohle místo nazývá, bývá otevřeno od pondělí do pátku od 10:00 do 18:00, o víkendu otevírá již v 9:30. Dozvíte se tu prakticky vše z historie dortmundského klubu a zaplesá zde jistě srdce nejednoho fotbalového fandy.

Jinak v obchodech prakticky všude po městě seženete nejrůznější fanouškovské nezbytnosti, jako šály, dresy, vlajky, ale i hrnky, propisky či pohlednice. A samozřejmě tiskoviny utahující si z věčného rivala – Schalke 04. Jestlipak víte, co nejlepší na Gelsenkirchenu? No přece dálnice do Dortmundu :-).

Přesuňme se tedy asi o asi 36 kilometrů severozápadním směrem, do Gelsenkirchenu. Musím říct, že toto město na mne moc dobrý dojem neudělalo. Čtvrtmilionový Gelsenkirchen je dle mého názoru dosti špinavým městem s minimem památek a zajímavostí. Možná, že byl můj pocit umocněn tím, že v době mé návštěvy bylo centrální náměstí částečně uzavřeno kvůli stavebním úpravám a celý prostor byl „rozkopán“.

Co však v Gelsenkirchenu rozhodně stojí za vidění, je samozřejmě supermoderní stadion Veltins-Arena. Tento fotbalový svatostánek byl otevřen v roce 2001 a je zajímavý především díky několika technickým aspektům. Předně se jedná o největší kabriolet světa, protože stadion pro 62 000 diváků se může pochlubit výsuvnou střechou. Stejně tak pozoruhodná je možnost výměny trávníku, kdy během několika hodin jeden typ povrchu hřiště "vyjede" pryč ze stadionu a je nahrazen jiným. Samozřejmě, že stadion Schalke hostil i několik zápasů mistrovství světa ve fotbale v roce 2006. A všichni si jistě vzpomínáte na MS v ledním hokeji 2010. Tehdejší úvodní utkání hostitelské země s reprezentací USA se odehrálo právě zde a při té příležitosti byl vytvořen nový divácký rekord, kdy se na hokejový zápas přišlo podívat 77 803 diváků.

Také zde všude narazíte na obchody s fotbalovým zbožím, jen žlutočerné trikoty tu jsou nahrazeny dresy modrobílými. A opět řada upomínkových předmětů, pohlednic… Asi vám nemusím vysvětlovat, co je podle místních tou nejlepší věcí na Dortmundu ;-).

Ještě než se přesuneme dál na západ, rád bych vás upozornil na nenápadné město Herne, ležící mezi Dortmundem a Gelsenkirchenem. Zájemci o regionální dějiny by možná ocenili návštěvu zámku Strünkede, původně gotické tvrze obehnané vodním příkopem, která byla v 18. století barokně přestavěna. Najít tento objekt není složité, nachází se u něj konečná stanice metra. V ospalém, leč příjemném a hezky upraveném centru stopadesátitisícového Herne si můžete dát v jedné z místních cukráren velmi dobrou ledovou kávu, načež byste se mohli vydat navštívit nedaleké Vestfálské zemské muzeum pro archeologii.

Pojďme postoupit opět o kousek na západ, do samotného srdce Porúří. Zde se nachází město Essen. Centrum této půlmilionové průmyslové metropole vypadá moc hezky. Většina historických domů, které byly zničeny bombardováním za války, byla v poválečných letech opravena a vystavěna do své původní podoby. Můžete zde vidět například sídlo essenského biskupství – katedrálu Essener Münster, původně vystavěnou v románském slohu v 9. století. Vedle ní shlíží na město jezdecká socha prvního císaře sjednoceného Německa – Viléma I. Poté se můžete vydat ulicí s hezky upravenými měšťanskými domy k soše nejslavnějšího essenského podnikatele Alfreda Kruppa. V centru dále stojí za vidění moderní budova radnice, mrakodrap postavený v letech 1975-1979. A prohlídku středu města můžete zakončit třeba na Kennedyho náměstí nebo u divadla Grillo-Theater.

Ty největší zajímavosti v Essenu najdete ale mimo centrum. Nastupte na hlavním nádraží na S-Bahn, linku č. 6, pojedete asi 10 minut, celkem tři stanice až na zastávku Essen-Hügel. Kousek odsud se nachází Villa Hügel, bývalé rodinné sídlo slavné podnikatelské dynastie Kruppů, o kterém jsem již psal v jednom z minulých článků. O několik set metrů dál se ocitnete na břehu Baldeneysee, jedné ze šesti přehrad vybudovaných na řece Ruhr. Zdejší nábřeží je oblíbeným výletním místem obyvatel města, můžete si zde nastoupit na jednu z místních lodí, které provozují kyvadlovou dopravu po řece Ruhr.

Další významnou atrakcí města, připomínající hornickou minulost zdejšího regionu, je areál bývalého dolu, zvaný Zeche Zollverein. Šachta tady fungovala v letech 1851-1986 a pak celý areál zažil změnu z Industriestruktur na Industriekultur, tedy z průmyslové struktury na průmyslovou kulturu. Objekt totiž prošel celkovou revitalizací a nyní slouží jako sídlo Porúrského muzea (Ruhr-Museum). Roku 2001 byl Zeche Zollverein zapsán do Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Mimochodem, aktuálně každou neděli až do srpna 2015 zde probíhá zvláštní výstava Werdendes Ruhrgebiet, Spätantike und Frühmittelalter an Rhein und Ruhr (Werdenské Porúří, pozdní antika a raný středověk na Rýnu a Ruhru). Název výstavy je odvozen od raně středověkého kláštera Werden, který ve zdejším regionu šířil vzdělanost a křesťanství. Jinak zde uvidíte řadu archeologických artefaktů od doby pozdní římské říše až po období Karla Velikého.

Celkově se Essen snaží o image moderního evropského města, které jde s dobou a koná se zde řada společenských akcí. Tak například v roce 2010 se Essen stal Evropským hlavním městem kultury (kterýmžto titulem se aktuálně pyšní Plzeň), nedávno bylo město Essen zvoleno Evropským hlavním zeleným městem pro rok 2017. To vyvolalo mezi představiteli města opravdové nadšení. Essen se totiž volby zúčastnil už v roce 2014, tehdy ale neuspěl. O titul se nyní utkal s nizozemskými městy s´Hertogenbosch a Nimwegen a se švédským městem Umeå. Když komisař EU pro otázky životního prostředí Karmenu Vella v půlce června v Bristolu při vyhlašování vítěze do mikrofonu zahlásil: „The winner is…Essen!“, mohly vypuknout oslavy.

Deník Westdeutsche Allgemeine Zeitung ve svém komentáři z 19. června označil volbu Essenu jako „novou šanci pro celý region“. Problémy Porúří, především téma dopravy, prý titul Zeleného města nevyřeší, ale může „být pobídkou pro rozhodnější hledání řešení“. Tak uvidíme.

Naše putování po Porúří zakončíme na jeho západním okraji, ve městě na soutoku Rýna s řekou Ruhr, v Duisburgu. Město proslavil mezi českými diváky především hrdina dnes už legendárního německého krimiseriálu Místo činu, komisař Schimanski. Duisburg je ale zároveň významným říčním přístavem, městem s podivnou atmosférou a zajímavými památkami.

Tou podivnou atmosférou jsem myslel především markantní rozdíl mezi centrem a předměstím. Zatímco v centru města jsou relativně čisté ulice, zajímavé památky a celkově příjemné prostředí, předměstí má zcela jiný charakter. Stačí popojet pár zastávek tramvají a ocitnete se v naprosto odlišném světě. Ulice jsou lemovány různými tureckými obchůdky či restauracemi nabízejícími pověstný Döner Kebab. Zároveň se zde nachází řada neopravených domů a chodníky jsou neuklizené. Zároveň se v Duisburgu, pokud používáte veřejnou dopravu, všude přepravujete zastaralými rozvrzanými tramvajemi, jejichž pohodlí zdaleka nedosahuje úrovně pražských nebo brněnských tramvají.

V centru ale můžete obdivovat zachovalé městské opevnění z 12. století, pěknou budovu divadla, zajímavou radnici či kostel Salvatorkirche. Navštívit rovněž můžete například Muzeum vnitrozemské vodní plavby.

Tolik tedy k Porúří, svéráznému regionu v severozápadním Německu, který podle mě stojí za to navštívit. Nejen proto, že se zde dozvíte mnoho o moderních (i starších) německých dějinách, ale i proto, že zde možná i pochopíte současné Německo.

P.S.: Jistě jste si všimli, že jsem vynechal město Bochum. To byl záměr. O Bochumi připravuji samostatný článek :-).