Theofil Eshley byl profesí umělec, nátlakem okolí malíř dobytka. Byla by ale chyba předpokládat, že žil někde na ranči nebo mléčné farmě, v prostředí prostoupeném rohy a kopyty, stoličkami pro dojičky a cejchovacím náčiním. Měl domek v zelené vilové čtvrti, která jen stěží unikla pohrdavému označení předměstí. Vedle jeho zahrady se rozkládala nevelká malebná louka, na níž podnikavý soused pásl nevelké malebné krávy normandského plemene. Za letního poledne stávaly krávy po kolena ve vysoké luční trávě ve stínu několika ořešáků a na jejich srst, hladkou jako myší kožíšek, kreslilo sluneční světlo barevné skvrny.

Eshleyho to inspirovalo k namalování rozkošného obrazu dvou pokojně odpočívajících dojnic obklopených ořešáky, luční travou a prosvítajícím slunečním světlem a Královská akademie toto dílo zaslouženě vystavila na své letní výstavě. Královská akademie podporuje u svých dětí spořádané, metodické návyky. Eshley namaloval zdařilý a úspěšný obraz dobytka malebně podřimujícího pod ořešáky, a jak začal, tak také nutně musel pokračovat. Po jeho „Poledním poklidu“, studii dvou šedavých krav pod ořešákem, přišlo „Útočiště o polednách“, studie ořešáku nad dvěma šedavými kravami. Po nich následovaly „Kde ovádi přestávají štípat“, „Stinný úkryt“ a „Sen v zemi mléka“, všechno studie šedavých krav a ořešáků. Jeho dva pokusy vymanit se z vlastní tradice naprosto propadly – „Hrdličky vyplašené krahujcem“ a „Vlci na římské Campagni“ se mu do ateliéru vrátily coby odporné hereze a Eshley získal zpět svou pověst i přízeň veřejnosti „Stinným koutem, kde dojnice pokojně sní“.

Jednoho pěkného, pozdně podzimního odpoledne zrovna dokončoval jakousi studii lučních travin, když na dveře ateliéru zaútočila ráznými, hlučnými údery jeho sousedka, Adéla Pingsfordová.

KNIHA

Saki: Vůl v chryzantémách

(Ukázka je z titulní povídky Vůl v chryzantémách, kterou přeložila Marie Šmilauerová)

2015, Pistorius & Olšanská, přeložil kolektiv autorů, 136 stran, 169 korun

„Mám na zahradě vola,“ oznámila mu jako odůvodnění, proč k němu tak divoce vtrhla.

„Vola,“ řekl Eshley nepřítomně a poněkud přihlouple, „jakého vola?“

„Jak mám vědět, co je zač,“ odsekla dáma. „Vůl obecný nebo zahradní, co já vím. Právě to ‚zahradní‘ mi trochu vadí. Zrovna jsme zahradu zazimovali a vůl, který se po ní volně potuluje, jí nepůjde k duhu. Krom toho mi právě rozkvétají chryzantémy.“

„Jak se vám na zahradu dostal?“ zeptal se Eshley.

„Předpokládám, že vešel brankou,“ řekla sousedka netrpělivě. „Zeď přelézt nemohl a nezdá se mi, že by ho sem někdo shodil z aeroplánu jako reklamu na hovězí bujón. Naléhavou otázkou teď ale není, jak se dostal dovnitř, nýbrž jak ho dostat ven.“

„Neodešel by sám?“ navrhl Eshley.

„Kdyby toužil odejít,“ odpověděla Adéla Pingsfordová poněkud rozčileně, „nepřišla bych si sem s vámi o tom povídat. Jsem na to prakticky úplně sama – služebná má dnes odpoledne volno a kuchařka leží se záchvatem migrény. A zdá se, že všechno, co jsem se o odstraňování velkých volů z malých zahrad naučila ve škole nebo v pozdějším životě, se mi jaksi vykouřilo z hlavy. Jediné, na co jsem dokázala přijít, bylo, že bydlíte nedaleko a jste malíř dobytka, pravděpodobně více či méně obeznámený s objekty svého uměleckého zájmu, a že byste mi tedy mohl být alespoň trochu nápomocný. Možná jsem se spletla.“

„Jistě, maluji dojné krávy,“ připustil Eshley, „ale netroufl bych si tvrdit, že mám sebemenší zkušenosti s naháněním zatoulaných volů. Viděl jsem to párkrát v kině, samozřejmě, ale tam měli vždycky koně a plno dalšího vybavení. Mimoto člověk nikdy neví, kolik z toho je jen jako.“

Adéla Pingsfordová neodpověděla a odvedla jej do své zahrady. Normálně byla poměrně velká, ale v porovnání s volem vypadala značně menší. Bylo to obrovské a strakaté zvíře s narudlou srstí na hlavě a plecích, která na bocích a zadních nohách přecházela v špinavě bílou. Měl střapaté uši a velké, krví podlité oči. Rozkošným jalovičkám v ohradě, které Eshley maloval, se podobal asi stejně jako náčelník kurdského kmene nomádů japonské gejše. Když Eshley studoval zjev a chování zvířete, držel se velmi blízko branky. Adéla Pingsfordová nadále mlčela.

„Žere chryzantému,“ poznamenal nakonec Eshley, když už bylo ticho neúnosné.

„Jak jen jste všímavý!“ řekla Adéla kysele. „Vám vážně nic neunikne. Ve skutečnosti už má těch chryzantém v hubě šest.“

Začínalo být nezbytně nutné jednat. Eshley udělal krok nebo dva směrem k zvířeti, zatleskal a vydal několik zvuků typu „huš“ a „kšá“. Pokud je vůl slyšel, nedal to na sobě nijak znát.

„Jestli se mi do zahrady někdy zatoulají slepice, rozhodně pro vás pošlu, abyste je vyhnal,“ ozvala se Adéla. „To ‚kšá‘ vám jde výborně. Ale nechtěl byste zatím zkusit vyhnat toho vola? To, co právě začal žvýkat, je Mademoiselle Louise Bichot,“ dodala s ledovým klidem, zatímco oranžový květ mizel v obrovské přežvykující tlamě.

„Když jste mi tak ochotně představila druhy chryzantém,“ řekl Eshley, „rád vám povím, že tohle je vůl ayrshirský.“

Ledový klid zmizel – Adéla Pingsfordová užila takových slov, že malíř instinktivně popošel o několik kroků blíže k volovi. Sebral podpěrnou tyčku od hrachu a s jistou dávkou odhodlání s ní mrštil směrem k strakatým bokům zvířete. Proces drcení Mademoiselle Louise Bichot na salát byl pozastaven na delší chvíli, během níž vůl soustředěně a tázavě zíral na vrhače tyčky. Adéla hleděla se stejnou soustředěností a znatelnějším nepřátelstvím týmž směrem. Protože zvíře ani nesklonilo hlavu, ani nezadupalo kopyty, Eshley se odhodlal zopakovat oštěpařské cvičení s další tyčkou od hrachu. Zdálo se, že volovi konečně došlo, že bude muset jít. Naposled si spěšně uškubnul trochu zeleně ze záhonu, kde bývaly chryzantémy, a svižně se vydal přes zahradu. Eshley se za ním rozběhl, aby jej nasměroval k brance, avšak podařilo se mu jen popohnat jej k těžkopádnému klusu.

S nádechem nejistoty, ale bez většího váhání vůl přeběhl úzký pruh trávníku, jenž se optimisticky označoval jako kroketové hřiště, a protlačil se otevřeným francouzským oknem do přijímacího pokoje. V místnosti byly rozestavěny vázy s chryzantémami i dalšími podzimními květinami a zvíře se jalo pokračovat ve své okusovací činnosti. Eshley měl však přece jenom dojem, že se v krví podlitých očích začal objevovat pohled pronásledované kořisti – pohled, který bylo lépe nebrat na lehkou váhu. Dalších pokusů vměšovat se do volova výběru prostředí se tedy vzdal.

„Pane Eshley,“ řekla Adéla chvějícím se hlasem, „požádala jsem vás, abyste to zvíře dostal z mé zahrady, nikoliv do mého domu. Pokud už ho tu mít musím, dala bych před přijímacím pokojem přednost zahradě.“

„Nahánění dobytka není zrovna má parketa,“ řekl Eshley, „pokud si vzpomínám, řekl jsem vám to hned zkraje.“ „Přesně tak,“ odsekla dáma, „vám jde akorát tak malovat hezoučké obrázky hezoučkých kraviček. Nechtěl byste si rovnou udělat pěknou skicu toho vola, jak se zabydluje v mém přijímacím pokoji?“

Zdálo se, že tohle byla ta poslední kapka – Eshley se otočil a vydal se pryč.

„Kam jdete?“ zaječela Adéla.

„Donesu si náčiní,“ zněla odpověď.

„Náčiní? Laso vám tu používat nedovolím! Kdybyste s ním začal zápasit, poničíte mi pokoj!“

Umělec přesto odpochodoval pryč. Za pár minut se vrátil a táhl malířský stojan, stoličku, barvy a štětce.

„Chcete mi říct, že si tu budete klidně sedět a malovat tu bestii,
zatímco mi ničí přijímací pokoj?“ zalapala Adéla po dechu.

„Sama jste to navrhla,“ opáčil Eshley a umístil plátno na stojan. „Zakazuji to, rozhodně to zakazuji!“ vybuchla Adéla.

„Nevidím důvod, proč byste měla mít právo o tom rozhodovat,“
řekl malíř. „Stěží můžete tvrdit, že je ten vůl váš, ačkoliv jste ho našla.“

„Nejspíš jste zapomněl, že je v mém přijímacím pokoji a žere mé květiny,“ odsekla dáma rozzuřeně.

„A vy jste nejspíš zapomněla, že kuchařka má migrénu,“ odpověděl Eshley. „Možná zrovna začala upadat do úlevného spánku a váš křik ji vzbudí. Ohled na druhé by měl být pro lidi našeho postavení hlavní zásadou.“

„Ten chlap zešílel!“ zvolala Adéla tragickým hlasem. Vzápětí to však vypadalo, že zešílí ona sama. Vůl dojedl květiny ve váze i přebal románku Israel Kalisch a zdálo se, že zvažuje odchod ze svého značně stísněného stanoviště. Eshley si povšiml jeho neklidu a pohotově mu hodil několik hrstí popínavého psího vína jako úplatek za další sezení.

„Nevím, jak bylo přesně to biblické přísloví,“ poznamenal. „Nějak jako ‚Lepší jest talíř salátu než vykrmený vůl tam, kde vládne nenávist‘. Zdá se, že tu na tohle přísloví máme všechny potřebné ingredience.“

„Půjdu do veřejné knihovny a řeknu jim, aby zavolali policii,“ oznámila Adéla a se slyšitelným rozzuřením odkráčela.

O chvíli později vůl nejspíše pojal podezření, že jej kdesi doma v kravíně čekají otruby a nasekaná kapusta, nanejvýš opatrně vyšel z přijímacího pokoje, vrhl vážný a zkoumavý pohled na člověka, který už jej přestal obtěžovat a házet po něm tyčky od hrachu, a pak těžkopádným, ale svižným klusem vyběhl ze zahrady. Eshley si sbalil náčiní a následoval volova příkladu – vila Skřivanka tak byla ponechána kuchařce a migréně.

Tato příhoda byla zásadním mezníkem v Eshleyho umělecké kariéře. Jeho nevšední obraz „Vůl v přijímacím pokoji, pozdní podzim“ byl jednou z hlavních senzací a úspěchů pařížského salonu, a když byl později vystavován v Mnichově, koupila jej navzdory horlivému přihazování tří firem vyrábějících bujón bavorská vláda. Od té doby měl umělec nepřetržitý úspěch zajištěn a o dva roky později Královská akademie s vděkem poskytla význačné výstavní místo jeho velkému plátnu „Berberské opice ničí budoár“.

Eshley daroval Adéle Pingsfordové nový výtisk Israela Kalische a dva pěkně kvetoucí exempláře Madame André Blusset, ale k žádnému skutečnému usmíření už mezi nimi nikdy nedošlo.