Jiří Kalous: Hraběcí roky

S Václavem Hrabětem jsme se díky řízení životních náhod setkali poprvé ke konci září roku 1957 na tehdejší Vysoké škole pedagogické v Praze* jako posluchači prvního ročníku oboru český jazyk – dějepis.

Velmi včas jsem tehdy dorazil na jakési organizační a vůbec první společné sezení nováčků do velké posluchárny, a abych setřásl veškeré pohledy z už nabitých lavic, dopadl jsem na první volné místo hned u dveří. A ejhle – skupina okolo byli právě nastávající kolegové z kombinace i budoucí studijní skupiny. Přišli coby přespolní hromadně z koleje a přivítali mě jako kolegu i jako zdroj některých informací, když jsem se projevil jako místní, tedy z metropole. Stačili jsme trochu popovídat a nakonec jsem byl rád, když ta organizační záležitost začala, protože mne vyvedly z míry početné a fundované dotazy ohledně dechových orchestrů, což tedy nebylo zrovna mé hájemství. Nějak jsem se s tím ale srovnat musel, vždyť debatu takhle ovládl kolega z Čáslavi, z kraje, kde jsem byl vždycky také doma.

Nějak jsme sezení přečkali, ač tam na nás dost dělali bububu, a snad i právě proto nastal velký úprk z posluchárny, takže já se jaksi s někým zadrhl a pak už vyšel do volné chodby. Hned jsem lovil po kapsách krabičku s cigaretami a mířil k prvnímu otevřenému oknu. Tam na mne zrovínka čekal se zápalkami ježatý blonďák téměř mé výšky, s úsměvem a porozuměním pro lidskou slabost. Jeden z nich, z budoucích kolegů, ale brzy mnohem, mnohem víc. Ani my dva jsme tenkrát netušili, že spolu strávíme nastávající čtyři roky v přátelství, které všichni, tedy kolegové, kolegyně i naši kantoři uznají a budou brát jako nezvratný fakt.

Je to poněkud trapné, že nás jaksi sblížil nikotin, ale pokud bychom si neměli co říci, byly by vedle i vyhlášenější sorty cigaret než někdejší globusky či lípy. Z cigarety byly dvě tři, z budovy jsme šli spolu. Vašek mě doprovodil na velice blízkou zastávku trolejbusu, což nám trvalo dost dlouho, protože jsme neustále nacházeli společná témata, která jsme nutně potřebovali probrat. Nic mimořádného, to řešili kluci jedné generace asi všichni, tenkrát i teď, ovšem už druhý den před první přednáškou na mne Vašek čekal na obvyklém kuřáckém místě na chodbě a pak už pořád. On nebo já. Asi střídavě. A tak jsme na sebe nějak zbyli.

Tou dobou nebyl vžitý výraz introvert, kterému se významově blíží snad tehdejší pojem samotář. A to my jsme v žádném případě nebyli a uvědomovali si, že hůře je člověku samotnému, že sdělená radost se zdvojnásobí, zatímco sdělený žal je poloviční, což nám dvěma muselo vyhovovat. S kolegy ze studijní skupiny i z ročníku vůbec jsme k sobě měli blízko, ale přece jenom jsme se časem jako dvojice odlišili svým soukromím, postojem ke studiu, zájmy.

Tak hned kluci z oboru. Vesměs venkovští, tedy mimopražští, a hned po příchodu do metropole se přímo vrhli do konzumace kultury. Upozorňuji, že ani tenkrát Praha nebyla něčím nedostupným, ale bydlet tady bylo pro študáka opravdu terno. Já s nimi nechodil, ač zvláště ze začátku hodně volili přímo skupinové nájezdy na kina, divadla, výstavy i sportovní utkání. Seznámení s knihovnami, archivy, studovnami atd. bylo samozřejmostí. Byl jsem místní, a tak ta divadla a ostatní jsem trochu za sebou měl, to zase bylo normální, podtrhuji. Ničím jsem se od tehdejší „naší“ generace neodlišoval. Prosím nic snobského, kultura se pojímala jinak, televize začínala a divadlo plus ostatní byly naprosto dostupné, myslím i finančně, protože solventnost bývala také určující.

Vašek? Ten byl jinde. Na film měl své vysoké nároky, jen tak s něčím odmítal se spokojit, alespoň ze začátku, sport ho nezajímal a představoval pro něj jen a pouze ztrátu času, jen o výstavách výtvarného umění měl poněkud méně jasné představy, takže stejně jako u kina musel poněkud slevit v nárocích. Divadlem – a omlouvám se za ten výraz, ale musím na něm trvat –, současným divadlem pohrdal! Vysvětlím. Jeho svět divadla, to byla první republika, a navíc pouze Osvobozené divadlo a E. F. Burian.

Ano, jeho Vojnu neustále vláčel s sebou a vždy ji měl poblíž. Nevzal a odmítal vzít na vědomí, že EFB a nár. um. a nos. Ř. pr. s. Burian není totéž. Že předválečné Déčko a D 34 z roku 1957 se dost liší. Tvrdošíjně navštěvoval divadlo s repertoárem dnes už asi právem zapomenutých her, zaujatě v nich hledal každý světlý momentík a utrhoval se na mne, že ho nenásleduji. Nebyla s ním řeč a opravdu dlouho, nezvykle dlouho mu trvalo, než ne snad uznal, ale aspoň přestal hlavou dobývat zeď. A přitom velice záhy, v roce 1957, začalo Divadlo ABC s Janem Werichem uvádět Baladu z hadrů, takže vlastně mělo být po jeho.

Ale ten Burian; Vašek nikdy neřekl a nikdy by nepřiznal, že ho – podle mého přesvědčení a proti jeho povaze – v těch zavedených kolejích držela lítost. Oba, a nejen my dva, jsme EFB hluboce ctili, ovšem jeho určitá proměna byla nepochopitelná nejen pro nás a naše společníky v generaci. Vlastně teprve až po roce 1989 vycházely najevo informace o Burianovu vše dost vysvětlujícím strachu kvůli protisovětské podpisové akci v D 34 ještě před válkou, teprve nyní si jeho blízcí a spolupracovníci dovolili pojmenovat onu metamorfózu. A jak jsme se měli orientovat my v našich sedmnácti osmnácti letech.

Já tedy jsem byl trošičku uvědoměn, spíš postrčen, dost nejednoznačně: jeden z mých poloburžoazních strýců, který se za první republiky živil jako manažer v kumštu, měl vůči Burianovi averzi hlavně kvůli tomu, jak po válce snaživě přikvačil s prohlášením v tisku, že s hercem Burianem, který se provinil proti národní cti, nemá ale vůbec nic společného. A těžko ho k tomu někdo zrovna nutil. Sám jsem pak pamatoval jeho rozhlasové výstupy proti tzv. šeptandě (např. jak máslo dodané ze země Sovětů se u nás přebaluje ze soudků do tradičních rozměrů a obalů, čímž se jaksi vyvrátilo, že nám velký spojenec nic nedodává. No, sprostný lid nekomentoval Mistrovo pachtění zrovna příznivě.)

O tomhle jsem ale s Vaškem radši nikdy nemluvil, nikdy, dokonce ani poté, co prázdné divadlo muselo oželet i jeho přítomnost. A snad ani nezaregistroval slevové kupóny pro Burianovo divadlo ve Večerní Praze. Naštěstí. Ten plátek totiž nečetl. Docela zajímavé pro nás bylo po letech letoucích vzpomínání herců z Déčka. Spíš humorné příběhy, které jsou ovšem přítomné asi v každém divadle, ale také zvěsti, že spolu herci nemohli jít ani na pivo. Natož hrát. Jo, to by Vašek velice ochotně bral, jenže nebylo k mání.

První téma, které jsme spolu veledůkladně probrali a které nás sbližovalo od počátků, bylo samozřejmě předchozí studium. Kantoři, spolužáci, přátelé, předměty. Gymnázium mělo tehdy název jedenáctiletá střední škola (JSŠ) a bylo tříleté. Bylo možno se na ně dostat už z osmé třídy základní školy, což absolvoval Vašek, nikoliv já, a z toho plyne náš zřetelný věkový odstup. Ne snad že bych propadal, ale nějak jsem nebyl shledán zralým pro studium střední školy ihned a své základní školství jsem prodloužil o tzv. jednoroční učební kurz (JUK). Krásný rok, všichni zdatní odešli a pár nás bylo najednou na místech premiantů. Rádi vzpomínáme...

Čerstvě jsme tedy měli v roce 1957 za sebou maturitu a v ní další výrazný společný moment, maturitní písemku z češtiny. Přiznávám, že témata zadávaná v oněch dobách nebyla enormně náročná – obvykle se rozebírala báseň, ale to podstupoval jen šílenec a pamatuji, že za nás byl dán v plen dost nejednoznačný a snad i méně známý Bezruč. Únikovým námětem se stala ropa a její národohospodářský význam, což bylo masově přijato, jakkoli to dnes asi vypadá podivně, a asi tak 80 % maturantů se potýkalo s obráběním těch několika málo frází, na které naroubovávalo světový mír a jiné dobové kolority. Třetí téma bylo skutečně prostinké – napiš o filmu, který tě v poslední době zaujal.

No, snad jedině převyprávění Jeníčka a Mařenky mohlo být snazší, ale téma přece oblibu nenašlo, což způsobilo zadání vyjádřit se formou úvahy. A to zrovna obvyklé nebylo, slohová výuka nebyla úvaze nakloněna.

My s Vaškem? Samozřejmě úvaha a ještě ke všemu shodný film – Kdyby všichni chlapi světa. Dnes už by tento film neměl takový úspěch jako kdysi. Taky ho přivítala hlavně tehdejší tzv. pokroková kritika, ale nám se líbil zjevně v kontextu oné doby, kdy se promítaly většinou filmy špatné až mizerné, kdy šlo, či mělo jít, hlavně o angažovanost, zmíněný boj za mír a tak. Tolik tedy jaksi na omluvu zpětně, ale našim postadolescentním dnům vyhovoval příběh o solidaritě, navíc mistrně řemeslně provedený, Vašek ocenil i hudbu (G. van Parys, autor muziky k tehdejšímu hitu o Fanfánu Tulipánovi).

Ovšem hlavně jsme se svým zpracováním dobře uspěli jako maturanti, byli pochváleni, ano, a Vašek se mohl pyšnit, že jeho písemku četli jako vzorovou i v jiných třídách hořovického gymnázia. V této souvislosti se nadšeně zmiňoval o profesoru Ivanu Slavíkovi, se kterým si musel hodně rozumět, byť v čase našich maturitních reminiscencí ještě spíš vyzdvihoval profesorovu neortodoxnost vyjadřování, odvahu promluvit o západních, zejména amerických autorech a zálibu nosit odhalené kšandy. Ta sympatie tam byla, obrovská, a proto jsem byl moc překvapen celkem sdílenými názory, že Slavík Vaška neměl zvlášť rád a později ani jeho psaní. Nejde mi to dohromady. Ale co já...

Už ovšem začal kolotoč přednášek a seminářů a prací a zkoušek a zápočtů a všeho, co ke studiu patřilo. Studium. S tím jsme si počínali opatrně už od začátků, protože jsme měli plno daleko závažnějších témat a vůbec. Až po desetiletích jsem slyšel slavného pana režiséra Svitáčka definovat vlastní postoj ke studiu příměrem k láhvi pod vodopádem; láhev se naplní stejně dobře, ba lépe pod tenkým pramínkem vody. My to tedy s Vaškem neměli tak precizně zformulované, ovšem náš přístup byl velice podobný.

Proč vlastně čeština s dějepisem? I tím jsme se pochopitelně zabývali, a docela podrobně. Díky vztahu k četbě jsme byli limitováni směrem k technickým vědám. Učili jsme se slušně, takže o studiu bylo možno uvažovat. Nejblíže jsme měli k literatuře, četli jsme bez výběru všechno, co nám přišlo pod ruku, prózu i verše, literaturu naučnou i brakovou, líbilo se nám divadlo, sami jsme se pokoušeli literárně vyjádřit. Tedy čeština. K dějepisu jsme valný vztah neměli, ale to se týkalo myslím všech, kteří tyhle obory studovali, u všech dominovalo směřování k literatuře a jenom k ní. Proto jsme také někteří, Vašek a já především, tvrdě narazili na nesmlouvavé zákony gramatiky.

Dějepis nám vyplynul, protože kombinací s češtinou bylo omezené množství. Ještě tři roky před námi existoval český jazyk jako samostatný studijní obor, ale zmeškali jsme. A snad to bylo dobře, protože učit jenom mateřský jazyk znamenalo utopit se v sešitech. Znamenitě to vyhodnotil jeden z našich předchůdců Zdeněk Svěrák. Na výběr teď byla jen tělesná výchova a hudba. První varianta nebyla možná. Vašek a sport, už jsem se zmínil, ale podotýkám důrazně, že absolutně bez sportovních vloh nebyl. Ovšem jeho poměr ke sportu by se dal vyjádřit úslovím, které jsme tehdy neznali, tedy Churchillovým: No Sport!

Já byl k jakémusi pohybu přece jen blíže, ale byl jsem v tom sotva průměrný a ideje tělovýchovy představované gymnastikou mi byly cizí, ba nebezpečné. Pro mne i okolí. Hudebku by Vašek podle mého mínění zvládl, jenže nechtěl. Muziku měl rád jako zájem, jako způsob výrazu, jako snad i víru. Nechtěl ji biflovat. Žil v jazzu, určitě by se vyrovnal s klasikou, měl o ní pěkné povědomí. V literatuře jsme taky museli překousnout, co nám zrovna nesedělo, to všichni, a v muzice to nemohlo být jiné, takže Vaškovi by přinejmenším nekonvenovala tehdejší pseudolidová píseň. Zajímavé je, že u přijímacích pohovorů, když došla řeč na všeobecnější záležitosti a zájmy a já se zmínil o houslích, zjišťoval pan dr. Svejkovský, jestli bych na kombinaci s hudebkou nechtěl. Nechtěl. Neměl jsem zájem ani vědomosti, absolutně ne.

Přes mou hudební poloignoranci byla muzika paradoxně tím, co nás s Vaškem sblížilo dost rozhodujícím způsobem. Vašek byl proti mně profesionál, praktik prošlý kapelami, aktivní muzikus, lídr. Klarinet pohotově, Krtičkovu klarinetovou školu v šuplíku na dosah, věděl, znal, doplňoval vědomosti. A já jediný ze všech těch kluků kolem měl aspoň jakési povědomí o velkých jménech jazzu, o některých jejich životních příbězích, a nakonec i s tou obyčejnou taneční muzikou, ke které jsem jako laik pochopitelně měl blíž, se Vašek spokojil. Samozřejmě si ze mne pro mou řekněme malou hudební vzdělanost a způsobilost utahoval, přátelsky a vždycky, ale byl rád, vlastně musel být rád, že aspoň některé hozené perly ve mně uvízly. Kvitoval, že mám (no) jakési hudební nadání, s muzikální pamětí byl spokojen.

Bylo zase o čem mluvit, o čem se hádat. S aktivním muzicírováním jsem na tom byl zle. S dřevorubeckými prsty donucen odšmidlat Ševčíkovu školu, ale to (po válce, snad i před ní) bylo normální, většina kluků chodila tzv. do houslí a byla nucena se předvést na vánočních besídkách, akademiích a podobně. A protože mi nic nebylo cizí, i já jsem s kamarády prošel řadou bizarních hudebních formací. A to vše jsem u Vaška měl teď k dobru. Vždyť nikdo z kolegů nebyl ochoten se snížit k debatě o jazzu či aspoň taneční muzice (dnes popík), probůh! Nám dvěma to už ovšem nemohlo vadit.

V žádném případě jsme se od ostatních neoddělovali, ale přece jen nám bylo nejlíp, když jsme něco mohli probírat jen spolu. Literaturu, muziku, všechno. Proto jsme i spolu seděli, já obvykle blíž k oknu s ohledem na dioptrie, Vašek vedle. Ostatní taky měli celkem zavedený zasedací pořádek, ale u nás dvou to bylo dogma a běda každému, kdo by se odvážil... Samozřejmě nám nikdo do téhle záležitosti – ani dalších – nemluvil, byli jsme na jedné lodi a přátelé vespolek. A pokud to bylo aspoň malinko možné, chtěli jsme s Vaškem pracovat spolu.

A ze začátku studia se nám tenhle záměr i dařil. Ke zkouškám a zápočtům jsme přirozeně docházeli vždycky spolu a střídavě – jednou první Vašek, podruhé já, jeden na druhého jsme vzorně počkali a šli úspěch či debakl někam probrat.

Tohle dvojčení vedlo dokonce k tomu, že si nás občas kantoři i kolegové z jiných studijních skupin pletli. Jak už jsem se zmínil, zbyli jsme na sebe. A já vím, zbyl jsem na Vaška, aby měli jeho příznivci klidné spaní.

Ještě paradox – naše dvojspolečenství by snad zdánlivě mohlo být jakýmsi základem pro společné studium, učení se. Absolutní omyl. Párkrát jsme v začátcích nějaký ten pokus udělali, jenže jako vždy a všude jsme se záhy dostali do diskuse, sporu, hádky a bylo po všem. Kupodivu jsme oba uznali, že někdy holt nelze, a nechali marných snah. Jedna dvě výjimky? Ale to už nám opravdu hořela koudel.

A mé brejličky? Poněkud manévr. Potřeboval jsem je, od dětství, ale nenosil. Jednak „by se mi hoši smáli“, a potom se v nich nedal hrát fotbal. Zato ve škole se mi zdály vhodné. Vašek mi to klamání tělem schvaloval, ale popravdě řečeno úspěšné nebylo.

^* A tady je třeba učinit zadost naší alma mater. Byla to tehdy samostatná vysoká škola s vlastním rektorátem. Nikoliv škola vyšší nebo fakulta Univerzity Karlovy, která na stejné adrese v ulici M. D. Rettigové č. 47/4 v Praze 1 sídlí dnes.