John Muir: Mé první léto v Sieře Nevadě

V rozlehlém kalifornském Centrálním údolí se střídají pouze dvě roční období, jaro a léto. Jaro začíná s prvním lijákem, který obvykle přichází v listopadu. Za několik měsíců dosáhnou tamní květiny plné krásy a koncem května seschnou a zkřehnou, jako by se všechny do jedné upražily v troubě.

Tehdy bývají skot i ovce, jež přitom supí a vyplazují jazyk, hnány na vysoko položené, chladné, zelené pastviny Sierry Nevady. Někdy v té době mě přepadla touha po horách, ale peněz jsem neměl nazbyt a nedovedl jsem si představit, jak bych si zajistil dostatečnou zásobu chleba. Když jsem nad touto nesnází, tolik tíživou pro pěší poutníky, s obavami hloubal a snažil se sám sebe přesvědčit, že bych se mohl naučit žít jako divoká zvířata a porůznu si opatřovat potravu složenou ze semen, bobulí a jiných darů Přírody, přičemž bych se radostně potuloval a zlézal horské štíty, aniž bych byl závislý na penězích či těžkých zavazadlech, zastavil se u mě chovatel ovcí pan Delaney, pro kterého jsem kdysi pár týdnů pracoval, a nabídl mi, ať vstoupím do jeho služeb a vydám se s jeho pastevcem a stádem k horním tokům řek Merced a Tuolumne – tedy přímo do kraje, na nějž jsem nejvíce pomýšlel.

Nacházel jsem se v rozpoložení, kdy bych přijal jakoukoliv práci, která mne zavede do hor, jejichž nádheru jsem předešlého léta okusil v oblasti kolem Yosemitského údolí. Pan Delaney mi vysvětlil, že stádo budeme postupně, jak bude roztávat sníh, přemísťovat výše, překonáme přitom několik pásů lesa a na těch nejlepších místech se pár týdnů zdržíme.

Říkal jsem si, že tato místa by mi mohla dobře posloužit jako základny pro má pozorování a že bych z nich mohl podniknout nejednu přínosnou výpravu v okruhu osmi deseti mil, a získat tak znalosti o tamních rostlinách, zvířatech a horninách – dostalo se mi totiž ujištění, že se budu moci naprosto svobodně věnovat svému bádání. Usoudil jsem však, že pro tuto práci nejsem v žádném případě ten pravý, upřímně jsem vylíčil své nedostatky a přiznal jsem, že nejsem ani trochu obeznámen s vysokohorským terénem, s vodními toky, které bude nutné přebrodit, s divokými zvířaty, jimž mohou posloužit ovce za potravu, a tak dále – že se zkrátka s ohledem na medvědy, kojoty, řeky, kaňony a trnité, spletité chaparralové křoviny obávám, že pan Delaney přijde přinejmenším o polovinu stáda.

Mé nedostatky mu ale naštěstí nepřipadaly nijak závažné. Hlavní věcí pro něho bylo mít v táboře člověka, kterému může důvěřovat a který dohlédne na to, aby pastevec plnil své povinnosti. Ubezpečil mne, že obtíže, jež na dálku působí tak hrozivě, se cestou rozplynou, a dále mě k účasti povzbudil, když prohlásil, že veškerou práci se stádem obstará pastevec, zatímco já se budu moci zaobírat zkoumáním rostlin, skal a krajiny, co hrdlo ráčí, a že on s námi doputuje do prvního stálého tábora a později se za námi občas vydá i do výše položených míst, aby nám doplnil zásoby a zjistil, jak si vedeme.

Rozhodl jsem se tedy výpravy zúčastnit, ačkoliv při pohledu na přihlouplé ovce, jež při sčítání jedna po druhé hopkaly úzkou branou své domovské ohrady, mne neopustily obavy, že mnohé z těch dvou tisíc padesáti kusů se už z hor nevrátí.

Měl jsem to štěstí, že jsem získal za společníka skvělého bernardýna. Jeho pán – lovec, kterého jsem trochu znal – za mnou přišel, jakmile se dozvěděl, že se chystám strávit léto v Sieře Nevadě, a poprosil mě, abych jeho oblíbence Carla vzal s sebou, neboť měl strach, že pokud by pes musel zůstat celé léto dole v nížině, mohla by mu tamní příšerná vedra přivodit smrt.

„Myslím, že vám můžu věřit, že na něj budete hodný,“ řekl, „a jsem si jistý, že on bude hodný na vás. Zná dobře horská zvířata, pohlídá vám tábor, pomůže se sháněním ovcí, a uvidíte, že je ve všech ohledech schopný a věrný.“

Carlo věděl, že mluvíme o něm, sledoval naše obličeje a poslouchal tak pozorně, až mi připadalo, že nám rozumí. Oslovil jsem ho jménem a zeptal se ho, jestli chce se mnou jít. Podíval se na mě očima, v nichž se zračila úžasná inteligence, pak se otočil na svého pána, ten mávl rukou směrem ke mně a na rozloučenou jej objal a poplácal, čímž mu dal svolení, a poté mne bernardýn tiše následoval, jako by dokonale porozuměl všemu, o čem jsme hovořili, a odjakživa mě znal.

3. června 1869. Dnes ráno jsme na dva koně naložili zásoby, tábornické nádobí, přikrývky, lis na rostliny a další věci, nasměrovali jsme stádo ke zlatohnědým kopcům v podhůří a pak jsme se v oblacích prachu všichni loudavě vydali na cestu. Vyzáblý, vysoký pan Delaney, ostře řezaným profilem připomínající dona Quijota, vedl koně, dále s námi cestoval hrdý pastevec Billy, výpravu doplňovali Indián z kmene Hrabavců spolu s jedním Číňanem, kteří nám měli v prvních několika dnech pomoci hnát stádo křovinatým úpatím hor, a nakonec jsem tu byl já, se zápisníkem připevněným k opasku.

Ranč, z něhož jsme vyráželi, leží na jižním břehu řeky Tuolumne poblíž French Bar, kde se předhůří sestávající z metamorfovaných zlatonosných břidlic noří pod vrstvy sedimentů Centrálního údolí. Urazili jsme sotva míli, a někteří staří vůdci stáda už svými tázavými pohledy a dychtivostí, s níž běželi, dávali najevo, že myslí na horské pastviny, na kterých se tak rádi pásli v loňském létě.

Zanedlouho to vypadalo, jako by se celého stáda zmocnilo vzrušení z nadějných vyhlídek – matky volaly na jehňata, ta jim odpovídala neuvěřitelně lidsky znějícími zvuky a jejich láskyplné, rozechvělé volání jen tu a tam přerušila spěšně uškubnutá sousta seschlé trávy. Uprostřed veškeré té zdánlivé změti bečení, jež ovce vydávaly, když se hnaly přes kopce, dokázaly matky a mláďata navzájem rozeznat své hlasy. Když některé znavené, v dusivém prachu napůl zemdlelé jehně náhodou neodpovědělo, rozeběhla se jeho matka nazpět napříč stádem k místu, odkud se jeho volání ozvalo naposledy, a nenechala se uklidnit, dokud je mezi tisícem ostatních, která našim zrakům i sluchu připadala všechna stejná, nenašla.

Stádo se pohybovalo rychlostí zhruba jedné míle za hodinu a bylo rozprostřeno ve tvaru nepravidelného trojúhelníku o výšce sto padesáti yardů a základně dlouhé přibližně sto yardů zakončeného zakřiveným, značně proměnlivým vrcholem, tvořeným těmi nejzdatnějšími hledači potravy – takzvanými „vůdčími kusy“ –, kteří spolu s nejčilejšími ovcemi rozptýlenými podél nestejnoměrných stran „hlavní skupiny“ chvatně prozkoumávali místečka mezi kameny a křovisky, kde pátrali po trávě a listí, zatímco jehňata a neduživé staré matky se loudaly na konci a tvořily „zadní voj“.

Kolem poledne zavládlo téměř nesnesitelné vedro a nebohé ovce žalostně supěly a chtěly se zastavovat ve stínu každého stromu, k němuž došly, a my jsme přitom s dychtivou touhou hleděli skrze žhnoucí, oslnivou záři směrem k zasněženým horám a bystřinám, ačkoliv jsme neviděli ani jedinou. Tamní krajinu tvoří pouhé zvlněné podhorské kopečky, tu a tam rozčepýřené křovinami a stromy a vyčnívajícími kusy břidlice.

Stromy – většinou duby modré (Quercus douglasii) – dosahují výšky zhruba třiceti až čtyřiceti stop, mají bledě modrozelené listí a bílou kůru a rostou jen řídce v té nejchudší půdě nebo ve štěrbinách kamenů mimo dosah požárů, které zachvacují traviny. Ostré břidlicové pláty, pokryté lišejníky, na mnoha místech strmě vyčnívají ze zlatohnědé trávy a vypadají jako náhrobky na opuštěných hřbitovech. S výjimkou dubu a čtyř pěti druhů medvědice a latnatce se rostlinstvo podhůří téměř neliší od nížinné vegetace.

Předtím jsem tuto oblast viděl začátkem jara, kdy měla podobu půvabné zahrady plné ptáků, včel a květin. Teď ji však letní žár proměnil v bezútěšný kraj. Zem byla plná prasklin, po kamenech pobíhaly ještěrky a neuvěřitelná spousta mravenců, jejichž drobounké jiskérky života v onom horku žhnuly jasněji než jindy, pádila v dlouhých řadách do boje či za potravou a přímo se třásla nevyčerpatelnou energií.

Je neuvěřitelné, že v takové sluneční výhni nevyschnou během několika hodin na prach. Na odlehlých místech tu leželi do klubíčka stočení chřestýši, ale člověk je spatřil jen vzácně. Straky a vrány, které bývají velice hlučné, teď ztichly, se široce rozevřenými zobáky a zplihlými křídly postávaly ve smíšených hejnech pod stromy skýtajícími nejlepší stín a sotva popadaly dech, natož aby se ozvaly. Také křepeli se snažili zdržovat ve stínu u několika málo tůněk s alkalickou vodou, králíci přebíhali mezi křovinami ze stínu do stínu a na širších pláních se občas objevil ladně běžící dlouhouchý zajíc.

Po krátkém poledním odpočinku v jednom hájku jsme nebohé, prachem přidušené stádo hnali dál přes křovinaté vrchy, ale sotva znatelná cesta, po níž jsme se ubírali, zcela zmizela přesně tam, kde jsme ji nejvíc potřebovali, a tak jsme se museli zastavit, porozhlédnout se kolem a zorientovat se. Číňan si zřejmě myslel, že jsme zabloudili, a jakousi hatmatilkou brebentil cosi o spoustě „kšovisek“ (chaparralu), zatímco Indián prohlížel zdálky zvlněné hřbety kopců a rokle ve snaze objevit nějaký otevřený úsek. Prodírali jsme se trnitou džunglí, až jsme nakonec našli cestu směřující ke Coultervillu, po níž jsme se vydali, a hodinu před západem slunce jsme pak dorazili k vyprahlému ranči, kde jsme se utábořili.

Táboření se stádem ovcí v podhorských vrších je prosté a snadné, ale rozhodně ne příjemné. Ovce si směly až do doby po západu slunce pod dohledem pastevce shánět potravu v okolí, zatímco my ostatní jsme nanosili dřevo, rozdělali oheň, uvařili večeři, sundali z koní náklad a nakrmili je a tak dále. Za soumraku zahnal pastýř ovce na nejvyšší otevřené místo poblíž tábořiště, kde se ochotně shlukly a natěsnaly jedna na druhou, a poté co všechny matky našly jehňata a nakrmily je, celé stádo ulehlo a až do rána jsme se o ně nemuseli starat.

Večeře byla ohlášena zvoláním „Bašta!“ Každý si vzal plechový talíř a nandal si jídlo přímo z hrnce, přičemž jsme se bavili o tématech při táboření běžně probíraných – o krmivu pro ovce, o dolování, o kojotech a medvědech či o dobrodružstvích z památných časů zlaté horečky. Indián se držel stranou, aniž utrousil jediné slovo, jako by snad náležel k jinému živočišnému druhu. Dojedli jsme, nakrmili psy, kuřáci pokuřovali u ohně a poklid, jenž se jim díky tabáku i plnému žaludku objevil ve tvářích, působil téměř božsky, asi jako měkká tlumená záře zadumání, jakou známe z výrazů vyobrazených světců.

Potom, jako by se probudili ze sna, vyklepal každý z nich s povzdechem či zavrčením popel z dýmky, zazíval, na chvilku se upřeně zahleděl do ohně a prohlásil: „Asi už zalehnu,“ a okamžitě zmizel pod pokrývkami. Oheň ještě přinejmenším hodinu dvě doutnal a poblikával, hvězdy se rozzářily, tu a tam narušil ticho nějaký ten mýval, kojot nebo sova, zatímco cvrčci a rosničky vytvářeli veselou, nepřetržitou hudbu, která zněla natolik příhodně a sytě, až se zdálo, že je nedílnou součástí noci. Jediné nelibozvučné tóny vyluzoval jistý chrápající spáč a také kašlající ovce, jež dráždil prach v krku. Ve svitu hvězd vypadalo stádo jako velká šedivá přikrývka.

4. června. Za rozbřesku byl už celý tábor na nohou. Snídaně se skládala z kávy, slaniny a fazolí. Následovalo rychlé mytí nádobí a balení. Po východu slunce se odevšad začalo ozývat bečení. Jakmile některá ovčí matka vstala, přiskákalo k ní jehně, začalo do ní trkat a dožadovat se snídaně, a když byla tisícovka mláďat nakrmena mateřským mlékem, pustilo se stádo do pastvy a rozptýlilo se.

Jako první se pohnuli neklidní, nenasytní skopci, kteří se však neodvažovali příliš vzdalovat od hlavního stáda. Billy s Indiánem a Číňanem hnali zvířata po špatně schůdné cestě a nechali je, aby si ve zhruba čtvrt míle širokém pásu krajiny nalezla něco málo potravy. Jelikož však tudy před námi prošlo už několik jiných stád, nezůstal tu téměř jediný lísteček, ať už zelený či uschlý, a tak jsme museli vyhladovělé ovce popohánět dál přes holé, rozpálené kopce až k nejbližším zeleným pastvinám, vzdáleným dvacet či třicet mil.

Soumary vedl don Quijote, jenž měl přes rameno přehozenou těžkou ručnici pro případ, že by se objevili vlci nebo medvědi. Den byl horký a plný prachu stejně jako včerejšek a cesta vedla přes mírně svažité hnědavé vrchy pokryté týmž rostlinstvem jako krajina v předchozí části cesty; výjimku představovala podivně vyhlížející borovice Sabinova (Pinus sabiniana), která zde tvořila hájky nebo se vyskytovala řídce mezi modrými duby. Její kmen se ve výšce patnácti až dvaceti stop dělí do dvou či více dalších kmínků, vyrůstajících v mírném sklonu nebo téměř svisle, s mnoha nepravidelně roztroušenými větvemi. Vyznačuje se dlouhými šedými jehlicemi a skýtá pramálo stínu.

Celkovým vzhledem připomíná tento strom spíše palmu než borovici. Šišky bývají šest až sedm palců dlouhé a velice těžké, v průměru mají zhruba pět palců a vydrží neporušené ještě dlouho poté, co spadnou, a tak je jimi zem pod stromy doslova posetá. Táborový oheň díky jejich smůle dobře hoří a vydává jasné světlo. Vedle kukuřičných klasů jde o nejkrásnější topivo, jaké znám.

Don Quijote mi prozradil, že Hrabavci sbírají semena těchto stromů v obrovském množství a pojídají je. Bývají velká asi jako lískové ořechy a mají i zhruba stejně tvrdou slupku. Tentýž plod tedy poskytuje oheň i pokrm hodný bohů.