Petr Placák: Gottwaldovo Československo jako fašistický stát

Chceme-li komunistické Československo označit za fašistický stát, musíme si nejdříve vyjasnit, co je myšleno pod pojmem fašismus, protože definice tohoto fenoménu, která by byla obecně přijímaná, neexistuje.

I když nebudeme považovat fašismus na prvním místě za ideologii („ideologie“ fašismu je značně mlhavá, a pokud Benito Mussolini tvrdil, že fašismus není světonázor, ale „čin“, nebyl to z jeho strany pouhý projev obvyklého „fanfarónstv퓹) nebo jej vztahovat ke konkrétnímu politickému hnutí (byť jsou Fasci italiani di combattimento v mnohém ohledu považovány za prototyp fašismu, nutno říct, že v porovnání s totalitními hnutími – hitlerismem, stalinismem či maoismem – za „fašistickým ideálem“ notně zaostaly), zbývá nám jako relevantní znak fašismu forma vlády či spíše „politický styl“. O ty půjde v této práci především, ačkoli ideologické motivy vůbec nezůstanou stranou – naopak, jsou mnohdy svorníkem fenoménů, které se na první pohled mohou jevit protichůdně.

Fašismus se po první světové válce zrodil jako zcela nový druh vlády, usilující nejen o přeměnu společnosti podle totalitního ideálu v jednu nerozlišitelnou masu (každá odlišnost je pro fašismus přímo „existenciální“ – a v tom i existenční – problém), ale vůbec o změnu „údělu“ samotného člověka a jeho bytí.

Rozhodující pro fašismus je aktivistický politický styl, který je radikálně revoluční v porovnání se všemi dosavadními formami vlády založenými na omezení či usměrnění lidské společnosti. Na rozdíl od nich se fašismus nesnaží nejradikálnější lidové představy oslabovat, ale naopak je sám popichuje k extrému, který pak využívá jako nástroj vlády a přeměny společnosti.

Oproti tradiční kultuře, která se snaží lidskou duši kultivovat, fašismus v člověku naopak vyhledává jeho nejproblematičtější stránky, které pomocí rozsáhlé a mnohostranné indoktrinace, pomocí výchovy, plošné a permanentní propagandy legitimuje a kanonizuje se záměrem využít je jednak k radikalizaci a jednak k destrukci dosavadní společnosti a jejích hodnot.

Fašismus záměrně překračuje všechny meze, zákony, ústavní a veřejné instituce, převrací morální hodnoty, kulturní zvyklosti, tradice, odmítá institucionalizované náboženství² – vše, co podle něj omezuje „titánství“ člověka a lidského kolektivu na jeho cestě ke zcela novému světu, založenému na radikálně odlišných zásadách nového člověka jednou provždy osvobozeného od dědictví židovsko-křesťanského otroctví, ze všech pout minulosti i skutečnosti.³

Děsivá intelektuální proměna, která se odehrála v polovině minulého století, spočívala v odmítání vidět nebo přijímat cokoli, „jak to je“, a v důsledné interpretaci všeho jako stupně nějakého dalšího vývoje, napsala Hannah Arendtová ve svém slavném Původu totalitarismu.⁴

Vidět člověka takového, jaký je – to je základ pro odmítnutí jakéhokoli druhu totalitního sektářství, jehož podstatou je postpubertální vzpoura proti skutečnosti, proti mentální zralosti.

Fašistická aktivistická forma vlády se vylíhla z apokalypsy první světové války a z idejí postosvícenské Evropy ve třech – pokud zůstaneme na starém kontinentě – „základních“ formách (sovětský komunismus a jeho východoevropské odnože, italský fašismus, německý nacismus), víceméně autonomních, i když jednotlivá hnutí na sebe reagovala, vzájemně se inspirovala a zároveň se proti sobě ostře (v rámci „konkurenčního boje“) vyhraňovala.⁵ Všechna se představovala jako radikální lidové hnutí, které je antiaristokratické (nejen v sociálním, ale i – či především – v kulturním smyslu), proticírkevní, protiliberální nebo protikapitalistické.⁶

Fašismus byla lidová vzpoura proti trůnu a oltáři, která nabyla dosud netušených monstrózních rysů. Chtěla zničit starý svět, hleděla do budoucnosti a neváhala být extrémně radikální.⁷ Svou lidovostí a radikalitou, překračující vše dosud myslitelné, odmítající dosavadní „světský“ (i.e. prohnilý, zkažený, zkorumpovaný...) společenský řád, se blížila fanatickým středověkým náboženským sektám⁸ a sama také pěstovala vlastní pseudonáboženský kult se zbožněnými vůdci, s posvátnými formulemi a rituály, věroučnými dogmaty, soudy s heretiky, stranickými poutěmi, vlastními svátky a vlastními mučedníky, přičemž dějiny hnutí byly pojímány v „sakrálním“ smyslu cesty vyvolených (prozřevších) ke spáse.⁹

Ačkoli operovala s extrémními „lidovými“ představami a prezentovala se jako vůle či hlas lidu, byla uskutečňována vrstvou profesionálních revolucionářů-ideologů a nebyla výrazem spontánní lidové aktivity.¹⁰

Na rozdíl od tradičních diktatur či autoritativních režimů, které chtějí zachovat status quo, obracejí se k minulosti, jsou protilidové, omezením politických svobod a využíváním policejního režimu se snaží uchovat dosavadní ekonomické, společenské, náboženské struktury a převést tak zemi přes krizové období, fašistické režimy dosavadní svět i jeho minulost zavrhují (je jednou provždy daná, zpětně radikalizovat se dá jen v teoretické rovině) a hledí do budoucnosti, která je otevřená pro radikální přeměnu. Z toho důvodu usilují o zničení stávajícího systému, který jim brání v uskutečnění vize nové společnosti, „tisícileté říše“ v tomto čase a na této zemi, založené na soudružství či kamarádství, zbavené egoismu kapitalistického řádu, kde vše určují peníze.

K tomu účelu hnutí mobilizovala lidové masy. Fašistická hnutí nebyla reakcí, ale akcí. Byla extrémně revoluční. Fašismus je nový politický fenomén diametrálně odlišný od všech dosavadních autoritativních režimů, které jsou vždy „reakční“.¹¹

Fašismus je na jedné straně širší a na druhé straně užší pojem než totalita. Širší v tom smyslu, že všechny totalitní státy jsou založeny na výše uvedeném fašistickém aktivistickém politickém stylu,¹² ale ne všechny fašistické státy musely být automaticky totalitní (právě fašistickou Itálii někteří autoři za totalitu nepovažují). Omezenější pak v tom smyslu, že totalitní hnutí rámec fašismu v mnoha ohledech překročila, umocnila jej, samotný extrém přivedla k extrému tím, že jej zrevolucionalizovala a uvedla do praxe – byla jakousi revolucí revoluce a Hitler a Stalin v tom byli druhou mocninou Mussoliniho.¹³

Následující text je rozdělen do dvou částí. První část je věnována projevům onoho fašistického aktivismu především v rámci totalitních hnutí, německého nacismu a stalinského komunismu, fenoménům, které byly fašistickému aktivistickému stylu vlastní nebo je fašistická hnutí využívala jako vhodné nástroje pro mobilizaci mas a svých stoupenců v rámci fašistické revoluce: nacionalismus, socialismus, propaganda, lid, národ, národní zrada, národní očista, stát, válka, boj, půda, beztřídní či organická společnost, absolutní demokracie jako výraz ničím neomezené „lidové vůle“, kterou reprezentuje vůdce, vztah k sociální demokracii jako politické konkurenci mezi proletáři, antikapitalismus, revoluce, reakce, antimarxismus a jeho komunistická obdoba antifašismus, nový člověk.

V druhé části textu půjde o srovnání jednotlivých aspektů fašistického aktivistického stylu s vývojem po druhé světové válce v Československu, s komunizujícím a prosovětským režimem Národní fronty, který po únoru 1948 přešel v komunistickou totalitu. Vztáhnout poválečný vývoj v Československu k modelu fašistického politického aktivismu, „zevropeizovat“ jej, nám může pomoci pochopit tehdejší události lépe než je vysvětlovat pouze z roviny komunismu nebo komunistického nástupu, neřku-li pokládat je za jakousi pouhou reakci na válečné události: často uměle stavěná protikladnost či dichotomie mezi komunismem a fašismem (komunismem a nacismem), „německým“ fašismem a „českým“ antifašismem nám nejen omezuje, ale často i zakrývá pohled na druhovou podobnost poválečného vývoje v Československu s fenoménem ideologických masových hnutí, která se zrodila v Evropě po první světové válce.

Vztažením komunistického Československa k fenoménu fašismu zároveň neodmítám tvrzení, že tento režim byl rovněž totalitní – takovou diskusi ponechávám stranou, neboť je pro účel této práce irelevantní.¹⁴

¹ K tomu britský politolog Andrew Heywood: Fašismus byl hnutím více než čímkoli jiným a jeho přední ideologové Hitler a Mussolini byli v podstatě propagandisté, kteří se o ideje a teorie zajímali jen do té míry, pokud byly schopny vyvolat emocionální reakce a probudit masy k činům. HEYWOOD, Andrew: Politické ideologie. Victoria Publishing, Praha 1994, s. 165.

² K tomu Mussolini: fašismus nechce přeměniti formy lidského života, nýbrž jeho obsah, člověka, charakter, víru. MUSSOLINI, Benito: Řeči o Italii a fašismu. Plamja, Praha 1935, s. 199.

³ Zakladatel teroristického státu V. I. Lenin napsal v článku „O historii otázky diktatury“: Diktatura neznamená nic jiného než moc naprosto neomezenou jakýmikoli zákony, absolutně nestísněnou směrnicemi a založenou na přímém uplatnění síly. Revoluční lid vytváří své vlastní soudy a tresty, uplatňuje moc, vytváří nový revoluční zákon. Cit. dle VOLKOGONOV, Dmitrij: Lenin, počátek teroru. Dialog, Liberec 1996, s. 198. – Lenin měl na mysli diktaturu proletariátu a přesto (či právě proto) vyřkl přesnou definici fašismu, fašistického způsobu vlády.

⁴ ARENDTOVÁ, Hannah: Původ totalitarismu, Oikoymenh, Praha 1996, s. 626.

⁵ Srovnej dobový „socializující“ pohled na fašismus italského spisovatele a politika, komunisty, který odsoudil stalinismus, Ignazia Siloneho: Fašismus povstal bezprostředně po válce v kapitalistických zemích s relativně slabými ekonomickými strukturami, kde byla výstavba jednotného národního státu ještě nová a bez tradice zakořeněné v masách, kde byl silný vliv dělnického hnutí a celá sociální stavba se od základů po špičku otřásala. [...] V Itálii se první fašistické skupiny rekrutovaly na jedné straně z krizí ponížené střední třídy, která se vzbouřila proti tradičním partajím a institucím, na druhé straně z vrstev ve svých revolučních nadějích zklamaných proletářů, kteří se vzbouřili proti dělnickým partajím. To je skutečnost, o které už nemůže být sporu. SILONE, Ignazio: Der Fascismus. Seine Entstehung und seine Entwicklung. Europa-Verlag, Zürich 1934, s. 279–281. – A k tomu „konzervativní“ pohled JUDr. Jana Kaprase ml. ze stejné doby: Fašismus je v prvé řadě hnutím nacionalistickým, aktivistickým a antiindividualistickým. Jako další znak jeho filosofického podkladu můžeme uvésti spiritualismus, neboť fašistická ideologie staví ducha nad hmotu... KAPRAS, Jan ml.: Fašismus. Nakladatelství L. Mazáče, 1936, s. 255. – I když každý si všímal na fašismu toho „svého“, je zřejmé, že „pravičák“ Kapras s ním měl ze svého hlediska „větší“ problém než „levičák“ Silone (větší ve smyslu pochopení tohoto fenoménu).

⁶ K tomu Renzo de Felice: Chceme-li najít vůdčí linii spojující tři evropské totalitní režimy, linii, která je zároveň vzorcem výkladu, je třeba ji hledat v postoji k buržoazii. [...] Antiburžoazní polemika ve fašismu není polemikou původu vendejského nebo sanfedistického, ale má od počátku demokratický charakter, má základ v mase, v lidovém konsensu a dostává se do sporu s těmi aspekty společnosti a liberální politiky, které v přímém používání demokratické metody spatřovaly jedno z největších nebezpečí pro stabilitu politických institucí 19. století. FELICE, Renzo de: Síla nepředvídaného. In: Komunismus a fašismus. Miroslav Novák (ed.). ISE, Praha 2002, s. 44. – Na nebezpečí ohrožení institucí zajišťujících svobody jednotlivce „lidovým konsensem“ poukázal již v první polovině 19. století Alexis de Tocqueville.

⁷ Známý britsko-německý liberální sociolog Ralf Dahrendorf „lidovost“ fašismu (totality) domyslel do konce: Jestliže je pravda, že nacistický režim musel kvůli potřebě etablování svého totalitního panství rozvinout sociální revoluci, pak je možno odpor proti [nacistickému] režimu označit za kontrarevoluční. [...] Zatímco nacistická sociální revoluce získala vliv skrz prosazení totalitárních forem, a tím současně budovala základy liberální modernity, lze kontrarevoluci chápat jako vzpouru tradice, a tím také antiliberalismu a autoritářství, které doznívají z minulosti. DAHRENDORF, Ralf: Gesellschaft und Demokratie in Deutschland. R. Piper & Co. Verlag, München 1965, s. 442. – Podobně jako s „liberalismem“ totality je to i s její „demokratičností“. O tom viz dále.

⁸ J. L. Talmon k tomu trefně podotýká: Koexistence liberální demokracie a revolučního mesianismu v moderní době může být oprávněně srovnávána se vztahem mezi oficiální církví a eschatologickým revolučním proudem v rámci křesťanství v průběhu náboženské éry. TALMON, Jacob Leib: O původu totalitní demokracie. Politická teorie za Francouzské revoluce a po ní. Sociologické nakladatelství, Praha 1998, s. 22. – O podobnosti moderních totalitních hnutí se starověkým, středověkým a novověkým sektářstvím viz VOEGELIN, Eric: Kouzlo extrému.
Revolta proti rozumu a skutečnosti. Mladá fronta, Praha 2000.

⁹ K tomu viz GURIAN, Waldemar: Totalitarianism as Political Religion. In: Totalitarianism. Carl J. Friedrich (ed.). Grosset & Dunlap, New York 1964, s. 120– –129. – Waldemar Gurian byl k pochopení nacismu a komunismu přímo předurčen: byl to německo-americký politický myslitel, profesor University of Notre Dame, katolický konvertita židovského původu, narozený v Rusku, který před nacisty prchl do USA. O jeho intelektuálních schopnostech, včetně autonomního úsudku, svědčí fakt, že ač pronásledovaný nacisty a navzdory nacistické propagandě, která veškeré kritiky SSSR dopředu znevěrohodňovala, vydal už v roce 1935 práci Bolschewismus als Weltgefahr, v níž nacismus porovnával s komunismem.

¹⁰ K tomu viz C. W. Cassinelli: Revoluce totálního revolucionáře se bude lišit od buržoasní revoluce a od všech ostatních předcházejících sociálních revolucí, protože je uskutečněna spíše „shora“ než „zdola“, to znamená, že namísto toho, aby nějakým způsobem vycházela ze stávající společnosti a byla podporována částmi populace staré společnosti, nová společnost totálního revolucionáře bude uskutečněna pouze jeho vlastními činy. CASSINELLI, C. W.: Total Revolution. A Comparative Study of Germany under Hitler, the Soviet Union under Stalin and China under Mao. Clio Books, Oxford 1976, s. 5.

¹¹ Dnes už je známo, že zde jsou republiky hluboce reakční a absolutistické, a monarchie, jež přijímají nejodvážnější politické a sociální experimenty. MUSSOLINI, Benito: Řeči o Italii, s. 206. – Monarchií má Mussolini pochopitelně na mysli Itálii, kde fašisté vedle své vlády nechali „panovat“ krále. Proti „pokrokovému“ italskému státu označuje duce tradiční diktatury za reakční režimy, podobně jako komunisté. Jinak byla italská „konstituční monarchie“ dokonalá fikce a sám Mussolini byl antimonarchista.

¹² Mussolini viděl hlavní zdroj síly fašismu v lidu: Národ existuje, pokud je lidem. Lid vzestupuje, je-li početný, pracovitý, spořádaný. Moc je výslednicí tohoto osudového trojčlenu! Tamtéž, s. 197. – Nacisté ovšem universalitu fašistické gnose omezili rasovým principem, komunisté sociálně.

¹³ Otázku korporativismu, který je zejména ve starších textech představován jako určující rys italského typu fašismu, neřeším – fašismus byl především politický fenomén, jemuž byly všechny ostatní oblasti včetně ekonomiky podřízeny, a nebyly tedy pro něj určující. Korporativismus byl výrazem politické vůle a kontroly režimu, který jinak neměl v otázce ekonomiky příliš jasno. Italský exilový politik a novinář Andrea Rossi to viděl přesně: Ve fašismu stát nenahrazuje prostě soukromé kapitalisty jakožto organizátory národního hospodářství, nýbrž hlavně jim vnucuje svůj politický plán. Vlastní doména fašismu jest doména moci a ne doména zisku. ROSSI, A.: Pochod na Řím. Mussoliniho cesta k moci. Fr. Borový, Praha 1938, s. 370.

¹⁴ Někteří tuzemští autoři v diskusi nad pojmem totalitní, a to včetně historiků či politologů, ve snaze obhájit éru normalizace jako dobu, kdy politicky motivované násilí bylo minimální, vykládají totalitu ve smyslu jakési umocněné diktatury a znásobené represe. To je ovšem nesmysl – násilí a násilné režimy procházejí celými lidskými dějinami a mnohé staré (a pochopitelně i současné) režimy se násilí dopouštěly (dopouštějí) v míře leckdy násobně větší než třeba Mussoliniho Itálie nebo i předválečné nacistické Německo, ačkoli s fašismem, natož s totalitou, neměly (nemají) nic společného.