Kinosály momentálně brázdí hned dva filmy o slavné české herečce Lídě Baarové. Kritici mají největší starosti zejména s tím druhým, a to nejen proto, že ho natočil prezidentův oblíbenec Filip Renč a Miloš Zeman přišel na premiéru snímku, ale hlavně proto, že si tak trochu nevědí rady s tím, zda je to vůbec film.

Nechme ale starosti s kvalitou kinematografie recenzentům a zeptejme se spíše, proč se vlastně čeští tvůrci (kromě Filipa Renče i dokumentaristé Helena Třeštíková nebo Petr Hátle) neustále tak rádi vracejí k příběhu této kdysi velmi krásné ženy.

Je tomu tak jenom proto, že v průběhu své zářné kariéry Baarová skončila v loži největšího nacistického propagandisty Josepha Goebbelse a měla velké sympatie i Adolfa Hitlera, za což se jí pak český národ (spravedlivě?) odvděčil rokem vězení a kariérním ponížením? Anebo tak rádi opakovaně prožíváme příběh o lákání moci?

Vyprávění o vzestupu a pádu, jenž podobně jako ona "velká láska", kterou Hitler Goebbelsovi na popud jeho ženy Magdy, fanatické nacistky, zakázal ("Když se dělají dějiny, musí jít soukromí stranou"), má půdorys klasické hollywoodské romance, již marně naplňoval režisér Renč.

Skoro se vtírá vážnější, možná ale i škodolibější interpretace, v níž se nám Lída Baarová vrací coby dějinná úleva, dějinné alibi, díky němuž si sebezpytně saháme na dno svědomí, ale protože je to ona, herečka Baarová, a ne my, zase to tolik nebolí.

Nekonečné přehrávání nešťastného a jistě i perverzního osudu Lídy Baarové dává zapomenout na mnohem větší dějinnou perverzi, v níž tisíce Čechů každodenně lhostejně či aktivně kolaborovaly s nacisty, i když přímo nevcházely do ložnic jejich vůdců.

Baarová je tak synekdochou viny české okupace, kdy jako část za celek vykupuje vše, čeho jsme se tehdy dobrovolně na sobě dopouštěli.

Jako by Lída Baarová, znovu a znovu oživovaná filmem, pro nás stále sehrávala roli případové studie, na níž si bez většího osobního angažmá můžeme dokonale předvádět, jak to chodí, když někdo v zájmu vlastních malých dějin přehlíží ty ničivější a nebezpečnější velké.

 

Nikdy jsem o věcech moc nepřemýšlela, říká ve filmu Heleny Třeštíkové Lída Baarová, a s touto větou jako by se vracela i otázka: A přemýšleli jsme a přemýšlíme o věcech my?

Vracet se dnes k osudu Lídy Baarové má smysl, ale jedině bez sentimentality a prázdné kostýmové filmové krásy. Kriticky. Tedy přesně tak, jak se to ani jednomu ze dvou aktuálních filmů o Baarové, bohužel, nedaří. O to hůř, platí-li: Jaký film, taková společnost.