Ještě v polovině 90. let se Vídeňská filharmonie bránila přijmout jedinou ženu. „Když hrajeme Mahlera, vnímám, že jsou kolem mě jen mužská těla. Cítím, jak jsme emocionálně sladění,“ vyprávěl v rozhlasu jeden z houslistů, zatímco generální ředitel to řekl naplno: „Vídeňská filharmonie je orchestrem bílých mužů, kteří hrají hudbu bílých skladatelů pro bílé posluchače.“
Změnilo se to až v roce 1997, kdy orchestr pod tlakem politiků a hrozícího bojkotu amerického turné přijal první ženu. Kdo letos 1. ledna sledoval novoroční koncert Vídeňských filharmoniků, na pódiu napočítal už šest žen – na poměry tohoto tělesa úspěch, ale celkově pořád blamáž v kontextu toho, kam v roce 2016 pokročila společenská debata o genderových stereotypech.
K ryze mužským orchestrům v Evropě kromě Vídně a ještě Berlína patřívala také Česká filharmonie. Svoji první, ale na patnáct let poslední ženu, harfistku Renatu Kodadovou, přijala roku 1970. A ještě v minulé dekádě z orchestru kvůli neshodám v kolektivu odcházela zástupkyně vedoucího viol Barbora Holická.
V novém tisíciletí se situace přesto ustálila a dnes má Česká filharmonie 19 členek, nejvíc ve své historii, byť pořád méně než většina předních českých symfonických orchestrů.
Žen v českých orchestrech přibývá. Nemělo by jich ale být příliš, říkají hráčky
„Nastupovala jsem jako druhá žena v České filharmonii,“ vzpomíná harfistka Barbara Pazourová, která v orchestru působí od roku 1985. Podle ní „ledy“ prolomil Karel Patras, který vychoval celou generaci českých harfistek. Do filharmonie přijal Renatu Kodadovou a za sebe pak i Pazourovou. „Paní Kodadová přišla o patnáct let dříve a měla v orchestru manžela. Díky ní jsem byla za ochrannou zdí,“ míní Pazourová.
Podotýká, že se sexismy se nesetkávala a dirigenti si na obou harfistkách – jediných ženách – vylévali zlost jen občas. Ještě v 80. letech ale na konkurzy do České filharmonie například vůbec nechodily houslistky. „Věděly, že jako ženy nemají šanci uspět,“ vzpomíná Pazourová.
Orchestry cestující do zahraničí v minulosti namítaly, že pokud přijmou ženu, jednou na ně přijde „s paragrafem“ – tedy s mateřskou dovolenou, případně že zájezd kvůli dítěti odřekne.
Nejvíc žen z českých orchestrů dnes hraje v Janáčkově filharmonii Ostrava, tam jde o 35 hudebnic. Třicetiprocentnímu zastoupení žen se blíží Filharmonie Brno, 25 procent hudebnic tvoří složení Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. V České filharmonii dnes působí 19 žen ze 123 členů, v Symfonickém orchestru Českého rozhlasu už jen 16 ze 107, tedy necelých 15 procent.
Dnes je takový argument politicky nekorektní. Ženám podsouvá stereotyp o fungování rodiny, které si přece každý má určovat sám. Pro některé hudebnice nicméně stále platí.
„Na podzimní turné po Japonsku jsem nejela, mám pětiletého syna,“ vysvětluje Marie Petříková, koncertní mistryně a první houslistka Filharmonie Brno, orchestru se skoro třicetiprocentním zastoupením žen.
Petříková zde působí 30. sezonu – a stejně jako její kolegyně v Praze dnes také v Brně pozoruje, že ke konkurzům chodí stále více žen. Hlásí se dokonce i na dříve „mužské“ nástroje typu trombonů nebo lesních rohů, což je důsledkem toho, že i konzervatoře obecně absolvuje čím dál více dívek. „Muži o tuto profesi ztrácejí zájem. Asi i kvůli tomu, jak je špatně placená,“ nabízí možné vysvětlení Petříková.
Toho lituje její kolegyně z viol Klára Hegnerová, která dává přednost tomu, když v orchestru převažují muži. „Líbí se mi jakýsi mužský element, chlapskost, možná až surovost v práci s nástrojem,“ popisuje Hegnerová a vzpomíná, jak v televizi nedávno viděla koncert orchestru, jenž měl výhradně ženské první housle. „Byl to trochu smutný pohled. Pro mě je ideální, když ženy tvoří čtvrtinu orchestru,“ dodává.
Exkluzivní magazín s příběhy nejúspěšnějších žen českého byznysu a veřejné sféry.
Objednávejte přes SMS do 23.2.2016:
ZENY JMENO PRIJMENI ULICE C.P. OBEC PSC
na číslo: 902 11, cena 89 Kč
Podobně to vnímá violistka Marta Špelinová z pražského orchestru Národního divadla. „Když hraji třeba v komorním orchestru a je nás převaha žen, není to ono,“ říká Špelinová. „Líbí se mi, jestliže je dech orchestru převážně mužský,“ souhlasí Barbara Pazourová z České filharmonie.
I tam dodnes existují ryze mužské skupiny nástrojů, například violy, violoncella nebo kontrabasy. Ale například druhé housle, které mají největší zastoupení žen, od loňska vede mladá Petra Brabcová.
„Předsudek, že by v orchestru měli být jen muži, v mé generaci vymizel. Myslím, že my ženy se dnes v České filharmonii cítíme pohodlně,“ říká Brabcová, která konkurz dělala za plentou a na koberečku tlumícím zvuk podpatků – což je tradiční opatření, které má zamezit předčasnému prozrazení pohlaví uchazeče. Ti ze stejného důvodu nehovoří, stejně jako si například neodkašlávají.
Ani jedenatřicetiletá Petra Brabcová si ale nepřeje, aby se z České filharmonie v budoucnu stalo převážně ženské těleso. „Ženský element je důležitý, a ženy jsou na určité nástroje možná dokonce lepší typy, ale pořád je dobré, když v orchestru převládají muži,“ soudí.
Jestliže se však z konzervatoří bude hlásit stále více hráček, za deset dvacet let může debata o ženách v klasické hudbě dojít do paradoxní situace – kdy se i samy ženy začnou bránit, aby jich v orchestrech přibývalo.