Jean-Marie Blas de Robles: Ostrov v bodě Nemo

Napravo Tigris, který teď už nebylo vidět, vlevo lysé vrcholky Gordických hor; uprostřed pláň, jež připomínala poušť hemžící se zlatě pableskujícími brouky. Bylo to u Gaugamely, sotva tři roky po sto dvanácté olympiádě. Dareios tu sešikoval nějakých dvě stě tisíc pěšáků a třicet tisíc jezdců na koních: pomocné síly z Indie, baktrijské sbory pod vedením satrapů, Skythy z Asie, spojenecké jezdectvo perských lučištníků, Parthy a fratafernovce, vojáky z Médie, Armény, řecké žoldáky, v neposlední řadě také žoldáky z Hyrkánie, Sús a Babylonu; Mazaios velel vojákům ze Sýrie, Oromobates vojsku z břehů Rudého moře. K tomu se počítalo také patnáct slonů a dvě stě vozů s kosami, kvůli kterým dal Král králů odstranit z místa, na němž se měla bitva odehrát, všechno kamení.

Alexandr spal.

Na jeho rozkaz se makedonská armáda — čtyřicet tisíc pěších vojáků a necelých sedm tisíc koní — sešikovala do oblouku. Uprostřed falanga chráněná po stranách Nikanorovými štítonoši, Perdikkasovými a Meleagrovými prapory, Parmenionovo thesalské jezdectvo na levém křídle, Filotasovo na pravém. Na slunci, které již stálo vysoko na obloze, se blyštěly přilby a brnění, štíty oslňovaly.

Alexandr stále spal. Jeho druhové měli co dělat, aby ho probudili, ale jakmile vstal, vyskočil na Bukefala a připojil se k pravému křídlu do čela makedonské jízdy.

Dareios, jenž stál uprostřed své elitní pěchoty — deseti tisíců Nesmrtelných, o nichž bylo známo, že jakmile jeden jediný z nich v průběhu boje padne, jeho místo okamžitě zastoupí další —, dal znamení k útoku. Hlavní část svého jezdectva vyslal na Alexandrovo levé křídlo a vozům dal příkaz prorazit prostřední falangu. Nezdálo se, že by to makedonskému králi dělalo starosti.

Odvedl své jezdectvo napravo, jako kdyby takto chtěl čelní linii objet, nepřátelská jízda na opačné straně jej zrcadlově napodobila, což ovšem mělo za následek její oddělení od zbytku vojska a roztažení přední linie. Zatímco Parmenion vzdoroval útoku Peršanů, pěchota se chystala na blížící se úder. Když byly perské vozy už jen padesát metrů daleko, živý plot zježený kopími se na několika místech rozestoupil. Současně zazněly trubky a všichni pěšáci začali svými železnými meči tlouct do štítů. Tento neuvěřitelný rachot vyplašil zapřažené koně, někteří z nich se vzepřeli, vozy za nimi se převrhly, ostatní instinktivně vběhli do koridorů mezi vojáky. Falanga se za nimi zavřela a pohltila je. Pak je ranami sarís strávila.

Je ovšem třeba přiznat, řekne Diodoros, že několik vozů, které této obraně uniklo, napáchalo v místech, kam dorazilo, hrozivé škody. Čepele kos a jiných železných nástrojů připevněných ke kolům byly tak naostřené, že přinášely smrt nejrůznějšími způsoby, jedněm utínaly paže i se štítem, jiným sekaly hlavy tak náhle, že při dopadu na zem ještě křičely. Několik nešťastníků bylo přeťato vedví a zemřelo dřív, než ránu vůbec ucítilo.

Když Alexandr naznal, že perské jezdectvo, které se již chystalo k útoku, zavlekl dostatečně daleko, stočil své jezdce prudce do strany a odkryl oddíl vojáků s praky, které svým ústupem skrýval. Zatímco tito šikovní válečníci kamenovali baktrijské jezdce, Alexandr se mezerou v přední linii vyřítil tryskem proti středu nepřátelské armády, přímo k Nesmrtelným, kteří chránili Dareia. Obdivuhodný průnik! Červený škrtanec přes odstavce této bitvy!

V oblacích písku zvířeného bojem do sebe za strašlivého zmatku tisíce mužů řežou hlava nehlava; zpod makedonských mečů a kopí tryskají krvavé záblesky a skrápí žluté šaty vyšívané fialovými pestíkatými květy, čepele poltí hlavy pod kápěmi, trhají proutěné štíty. Sekery, zakřivené šavle dopadají hoplitům na hlavy, promačkávají chocholaté přilby, roztínají, zabíjejí, bez ustání mrzačí. Rozběsnění vojáci na obou stranách si podřezávají krky, koně s rozpáranými břichy se koušou do nozder. Umírající muži pokračují vpřed s růžovou pěnou u úst, dusí se, klopýtají zamotaní do vlastních střev.

Z navršených hromad mrtvých a zraněných, jejichž těla tlumí kroky útočníků, jako by se rozléhal jednolitý bolestný řev. Nesmrtelní marně vstávají z mrtvých, neobnovují se dostatečně rychle, aby zadrželi makedonskou vlnu. A vtom se poddávají, střed perských vojsk je prolomen, Dareios prchá. Ve chvíli, kdy Alexandr spatří jeho pestrobarevný vůz mizet v oblaku prachu, dorazí k němu posel: Parmenion se svými thesalskými jezdci na levém křídle před dotírajícími Peršany slábne. Bez posil už dlouho nevydrží.

A právě v tu chvíli zatřásla slečna Sherringtonová pánovi domu ramenem:

„Pane, prosím vás, pane Canterele…“

Martial Canterel ležel na posteli, kterou si za velké peníze nechal přivézt z jedné hongkongské kuřárny. Bitevní pole se rozkládalo na podlaze, téměř přes celý parket; dvacet pět tisíc cínových vojáčků, které po několik dnů rozestavoval tak, aby znovu vytvořil onen zásadní okamžik: měl Alexandr chytit Dareia, nebo zachránit Parmeniona?

„Slečno Sherringtonová?“ řekl a zvedl k ní vyhaslý pohled. „Poslouchám vás.“

„Máte návštěvu,“ odvětila a podala mu lístek. „Pokud dovolíte, pane, měl byste to svinstvo přestat kouřit. Ničíte si zdraví.“

„To je lék, slečno Sherringtonová. Pokud máte nějaké připomínky, obraťte se na doktora Ménarda.“

Canterel se podíval na kartičku a okamžitě se posadil.

„U svaté svíce arraské, Holmes! Holmes je tu, a vy mi nic neřeknete! Na co čekáte, pošlete ho nahoru!“

Slečna Sherringtonová obrátila oči v sloup, jako kdyby měla co do činění s bláznem.

„Už deset minut se vás snažím probudit…“ A ukázala na postel, kde ležela opiová souprava. „Mám ten váš lék odnést, nebo ho budete ještě potřebovat?“

„Můžete jít, prosím vás, a ty svoje sarkasmy si nechte hezky pro sebe.“

Martialu Canterelovi bylo čtyřicet pět let. Představte si úzký obličej, vlasy sčesané dozadu a odstávající po stranách — patřící muži, jenž k sobě každé ráno volá kadeřníka a dává mu za vzor portrét osmnáctiletého Ludvíka II. Bavorského —, velké zelené oči s řasami tak hustými, že vypadají jako namalované; pěkný nos a mezi knírkem přistřiženým na francouzský způsob a vějířem vousů pod spodním rtem malá masitá ústa, jejichž úšklebek vyvolává znepokojení.

Jeho knírek byl neméně zneklidňující: hustý porost pod nosem se mu vlnil podél rtu do nezvyklé délky, načež se stáčel vzhůru, tenký jako kočičí vousy. Canterel jej udržoval s manickou péčí. K tomu si přidejte redingot s prýmky přehozený přes hedvábnou piké vestu, bílou košili se stojáčkem, motýlka barvy périgordských lanýžů, kašmírové kalhoty a vysoké boty s šedou bobří kožešinou, a pochopíte, že postava, která nás zajímá, si zakládala na dandyovském vzhledu.

Canterel přehlédl své oblečení v zrcadle. Zrovna si upravoval límec, když vstoupil Holmes následován neznámým člověkem temné pleti.

„Zdravím, příteli!“ řekl a s rozpřaženýma rukama vykročil vpřed. „Tak vy mě, Martiale, necháte stát přede dveřmi jako nějakého obyčejného poslíčka?“

„Stop, už ani krok!“ řekl Canterel bezbarvým hlasem.

„Co se děje?“ zeptal se Holmes znepokojeně a kymácel se na jedné noze.

„Podívejte se před sebe, starý brachu, málem jste rozšlápl švadronu Kleita, zvaného Černý!“

„Safraporte!“ hlesl Holmes při pohledu na armády cínových vojáčků, které zabíraly podlahu v salonu. „Přišel jste o rozum, můj milý? Co má ta potrhlost znamenat?“

Nasadil si lorňon a s obtížemi si přidřepl, aby si tu věc prohlédl.

„Velmi krásné, výtečná sbírka! Nikdy jsem neviděl tak dokonalý celek… Alexandr a jeho druhové! Nesmrtelní, Dareios na svém zlatém voze!“

„Toliko pozlaceném…“

„Budiž, Canterele, ale je to naprosto úžasné!“

Holmes se postavil, aby měl výhled na celou scénu, chvíli dumal a pohyboval rukou, jako by přesouval jednotky, pak se ušklíbl:

„Na první pohled to připomíná bitvu u Issu, něco ovšem nehraje na levém křídle… Gráník, řekl bych, nebo… ne, jistě! Je to Gaugamela, ve chvíli, kdy Dareios prchá před Makedonci, kteří se valí středem!“

„Výtečně,“ řekl neznámý, „velmi dobře je zobrazeno špatné postavení Parmeniových oddílů a to, jak Alexandr může ještě bitvu prohrát…“

„S kým mám tu čest?“ zeptal se Canterel okouzlen onou bystrou poznámkou.

„Představuji vám Grimoda, svého majordoma,“ řekl Holmes.

„Těší mě,“ řekl Canterel a vřele mu tiskl ruku. „Grimod?“

„Grimod de La Reynière,“ pokračoval Holmes se znatelnými rozpaky. „To je na dlouhé povídání, jednou vám to vysvětlím. Jsem tu však v důležitější záležitosti. Je možno si promluvit jinak než na jedné noze?“

„Promiňte,“ řekl Canterel. „Najdu pro nás příhodnější místo. Slečno Sherringtonová,“ řekl, když je vedl do vedlejší místnosti, „pro mě čaj a Longmorn 72 pro mé hosty, prosím vás.“ Obrátil se ke Grimodovi. „Shylockovy chutě znám, ale vy si můžete dát také čaj, budete-li chtít…“

„Žádné obavy, Longmorn je v naprostém pořádku,“ řekl Grimod s úsměvem znalce.