Ljudmila Ulická: Zelený stan

Je zajímavé sledovat dráhu pohybu, který vede k nevyhnutelnému setkání vzájemně si souzených lidí. Někdy k takovému setkání dojde jakoby bez zvláštního úsilí osudu, bez důmyslné přípravy příběhu, v souladu s přirozeným vývojem událostí – lidé třeba bydlí ve stejném dvoře nebo chodí do stejné školy.

Ti tři kluci spolu chodili do školy. Ilja a Saňa od první třídy. Micha se k nim přidal později. V hierarchii, která spontánně vzniká v každém stádu, všichni tři zaujímali to nejnižší postavení, jelikož byli naprosto nepoužitelní pro rvačky a surovosti. Ilja byl hubený dlouhán, ruce a nohy mu trčely z krátkých rukávů a nohavic. Navíc nebyl hřebík nebo hák, o který by si neroztrhl oblečení. Jeho matka, osamělá a strhaná Marie Fjodorovna, z posledních sil dočista levýma rukama přišívala křivé záplaty. Krejčovské umění jí bylo cizí. Ilja, který byl vždycky oblečený ještě hůř než ostatní děti, neustále šaškoval a předváděl se, vysmíval se své chudobě a takto vznešeně se s ní vypořádával.

Saňa byl v horší situaci. Závist i odpor spolužáků vyvolávala bundička na zip, holčičí řasy, dráždila je jeho líbezná tvář i plátěné ubrousky, do kterých měl zabalenou svačinu. Navíc se učil hrát na klavír a mnozí ho viděli, jak si to s babičkou za ruku a s deskami na noty v druhé ruce vykračuje po Černyševského ulici, někdejší i budoucí Pokrovce, do Igumnovovy hudební školy – někdy dokonce i během svých lehkých, ale zdlouhavých nemocí. Útlá babička před sebe kladla tenké nohy jako cirkusový kůň a zlehka při chůzi potřásala hlavou. Saňa šel vedle a trochu pozadu, jak se na podkoního sluší.

V hudební škole byli na rozdíl od základky ze Sani nadšení – už v druhém ročníku na zkoušce hrál Griega, kterého nezvládl ani mnohý páťák. K dojetí přispívala i malá interpretova výška: v osmi letech ho měli za předškoláka a ve dvanácti za osmiletého. Na základní škole Saňovi z téhož důvodu přezdívali trpaslík. Po dojetí ani stopy, jen krutý posměch. Iljovi se Saňa záměrně vyhýbal. Ani ne tak kvůli automatické škodolibosti, která nemířila schválně proti Saňovi, ale přece se do něj čas od času strefovala, jako spíš kvůli ponižujícímu výškovému rozdílu.

Ilju a Saňu dal dohromady Micha, když se objevil v páté třídě a vyvolal všeobecné nadšení. Byl klasický zrzek, a tudíž ideální terč pro každého, kdo nebyl líný. Dohola ostříhaná hlava, rudým zlatem zářící čupřinka, průsvitné malinové plachťáky, odstávající na nesprávném místě hlavy podezřele blízko tváří, bílá a pihovatá pleť, dokonce oči s oranžovým odstínem. Navíc měl brýle a byl to Žid.

Poprvé Michu zmlátili hned prvního září o velké přestávce na záchodě. Ne moc, spíš pro výstrahu. A dokonce ne sám Murygin s Muťukinem – ti se k tomu nesnížili –, ale jejich pochlebovači a přisluhovači. Micha stoicky přijal, co mu vyměřili, otevřel aktovku, vytáhl kapesník, aby si utřel nudle, které mu tekly, a vtom z aktovky vykouklo kotě. Kotě mu sebrali a začali si s ním házet. V tu chvíli vešel Ilja, nejvyšší ve třídě, chytil kotě nad hlavami volejbalistů, ozvalo se zvonění a zábavu přerušilo.

Když Ilja vcházel do třídy, strčil kotě nenápadně Saňovi a ten si je schoval do aktovky.

O poslední přestávce hlavní nepřátelé lidského rodu, jejichž jména Murygin a Muťukin se stanou základem budoucí slovní hříčky a z řady důvodů stojí za zmínku, kotě chvíli hledali, ale brzy na ně zapomněli. Po čtvrté hodině všechny pustili, kluci se s řevem a jekotem vyřítili ze školy a ty tři tam bez povšimnutí nechali v prázdné třídě vyzdobené pestrými astrami.

Saňa vytáhl přidušené kotě a podal je Iljovi. Ten je dal Michovi. Saňa se usmál na Ilju, Ilja na Michu, Micha na Saňu.

„Napsal jsem básničku. O něm,“ řekl stydlivě Micha. „Poslouchejte:

Byl to fešák mezi kocoury,
div že nenatáhl bačkory,
Ilja ho před smrtí zachránil,
teď se tu s námi zde usadil.“

„Hm, dobré. I když Puškin to není,“ okomentoval to Ilja.

„‚Tu s námi zde‘ – to nejde,“ poznamenal Saňa a Micha sebekriticky souhlasil.

„To je fakt. Bez toho ,zde‘ to zní líp!“

Micha podrobně vyprávěl, jak ráno cestou do školy vytáhl nebohé kotě rovnou z tlamy psovi, který se je chystal zakousnout. Odnést domů je však nemohl, protože kdovíco by na to řekla teta, u které bydlel od minulého pondělí.

Saňa hladil kotě po zádech a vzdychal:

„Já si ho vzít nemůžu, doma máme kocoura. Tomu by se to určitě nelíbilo.“

„Dobře, já si ho vezmu,“ popadl nedbale kotě Ilja.

„A co na to řeknou doma?“ zajímal se Saňa.

Ilja se ušklíbl:

„Doma to bude tak, jak řeknu já. Mám s mámou normální vztah. Poslouchá mě.“

Ten už je úplně dospělý, to já nikdy nebudu, nedokážu ani říct – s mámou mám normální vztah. Je to tak, jsem maminčin mazánek. I když i mě máma poslouchá. I babička mě poslouchá. Víc než poslouchá! Ale stejně je to jiné, posmutněl Saňa.

Díval se na Iljovy odřené kostnaté ruce se žlutými a tmavými modřinami. Má dlouhé prsty, takovými by zvládl dvě oktávy. Micha si zatím usazoval kotě na hlavu, na zrzavou plyšovou čupřinku, kterou mu tam včera nechal rašit velkorysý holič od Pokrovské brány. Kotě sklouzávalo a Micha si ho znovu a znovu usazoval na temeno.

Ze školy odešli spolu. Kotě nakrmili rozteklou zmrzlinou. Saňa měl peníze. Stačily na čtyři porce. Jak se ukázalo později, Saňa měl skoro vždycky peníze... Saňa poprvé v životě jedl zmrzlinu na ulici rovnou z papíru. Když zmrzlinu kupovala babička, odnesli ji domů, tající kopeček položili do skleněného pohárku na nízké nožce, nahoru dali višňovou zavařeninu a nikdy ji nejedli jinak!

Ilja nadšeně vykládal, jaký foťák si koupí za první vydělané peníze, a zároveň předestřel plán, jak konkrétně se ty peníze dají vydělat.

Saňa jim zničehonic prozradil své tajemství. Má malé ruce, neklavíristické, což je pro interpreta velký handicap.

Micha, který se zabydloval u nových, v pořadí třetích příbuzných za posledních sedm let, oznámil těm skoro cizím klukům, že už víc příbuzných nemá, a jestli si ho tahle tetka nenechá, bude se muset vrátit do dětského domova...

Nová teta Geňa byla slabá žena. Neměla žádnou konkrétní nemoc, smutně a významně o sobě říkávala, že je prolezlá všemi nemocemi a neustále si stěžovala, že ji bolí nohy, záda, hrudník a ledviny. Kromě toho měla invalidní dceru, což mělo rovněž špatný vliv na její zdraví. Každá práce pro ni byla těžká. Příbuzenstvo se nakonec usneslo, že osiřelého synovce nastěhují k ní a budou se jí na něj skládat. Micha byl přece synem jejich bratra, který padl ve válce.