Na Kampě se střídají rytmy Libora Fáry, výtvarníka se smyslem pro hru

Výtvarný "rozjezd" českého umělce Libora Fáry představuje v historii českého surrealismu zvláštní a neopakovatelnou polohu. Na aktuální výstavě v pražském Museu Kampa je ale málem jen naznačen. Jak zaznělo na vernisáži, nejde o retrospektivu, nýbrž o "připomenutí různých forem Fárovy tvorby".

Výstava tak po počátečním oslnění surrealismem sleduje Fárův příklon k figurální malbě a pokračuje k čistě malířské "hře" s tvary. Následují vymývané tušové kresby, které počátkem 60. let vystřídaly dřevěné asambláže, a dále bohatá série koláží. Dojde i na malířova nepřehlédnutelná scénografická a typografická díla.

Fárovy rané roky umělecké tvorby, za nimiž bylo cítit duchovní dobrodružství a jakési básnické tajemství, na Kampě zachycují dva stěžejní obrazy: Deux visages z roku 1945 a o čtyři roky mladší Konec dne.

Obdobně jako surrealismus ale mladého Fáru tehdy oslnil také jazz, jehož improvizace, neklid, přerývavá sóla i náhlé změny nálad znějí coby ozvěna ve Fárových abstraktních tušových kresbách plných energie a bohaté hry odstínů.

Museum Kampa otevřelo novou výstavu, ukazuje asambláže i surrealistické obrazy Libora Fáry

Dalších 5
fotografií

Projevují se také v cyklu nazvaném Rytmus, který je na Kampě též k vidění a v němž se střídají abstraktní i figurální linie, hravost i napětí. Podle tohoto cyklu se ostatně jmenuje celá výstava, uspořádaná u příležitosti malířova loňského 90. výročí narození.

V Česku je ojediněle vidět, jak se tyto různorodé prvky promítají do tvorby umělce s tak nepřehlédnutelným a nezaměnitelným rukopisem, jaký měl Fára. Na výstavě to dokládají i plakáty, jimiž se autor zapsal do historie pražského Divadla Na zábradlí a později Činoherního klubu. Stejně tak jsou tu vystavené mnohé z knižních obálek, které Fára vytvořil.

Kromě smyslu pro hru a svobodné myšlení měl Libor Fára ještě druhou charakteristickou vlastnost − až obsedantní smysl pro dokonalost. Tyto dvě protikladné tendence se projevují v jeho kolážích a dřevěných asamblážích, jejichž "výtvarnost" jako by srážela to, co předměty říkají samy o sobě.

S přibývajícími roky od Fárovy smrti, k níž došlo roku 1988, působí hlavně svojí estetickou dokonalostí. A ta naprosto umrtvuje básnickou myšlenku děl, jejich napětí mezi duchem a hmotou. Nejlépe to na výstavě dokládá Fárův objekt Ubu z roku 1981.

Přesto je současná výstava v Museu Kampa ojedinělou výpovědí o Fárovi. Diskrétní a v jistém smyslu i příkladně umanutou, které však stojí za to pozorně naslouchat.