● ● ● Svatého Germana, třicátého dne měsíce července

Dnes u nás došlo k neštěstí. Bratr Tomáš vydechl naposledy. Do agónie vstoupil po nešporách, stalo se to tak: lomaři končí vždy v pět odpoledne, už delší dobu trpí očním zánětem od jemných úlomků, které se zachytávají i v těch nejchoulostivějších místech. Bratr Gabriel, náš dočasný ošetřovatel, jim na to dává účinné obklady.

Náš bratr chová takřka náboženskou úctu k bylinkám, zná velké množství receptur na nejrůznější rány a infekce. Jenže tento druh léčby trvá dlouho, obklady se musí přikládat na celé hodiny, namáčí se do vroucího, hustého odvaru. Postupující infekce nám nahání husí kůži, namísto očí mají bratři jen zarudlé, úzké škvírky bez řas, jsou celé opuchlé, plné žlutavého hnisu.

Kniha

Fernand Pouillon

Divoké kameny

2016, Nakladatelství Vyšehrad, přeložil Denis Molčanov, 240 stran, 248 korun

Bratr Tomáš zůstal v lomu sám, v té nejvyšší části, musel ještě srovnat otesané kvádry, byla to jeho každodenní práce. Pak se neukázal u večeře.

Bernardovi to nedalo, šel na cestu, snažil se ho dovolat, marně. Nechal jsem znovu zazvonit, avšak po bratru Tomášovi ani vidu ani slechu. Poslali jsme hned bratra Evžena, prošel dílny, kovárnu, vylezl dokonce i do lomu, ale ničeho si nevšiml. Vrátil se s tím, že po Tomášovi se slehla zem.

Přikázal jsem všeobecné pátrání. Konečně jsme ho našli, Tomášovu lebku roztříštil kámen velký jak dýně. Našeho světce zavalil osud. Ještě tiše chroptěl. Ve tři hodiny ráno k nám dorazili všichni mniši z Florielly. Opat byl zrovna v Avignonu; převor přečetl modlitby umírajících a udělil poslední pomazání. V pět hodin Tomáš vydal svou duši obstoupen námi všemi. Staň se vůle tvá, Pane můj!

● ● ● Svatého Brevina

Další bezesná noc s celým průvodem halucinací. Abych před tou hrůzou utekl, šel jsem s Bernardem za Tomášem, prvním, kdo položil život za opatství, první obětí stavby. Jeho krásná tvář zářila pokojem a blažeností. Byl to náročný den pro všechny, nikdo na sobě nechtěl dát znát únavu, ani poté, co jsme ho položili do hrobu. Tovaryši s naším svolením vzdali hold tomuto věrnému a houževnatému pomocníkovi. První kříž patřil mistru Štěpánovi.

„Smrt si na stavbě vyhlédla,“ řekl jsem přede všemi, „toho nejprostšího a nejsvatějšího z nás, pomocného dělníka. Člověka, který se neštítí žádné práce, nestěžuje si, někoho, komu se nikdy nedostane pochval či poct. Takovým dělníkem nepohrdne nikdo, na žádné stavbě světa. Skloň hlavu, pokloň se, člověče, před pokornou duší, jež ti slouží bez nároku na uznání. Učte se vážit si pomocníků, jejich mravenčí práce si to zaslouží. Pomocný dělník na stavbě je ztělesněním tří ctností: trpělivosti, houževnatosti, pokory. Kdo je víc? Zručný tovaryš, hrdý na své dílo, placený den co den obdivem a zlatem? Mistr stavitel plný pýchy? Jeho zásluhám se v naší rodině nikdo nevyrovná, protože kámen, který on přináší, zůstává beze jména, jeho odměna není z tohoto světa. Amen.“

● ● ● Svatého Godfrida, třetího dne měsíce srpna

Život jde dál, už jsou to dva dny a nic na ohromné stavbě nepřipomíná, že už máme jednoho padlého. Tedy kromě toho křížku ztraceného v roští, jež stále zarůstá náš budoucí hřbitov, a večerní modlitby za spásu duše našeho bratra. Kdo vlastně byl? Odkud? To se nikdo nedozví. Do kláštera v Mazanu vstoupil ve svých osmnácti letech a od té doby nikdy nepřestal být příkladem čistoty a tichosti. Ani nejsvatější člověk se svatým nestane, pokud ho z něj, Bože, neučiníš.

● ● ● Svatého Justina

Osobní prohlídka všech našich zařízení. Osmdesát konvršů v lomu by nám za den vytěžilo deset sterů kamene, jenže já jich mám bohužel jen pět, někdy sedm a ochranu, helmici s otvory vpředu, jenže s něčím takovým stejně nic neudělají.

● ● ● Svatého Vavřince, desátého dne měsíce srpna

Dnes se nám dostalo velkého zadostiučinění – došlo k první zkoušce brnění pro kameníky. Výhled je z něj dokonalý, myslím, že jinak by oči bratřím skutečně dlouho nevydržely. I mistr Pavel, jenž jinak neoplývá ohleduplností, mě požádal, abychom přerušili tesání, dokud se všichni neuzdraví a dokud se nevyrobí dostatek těchto helmic.

● ● ● Svaté Kláry, dvanáctého dne měsíce srpna

Vrátil jsem se z kaple. Je to všechno moje vina. Včera Tomáš… a dnes Filip ve věži, ani na to nechci myslet. Dnes v devět hodin ráno způsobil požár v peci na vápno, jednoduché zděné konstrukci zdvojené zdivem z pálené cihly. Zprovoznili jsme ji teprve nedávno. Právě opravoval výheň, jenže nedával pozor, vlezl dovnitř, aby cihlami podložil železný plát záklopky, která nechtěla držet. V tu chvíli se to všechno svalilo, přímo na něj, nejen ruda, ale i žhavé uhlí. Ještě teď mi z té představy běhá mráz po zádech, svírá se mi hrdlo.

Vytáhli jsme ho hned a přenesli v pokrývce navlečené na bidlo. Dal jsem ho položit do kaple, před oltář. Museli jsme ho svléknout, ten hrůzostrašný pohled se nedá ani popsat. Vyrobili jsme několik dřevěných skruží, postavili je nad něj a zahalili plátnem, jen hlava, jediná skoro nedotčená, vykukuje ven. Filip je jako na mučení. Dnes v noci by se měl dostavit ošetřovatel i s opatem. Nezbývá nám než čekat.

S bratrem Filipem bdí Bernard a Gabriel, mistr Pavel sedí nad ním a otírá mu obličej chladnou vodou s trochou máty. Antim rychle ukoval naběračku, z níž náš nemocný může pít. Mluví normálně. Je to strašné, hovoří klidně, jako by se mu nic nestalo, i když se zaťatými zuby. Gabriel říká, že zítra se to ještě zhorší. Na stavbě, jejíž tempo se kvůli mně zrychluje, je najednou všechno nebezpečné. Pec sice potřebovala opravit, ale já jsem jim řekl: „Stejně musíme postavit novou, tak v ní zapalte, dokud se nerozpadne úplně.“

● ● ● Svatého Havla, čtrnáctého dne měsíce srpna

Filip usnul jen na pár krátkých minut. Hned jak upadne do spánku, začne sténat, až to rve srdce. Vždy, když přijde k sobě, se nám uleví; zatne zuby, nic neříká, dívá se upjatě na Pavla, opata nebo na mě. Opatovi řekl: „Odpusťte mi, otče, že jste se kvůli mně obtěžoval.“ Pavlovi: „Tak už se vrať do lomu, to bude dobrý.“ A mně: „Měl by sis jít odpočinout, ještě nám onemocníš.“

Ošetřovatel je bezmocný. Oleji se vyhýbá, není jeho stoupencem. My od něj očekáváme nějaké rozhodnutí, zázračný lék, on ale sedí u dveří a přemýšlí. Je dusno a horko. A my nemůžeme dělat nic, zhola nic.

V poledne začíná blouznit, ošetřovatel zkouší na jedné noze svoji hojivou mast, směs oleje a bylin. Chtěli jsme mu vyměnit prostěradlo, jenže řval jak poraněné zvíře. Opat odsloužil mši, bratři z Florielly zůstanou večer s ním, práce se zastavily.

Opat po kompletáři podal Filipovi přijímání, bratři zpívali. Filip měl zavřené oči, byl ale opět při vědomí a plakal. Pavel ho neopouští na krok, beze slova u něj sedí. Neúnavně mu otírá obličej, dává mu napít. To, čím si musí Filip projít, nás všechny zahanbuje. Na jeho odvahu se nedá dívat.

● ● ● Panny Marie, patnáctého dne měsíce srpna

Nešťastník je stále při životě, všichni mu z celého srdce přejeme rychlý konec, kéž by to bylo dnes. Jeho statné tělo má bohužel stále mnoho síly, až moc. Člověk se ptá k čemu? Zápach je strašný. Mouchy vtrhly do kaple po tisících, odhánět hmyz od jeho zsinalého, potem zbroceného obličeje se stalo neustálou povinností. Všechny otvory jsme vycpali plátnem.

Už dva dny nikdo nespí. Filip dostal poslední svátosti. Opat a bratři u něj klečí a zpívají. Dvakrát jsem dávil krev, ale co znamená tahle moje bolístka? Kdyby šlo aspoň o život, jenže já nic necítím. Ošetřovatel mě spolu s převorem přinutili odejít na lůžko. Vstal jsem hned, jak odešli. Nikdo mi nezabrání, abych u něj dnes v noci nebděl.

Musím říci, co cítím. Jsem teď sám, spal jsem pár hodin. Proč nesmím za bratrem Filipem? Dej, Bože, ať mě nechají, snažně tě prosím.

Bratři si v kapli ustlali přímo na zemi, několik konvršů sedí u dveří a už jen čeká na vysvobození. Pavlem nehne nic, pořád na svém místě. Člověk se v tom zápachu posíleném kadidlem, jež kouří u Filipova lůžka, zajíká. Zítra musíme vyměnit prostěradla, hrozím se té myšlenky, co na nás asi čeká? Převor mě vyprovází zpátky, opat si nepřeje, abych bděl, on sám už kapli od matutina po kompletář neopustí.

Filip nejí ani nespí. Přepadá mě hrozná, neodvratná myšlenka; musím ji zahnat, stejně to není proveditelné. I kdybych chtěl, je všude kolem příliš mnoho očí. Chce se mi spát, ta krev mě vyčerpala, a jestli si chci zachovat aspoň nějaký vliv, nesmím moc stonat. Ale vždyť je to šílené, opravdu se nedá nic dělat? Copak má Filip snášet tohle mučení jen proto, že je kus chlapa? Ne!

● ● ● Svatého Rocha, šestnáctého dne měsíce srpna

Je stále naživu. Pavel padl únavou, přenesli jsme ho do dormitáře. Teď se u Filipa střídá ošetřovatel s bratrem Gabrielem, odhánějí mouchy a osvěžují mu tvář. Už nemůže pít, otvíráme mu ústa dřevěným nožem a dáváme mu ji po troškách. Po tercii jsem zůstal u něj, do ucha jsem mu vyšeptal celý jeho život, pověděl jsem mu o všem dobrém, co vykonal, o jeho lomu, taškách, kvádrech. Chvíli jsem měl pocit, že mě neposlouchá, když jsem se ale odmlčel, otevřel oči, usmál se na mě a já na něj, dali jsme se do pláče. Pohladil jsem ho po čele a políbil.

Tak jsem pokračoval až do okamžiku, než se vrátil Pavel, dopodrobna jsem mu popisoval klášter, který tu bude jednou stát. Pokaždé, když jsem se odmlčel, otevřel oči, jako by mi říkal, abych nepřestával. Nejvíc ho zajímala křížová chodba s tím svým velkým oknem do nebe, oblaka se v něm prohánějí, hvězdy, ranní šero, slunce v plné síle, vítr i déšť. Taky altánek nad pramenem, květiny na zahradě. Hovořil jsem o svěžesti, s jakou chutí poslouchal, jak po ní ve svém rozpáleném, suchém těle toužil.

Když se dal sám do řeči, byli jsme s Pavlem téměř nepříčetní, tak jsme ho litovali. Nepatrně uvolnil stisk zubů a jeho spálené, na krev rozpukané rty zašeptaly: „Chtěl bych ji vidět, chtěl bych se dívat, jak stoupá, polož mě na místo, odkud bych na ni viděl.“ Pak zvrátil hlavu, bylo po všem, už nemohl nic slyšet, trpěl opravdu příliš.

Pavel se na mě tázavě podíval a já jsem si neodpustil ostrý, tvrdý pohled: už toho bylo moc, ten boj byl úplně zbytečný.

Nechtěl jsem, aby ho znovu převlékali, a bylo to správné rozhodnutí. Nač znovu otvírat tu ohromnou ránu hnijící od ramenou dolů, máme tolik jiné práce.

Všechny hodinky sloužíme u Filipa. Co se mě týče, má modlitba ani zpěv nezněly zrovna přesvědčivě. Bratři se stavějí do dvou řad podél katafalku. Filip se stal utrpením jejich vlastního vykoupení, mám pocit, že ho tak trochu využívají. Jako by je ona těžce oddechující hrůza a šílená kuráž vzrušovaly, vidí v nich něco nadlidského. Ne, zřejmě jim křivdím, dělají, co mohou. Svou tvář uzavřeli na železnou závoru, aby se ubránili lítosti. Myslí pochopitelně na Krista, proto ta důstojnost. Filipova oběť je daň za to, aby opatství mohlo pálit vápno! Klášter vykoupený lidstvím!

Na co všechno Filip umře, na bolest, hlad, žízeň, nedostatek spánku? Takhle to může trvat ještě dlouho, může přežívat celé dny, uhnít zaživa. Co když se do něj pustí červi? napadlo mě. Ach to ne. Rychle si ho vezmi, Pane, pospěš si prosím, ušetři nás dalších takových scén, už jich bylo dost.

Den je u konce, další noc začíná, třetí v pořadí. Řekl jsem opatovi o Filipově přání a dostalo se mi svolení. Filip spočine nad lomem, vysoko nad opatstvím. Stejně neusnu. U Filipa zůstal jen Pavel. I mouchy v noci usedají, spí stejně jako mniši. Bratrův stav se nyní v podstatě rovná mučení. Již se nebrání, potichu sténá, pije a kývá hlavou jak medvěd povalený na záda. Když jsem odcházel, stiskl jsem Pavlovi ruku, mám dojem, že musíme ještě den počkat.

● ● ● Svatého Elma, sedmnáctého dne měsíce srpna

Filip byl klidný, bez hnutí, vypadal vyrovnaně. Konečně. Pavel za mnou hned poslal. Bratři zazpívali a vyšli ven. Na pohřební toaletu jsem určil dva konvrše. Zakázal jsem dotýkat se těla, bylo to zbytečné, oběma se viditelně ulevilo a mně také. Umyli jsme mu ruce a paže, ostříhali vousy, utřeli obličej. Nato jsme mu ovázali rány, jedna ruka zůstala nedotčená, tak jsme ji ani nezakrývali. Sňali jsme skruže a celé tělo stáhli do plátna, všude tekla krev, bylo jí spousty.

„Ještěže mu to prasklo,“ povídá Šimon, „jinak by tu mohl dál ležet, několik dní!“ Musel jsem mu dát za pravdu. Když jsme tělo pořádně opláchli, položili jsme ho na ohoblované fošny. Nohy a trup jsme pevně zabalili do obinadel. Byli jsme zpocení od hlavy k patě. Nakonec jsme zemřelému oblékli novou tuniku a škapulíř, do ruky jsme mu vložili kříž. Byl jsem šťastný. Zavolali jsme bratry, bylo po všem. Filip znovu nabyl svou čistou, klidnou krásu. Zemřelým se vždy jakoby zmenší obličej, trochu je to změní. Zápach je pryč a s ním i mouchy. Ani Pavel se už neukázal.

Vyšel jsem ven, zcela omráčený světlem jsem došel k velkému dubu u pramene, chtěl jsem si odpočinout, než začne bohoslužba. Zčistajasna jsem opět viděl své bratry, tovaryše a konvrše. Úplně jsem na ně za těch pár dní zapomněl, jako by neměli jméno ani tvář. Splývali mi vjedno, z celé skupiny na mě vykukovaly jen tři tváře: Pavlova, opatova a převorova. Všechno jako by se zastavilo, snad kromě cikád, ale ani ty jsem pravděpodobně nevnímal. Tolik lidí v Thoronetu nikdy nebylo, čtyřicet, možná padesát bratří.

Převor se spolu s mistrem Janem a Petrem pustil do kopání hrobu. Bylo to hodně tvrdé, říkali, od dvou stop dolů samá skála. Skončila bohoslužba, čtyři bratři vynesli tělo. Filip byl s námi a s námi bude navždy. V čele procesí šel opat, převor po jeho pravici, novicmistr vlevo. Mniši se postavili do dvou zástupů podél nosítek. Pak jsem šel já s Bernardem a Benediktem, konvrši a nakonec tovaryši, celá naše stavitelská rodinka. Dvakrát jsem se otočil, Pavel s námi nebyl.

Před spuštěním těla do jámy přetáhl převor na hlavu zesnulého kapuci. Tím obřad skončil. Filip byl uložen ke spánku, odtamtud bude mít výhled na klášter. Sešli jsme na nešpory. Poté se bratři vrátili do Florielly.