Hudební kritik Jiří Černý v osmdesáti raději pracuje, než aby vzpomínal

Významný hudební publicista Jiří Černý oslaví 25. února osmdesátiny. Ještě večer před narozeninami vystoupí v Třebíči.

Přes pokročilý věk Černý měsíčně absolvuje osm až deset poslechových pořadů v klubech po celém Česku s programem nazvaným Ro(c)kování nebo s různými monotematickými pořady.

"Předem jsem se rozhodl, že nedám u příležitosti narozenin s výjimkou měsíčníku Rock & All žádné rozhovory, na to nemám čas. Nechtěl jsem slavit ani doma, ale manželka si vymohla, abych si nebral žádnou práci. Tak předpokládám, že budu doma s rodinou. Čeká mě spousta práce, kterou mám mnohem raději než vzpomínání na to, co bylo," řekl Černý, který se narodil 25. února 1936 v Praze.

Toho nyní čekají korektury tří knižních pokračování jeho vybraných článků s názvem Jiří Černý na bílém. Také každé pondělí pokračuje v rozhlasovém pořadu Klub osamělých srdcí seržanta Pepře.

Pražský rodák mimo jiné spolupracoval s měsíčníkem Melodie, byl prvním šéfredaktorem časopisu Rock & Pop, vydal několik knih o hudbě, uváděl rozhlasové pořady nebo psal texty na obaly gramodesek. Za minulého režimu lidem představoval i tehdy těžko dostupnou hudbu ze Západu či zakázané písničkáře.

I když je vnímám především jako znalec dění na populární scéně, jeho prvním článkem s hudební tematikou byla recenze inscenace Bizetovy opery Carmen ve Smetanově divadle v deníku Večerní Praha roku 1956.

K opeře ho přivedla maminka, která mu také odmalička zpívala, přesto sám nehraje na žádný hudební nástroj.

"Zejména při studiích na stavební průmyslovce, která mě krutě nebavila, jsem se vyloženě odreagovával v Národním divadle a dnešní Státní opeře," uvedl Černý, který pro Hospodářské noviny dodnes recenzuje přenosy z newyorské Metropolitní opery.

Jeho jméno se v novinách objevilo čtyři roky předtím, než vydal první hudební recenzi. Jako sportovní novinář Černý zasílal do tehdejšího deníku Lidová demokracie výsledky lukostřeleckých závodů, později pracoval jako sportovní novinář v časopisu Československý sport.

"Byla to dřina, ale bavilo mě to," vzpomíná dnes Černý, který se sám aktivně věnoval lukostřelbě, ve čtrnácti byl dokonce druhý na mistrovství světa. Kromě toho praktikoval stolní tenis, basketbal, házenou, fotbal či běh na střední tratě.

Za svůj profesní život se seznámil s mnoha hudebníky, s mnohými se spřátelil, ale nikdy prý osobní sympatie nepromítal do recenzí.

"Snažil jsem se obstát před svým svědomím. Chtěl jsem, aby nebylo poznat, zda se s někým znám. Snad s výjimkou Jiří Šlitra, Jiřího Suchého a Hany Hegerové jsem si vždy se všemi tykal, ale stejně to na mém psaní nebylo vidět a spousta z nich mě neměla ráda," konstatoval.

Černý se podle svých slov snaží držet odstup a nemá žánr, který by se mu vyloženě nelíbil. "A když jsem zjistil, že mi jdou na nervy české muzikály, přestal jsem o nich psát, abych byl objektivní," sdělil.

Hudbě z internetu prý Černý nefandí. "Dokud neslyším nové album z CD, tak o něm odmítám mluvit. Jsem příznivcem i klasických LP, málo platné, ten zvuk z vinylu je barevnější a měkčí, to znamená lepší," dodal.

Kulturní události Jiří Černý již na počátku let šedesátých mapoval v týdeníku Mladý svět a domácí i zahraniční hudební scénu později, od roku 1964, v první československé rozhlasové hitparádě Dvanáct na houpačce. Tu uváděl se svou tehdejší ženou Mirkou.

Své antidiskotéky Černý pořádal od roku 1971 a v Česku těžko dostupné desky získával hlavně od známých v cizině. "Zajímavá alba mně ale přivezl i Karel Gott – například vynikající černošskou muziku," prozradil jednou.

V 60. a 70. letech také vytvářel antologie ze zahraničních alb (Charles Aznavour, Beach Boys, Jacques Brel, Bob Dylan, Simon & Garfunkel), k nimž psal i obsažné texty. "Chci lidem zprostředkovávat muziku, ke které by se jinak nedostali," říká Černý i dnes.

S hudbou, která stála za pozornost, seznamoval lidi i jako autor, případně spoluautor knih Zpěváci bez konzervatoře, Poplach kolem Beatles a Hvězdy světových mikrofonů. A také na stránkách Melodie a později časopisu Rock & Pop.

Vlna revolučních změn v listopadu 1989 mu přinesla zajímavé politické intermezzo v tehdejším Občanském fóru. A to díky blízkosti k pozdějšímu prezidentu Václavu Havlovi, se kterým byl přítel již od tanečních.

Do politiky ale Černý nešel kvůli prohranému autorskoprávnímu sporu o knížku Hvězdy tehdejších hitparád. Kniha, kterou původně psal s první ženou Mirkou, vyšla až po 20 letech v jeho přepracovaném vydání. Miroslava Filipová-Černá se v šestiletém soudním sporu nakonec domohla poloviny autorských práv k ní.

"Podruhé odsouzen" byl Jiří Černý podle vlastních slov v roce 1998, kdy mu tehdejší generální ředitel Českého rozhlasu Vlastimil Ježek zakázal spolupráci s tímto médiem. Černého se však zastalo mnoho umělců, takže rada Českého rozhlasu doporučila Ježkovi jeho rozhodnutí pozastavit.